Třebaže byly české stavy Habsburky s oblibou obviňovány, že jsou ve spojenectví s Turky, byli to naopak právě Habsburkové, kteří udržovali za třicetileté křižácké války s Turky spojenectví a kteří nakonec, právě díky spojenectví s Turky, třicetiletou křižáckou válku vyhráli. Spojenectví Habsburků s Turky dohodl v Cařihradu již před stavovským povstáním, v letech 1616-1618, zrůdný Heřman Černín z Chudenic, který pak jako jediný z obyvatel všech zemí Koruny české bojoval na Bílé hoře proti Čechům. Smlouva s Turky platila na dvacet let, a tak jel Černín ke konci třicetileté křižácké války, roku 1644, do Cařihradu znovu spojeneckou smlouvu obnovit.
Toto spojenectví Turků s Habsburky, uzavřené roku 1644, bylo ve svém důsledku nejnásilnějším činem v turecké historii i ve světové historii vůbec. (I když na druhou stranu nebylo uzavření tohoto spojenectví, vzhledem k mnohasetleté spolupráci Říma s Turky, zase až tak překvapivé.) Nebýt něj, moc Habsburků a Říma by skončila a vývoj by se ubíral zcela jiným směrem. Od trhání fíkového listí v ráji nenajdeme žádný bod obratu, který by byl tak klíčový. Právě skutečnost, že se opět dostali k moci Habsburkové, kteří již mleli z posledního, a skatolický kult, který byl téměř vytlačen protestantstvím, vedla k násilnému vývoji příštích století, který pokračuje dodnes – k době plné neobyčejně krvavých válek, která je však zároveň i dobou zcela nekontrolované populační exploze. (Populační exploze, způsobená skokovým nárůstem porodnosti, začala právě v době po třicetileté křižácké válce.)
Právě tímto opětným návratem Habsburků k moci bylo umožněno, aby se habsburství vyvinulo ve fašismus.
Obvyklá interpretace je, že válka skončila pro Řím a pro Habsburky nepříliš úspěšně. Opak je pravdou. Hlavního cíle dosaženo bylo. – České země byly ponechány na pospas Habsburkům. Moc Říma se posunula pořádný kus na východ (a na sever). …Připomeňme si také, že Čechy byly do třicetileté křižácké války v dané oblasti jedinou zemí bez zastoupení kléru v politice.
Během třicetileté křižácké války byl v Čechách důsledně proveden „plán tří třetin“ – jednu třetinu obyvatel vyvraždit, druhou vyhnat, a třetí násilně poskatoličtit – plán, který později, ve 20. století, oficiálně vyhlásili fašističtí ustašovci a snažili se jej provést na srbském národu. Po celou dobu války probíhalo na celém území intenzívní vyvražďování civilního obyvatelstva habsburskými armádami.
Po odchodu švédských posádek byly České země trvale okupovány nikoli dočasně umístěnými habsburskými vojsky. Opět následovaly deprivantizace a vypovídání neskatolíků ze země pod hrozbou vraždy. V případě prostých poddaných byla nařízena deprivantizace jejich majetku a jejich zavraždění.
Pokud se násilností dopustila i protestantská vojska, jak zdůrazňuje Ernest Denis, za krutosti boje nese vinu vždy útočník, a tím podle něj byli v první řadě jezuitští teroristé, kteří své habsburské loutky zcela ovládali. (Tato zásada přirozeného práva – že veškerou vinu za oběti boje nese útočník – samozřejmě platí i pro husitskou dobu, kdy útočníky byli křižáci, a pro dobu pozdějšího nacismu, kdy útočníky byli hákoví křižáci.)
V roce 1650 byl na památku „konečného řešení české otázky“ v Praze na Staroměstském náměstí, v místě, odkud byla dříve nejlepší vyhlídka na tribunu, na které byli vražděni čeští páni, vztyčen mariánský sloup. Nápis na něm zněl: „Na oslavu porážky kacířského království“. V roce 1918 byl lidmi, vracejícími se z tábora na Bílé hoře, tento sloup stržen. Není divu, že po roce 1989 brzy vznikla fašistická skupina (jejím předsedou se stal opat strahovského kláštera), která již má vyrobenou jeho kopii, a chce jej tam co nejdřív opět postavit.
Roku 1650 bylo také vydáno nařízení vrchnostem vyhnat ze svých panství Židy. – Židé měli být koncentrováni v ghettech. …Privilegium, které jim roku 1623 vydal Ferdinand II., vydrželo jenom do konce války.
Foto: Mariánský sloup
