Matyášův nástupce Ferdinand Štýrský, zvaný také Krvavý, byl bratr neblaze proslulého masového vraha Leopolda Pasovského, a sám se už předtím „proslavil“ tím, jakým brutálním způsobem vyvražďoval protestanty ve Štýrsku.
Zmanipulovaná „volba“ Ferdinanda Štýrského jako následníka na český trůn je považována za začátek třicetileté křižácké války – masového vyvražďování a vyhánění všech obyvatel křesťanských, reformovaných vyznání skatolickými Habsburky a jejich spojenci ze všech území, na která se dostanou. I soudobý stavovský historik Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české hodnotí tehdejší události tak, že „všeobecné a osudné neštěstí celého národa i Království českého“ začalo přijetím Ferdinanda za následníka trůnu na sněmu roku 1617. Tedy nikoli defenestrací, jak se nám snaží mnozí „historici“ namluvit, a jak dokonce Skálovi ze Zhoře lživě podsouvají.
Hned na to následovalo pronásledování a vyhrožování vraždou těm, kdo Ferdinanda nevolili. Všichni byli zbaveni úřadu, některým byl deprivantizován jejich majetek. I Matyáš Thurn byl zbaven úřadu a předvolán před „soud“.
Hned po Ferdinandově „přijetí“ jako následníka došlo v Čechách na jeho popud k dalším provokacím ze strany skatolíků – k boření neskatolických kostelů a věznění a mučení neskatolíků. Posledních pár neskatolíků bylo zbaveno úřadu. Bylo vydáno nařízení nařizující deprivantizaci veškerého majetku křesťanských církví a jeho předání skatolickému kultu. Hned na to bylo nařízeno, aby byly všechny rukopisy před vytištěním předkládány k cenzuře do České kanceláře. První sekretář Pavel Michna z Vacínova vykřikoval, že jakmile se Ferdinand chopí moci, pošle do Prahy armádu, a všichni neskatolíci v Praze budou vyvražděni. Další skatolíci mluvili o vraždách stavovských vůdců.
Stupňoval se teror ve městech, skatolíci tvrdě pracovali na tom, aby města ovládli. Poslední městské rady byly okupovány skatolíky, kdo se proti jejich zločinným praktikám ozval, byl uvězněn. Tito noví skatoličtí radní nejenže často neuměli mluvit česky – číst a psát neuměli žádným jazykem. Jedinou jejich kvalifikací bylo skatolictví. Tato okupace městských rad skatolíky byla později také jedním z hlavních důvodů, proč se města hned nepřipojila k povstání.
Třetí pražská defenestrace, kterou 23. května 1618 začalo české stavovské povstání, byla zcela legálním činem. V právním dodatku k Majestátu je totiž výslovně stanoveno, že za jeho porušování má být viník vyhozen z okna.
Po provedení improvizovaného soudu, při kterém byli označeni za škůdce země, byli císařští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic, spolu se sekretářem Filipem Fabriciem, vyhozeni z oken kanceláře (v Ludvíkově křídle Pražského hradu) do hradního příkopu. Třetí z trojice hlavních „jezuitských pacholátek“, Zdeněk z Lobkovic, přezdívaný „Dlouhý“, nejvyšší kancléř (a patrně největší zločinec, po jehož defenestraci se volalo již roku 1609), za kterého se česká kancelář podobala více nějaké kněžské konsistoři než kanceláři království, se „neproletěl“, protože pobýval u Matyáše ve Vídni.
Tato defenestrace však již byla poněkud „pohnojena“. Svržení totiž spadli do hnoje nebo do hromady odpadků a moc se jim toho nestalo. (A tak vznikla legenda, že jim pomohla „panna“ Marie. – V tom případě nejen, že by to nebyla panna).
Pouze Slavata, který utrpěl podle učebnic úraz na hlavě, podle Skály ze Zhoře „v lůnu“ (a také dostal přes prsty, protože se při vyhazování chytil okna), byl odnesen do domu zrůdné Polyxeny z Lobkovic (známé to české čachtické paní), manželky jejich společníka Zdeňka z Lobkovic. Když Slavata slíbil, že se bude chovat slušně, stavové mu dovolili léčit se v Teplicích v lázních. Toho využil k útěku za Ferdinandem Štýrským. Potom strávil dva roku v Pasově u biskupa Leopolda (který pár let předtím vyvraždil Malou Stranu) a vypracovával plán na deprivantizaci všeho českého majetku.
Foto: 3. pražská defenestrace
