Jak spravit zprávy

NEW YORK – Minulý týden se to jen hemžilo zvěstmi ze světa tištěných médií: sto reportérů zpravodajství New York Times má být vyplaceno, a pokud to odmítnou, přijdou bez náhrady o místo, britské noviny prudce snižují stavy a nakladatelství Condé Nast propouští zaměstnance – jen z časopisu Glamour odešlo osm respektovaných editorů. Ve Spojených státech i jinde panuje pocit, že dlouho předvídané zhroucení zpravodajských publikací se zrychluje a již v podstatě dosáhlo kritické hmotnosti.

Ředitelka jedné proslulé žurnalistické školy shrnula pocity, které jsou mezi jejími kolegy běžné, když mi nedávno řekla: „Připravujeme studenty na povolání, které v době jejich absolutoria nebude existovat v podobě, v jaké je známe dnes.“

Realita se nedá zastřít: čtenáři novin přinejmenším na Západě stárnou a ti mladší dávají přednost získávání informací na internetu, kde ovšem čtenáři tráví skutečným čtením zpráv daleko méně času než čtenáři tiskovin – a co je pro tuto branži ze všeho nejtrýznivější, lidé, kteří byli ochotni platit za noviny, nejsou ochotni platit za stejný obsah na obrazovce.

Znamená to však smrt zpráv, anebo jejich vývoj? Domnívám se, že jsme svědky zrodu něčeho nového.

Na odchodu staršího modelu zpravodajství lze oplakávat mnohé. Měla jsem tu čest zúčastnit se premiéry filmu Nejnebezpečnější muž v Americe , nového dokumentu o Danielu Ellsbergovi a jeho odvážném předání tzv. Akt Pentagon proti vůli americké vlády deníku New York Times v roce 1971. V té době stály noviny v centru veřejné pozornosti a mohly fungovat jako mocní rýpalové. Pokud byl člověk prezidentem Richardem Nixonem, nemohl ignorovat, co se objeví na titulní stránce New York Times .

Internet má mnoho kladů, avšak jednou z obětí naší segmentace do onlinových subkultur je ztráta společného ohniska zájmů. Pro prezidenta nebo premiéra je snadné ignorovat tisíc webových stránek; mnohočetnost internetových kanálů a hlasů tak paradoxně oslabila schopnost médií nutit politické lídry k zodpovědnosti.

Odchod starého modelu zpravodajství má však také prospěšný účinek. Vztah lidí k autoritám – lékařům, politikům, náboženským vůdcům a koneckonců i novinářům – už není otrocky podřízený. To ovšem znamená, že chtějí-li noviny přežít, budou muset opustit svůj povýšený tón, svou hodnotovou hierarchii typu „my rozhodujeme, co je důležité,“ a vytvořit vstřícnější druhy dokumentace a zpětné vazby s občany.

To neznamená jen umožnit komentáře pod články vydávanými na internetu; znamená to také vytvořit více příležitostí k tomu, aby sami občané mohli dokumentovat, zaznamenávat, spravovat a editovat zprávy z vlastní komunity. Z tohoto změněného mocenského vztahu mezi editory a občany by se mohla vyvinout nová forma, která by se potenciálně mohla stát stejně mocnou jako tradiční žurnalistika, ne-li dokonce mocnější.

Za prvé budou muset internetové zpravodajské kanály odkazovat nejen na zdroje, ale i na živé záběry, v ideálním případě natočené občany. Já osobně jsem napsala několik komentářů v partnerství s organizací Glass Bead Collective, která shromažďuje videozprávy občanů. V dokumentech obsahujících hyperlinky na záběry ležících veteránů, po nichž na demonstraci u příležitosti prezidentských debat v USA projíždí jízdní policie, je cosi silně bezprostředního, stejně jako na záběrech studentů, do jejichž pokojů je během nedávného summitu G-20 pouštěn plyn. V době, kdy se ze stále většího počtu občanů stávají dokumentaristé, budou muset internetové noviny ošetřovat svou práci tak, aby odrážela realitu na úrovni vizuální naléhavosti, kterou noví čtenáři berou jako samozřejmost.

Za druhé budou muset být zpravodajské kanály interaktivní: například by měly pravidelně učit občany komentovat události, aby editoři mohli získávat skutečně rozmanitou sadu příspěvků – dobře zdrojovaných, dobře napsaných a dobře vyargumentovaných – od lidí ze všech společenských sfér.

A konečně by měli být občané schopni pokračovat v rozvíjení zpravodajského článku. Kupříkladu na Facebooku jsem objevila úžasný potenciál, kdy někdo zašle příspěvek a poté vyzve svou „komunitu“, aby pokračovala v jeho prověřování a také v diskusi. Jistě, setkala jsem se i s bezcennými zdroji a noviny budoucnosti by měly pomoci čtenářům zjišťovat, co je to kvalitní zdroj a co vyžaduje dobrá občanská žurnalistika. Řada zkušeností mi však zároveň otevřela oči, neboť lidé z celého světa a ze všech segmentů společnosti prohlubují moje chápání a nacházení zdrojů u tak rozmanitých témat, jako jsou vojenské právo, náboženské praktiky a prasečí chřipka.

S každým posunem v určitém médiu přichází i období truchlení nad médiem starým. Nepředstírám, že disponuji novinářským Svatým grálem, jakýmsi trvale udržitelným byznysplánem pro noviny budoucnosti. Vím však, že tohoto cíle bude s mnohem vyšší pravděpodobností dosaženo v případě, že noviny budou brát své čtenáře vážně a vyškolí je jako dokumentaristy vlastních komunit a vlastních okamžiků. Budou-li vydavatelé novin dál pouze přesouvat židličky na palubě, pak si jejich elegantní, elitářská – a momentálně se potápějící – loď zaslouží svůj osud.

Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.