Jak vyzrát na banky

Mnohem zajímavější plán přichystal prezident Obama, či přesněji jeho dlouho ignorovaný poradce Paul Volcker. Obama chce na banky jednak uvalit mastné daně a jednak omezit jejich velikost. Jeho plán znovu potvrzuje pravdivost slavného Churchillova citátu, že „Američané se vždy zachovají správně až poté, co vyčerpají všechny ostatní možnosti“. A Volcker potvrzuje svůj status – pokud vůbec existuje něco takového jako vynikající centrální bankéř, pak je to on.

Problematika bank a peněz je složitá, zašmodrchaná a matoucí, ale zároveň nesmírně zajímavá, napínavá a fascinující. Banky a finanční kruhy měly na politiku odjakživa obrovský vliv. Panovníci a politici, co je svět světem, potřebovali peníze – na války, výboje, úplatky voličům apod. – a bankéři zase politickou a právní ochranu, před naštvanými občany, před konkurencí. A tak spolu uzavřeli tichou dohodu o spolupráci, jejíž duch přežívá dodnes.

Ekonomové a politologové dnes mluví o „regulatory capture“ (regulační zajetí – kdy banky přimějí regulační orgány, aby pracovaly v jejich prospěch) a nedávno se objevil termín „intellectual capture“ (intelektuální zajetí – kdy banky, zjednodušeně řečeno, přesvědčí odbornou, laickou i politickou veřejnost, že co je dobré pro finanční sektor, je dobré i pro zbytek společnosti).

Nejslavnější a nejsmutnější obětí intelektuálních osidel finančního průmyslu se stal bývalý šéf Fedu Alan Greenspan. Tento velký stoupenec volného trhu uvěřil, že banky se nejlépe zregulují a uhlídají samy. Nechal se přesvědčit, že nechá-li bankám zcela volnou ruku v riskování, nadejdou zlaté časy míru a prosperity. Chvíli se zdálo, že Greenspan je Maestro, který vynašel formuli, jak přeměnit olovo ve zlato. Iluze však skončila největším finančním krachem od Velké krize a Greenspanovým kajícným přiznáním, že v jeho teorii zřejmě bude nějaká chyba.

Alan Greenspan, zřejmě pod vlivem intelektuálního zaklínadla finančních čarodějů, jako by zapomněl na základní poučku ekonomie – autoregulační mechanismy volného trhu fungují, protože přirozenou chamtivost a touhu po zisku na jedné straně vyvažuje strach ze ztráty a neúspěchu na straně druhé. Člověk je přirozeně chamtivý, někdo více, někdo méně. Každý ví, že „risk je zisk“, protože se však bojí, že prodělá kalhoty, je opatrný a rozvážný a hospodárný. Jak by se ale choval, kdyby mu Alan Greenspan řekl: „Žádný strach, jen si pořádně zariskuj. Když se něco semele, stát to za tebe zaplatí.“ Byl by opatrný a rozvážný a hospodárný?

Americký astronaut Frank Borman kdysi řekl: „Trh bez bankrotů je jako náboženství bez pekla.“ Alan Greenspan si zahrál na boha a finančním trhům slíbil, že nepřijdou do pekla, bez ohledu na jejich hříchy. Na školách se tomu říká „morální hazard“. Jeho nešťastná představa, že trh se zreguluje sám i bez strachu z bankrotu, napáchala stejné škody na hospodářství i na morálce obyčejných lidí jako přesvědčení našich polistopadových reformátorů, že trh sám vlastnoručně vyřeší problémy postkomunistického Československa i bez silného právního státu a solidního institucionálního rámce.

Finanční sektor očaroval světové politiky kouzlem intelektuálního zajetí a díky tomu dnes připomíná Otesánka v pozdní fázi nakynutosti. Každá jeho reforma bude zcela zbytečná, nebude-li obsahovat plán výrazného zeštíhlení, popřípadě rozlámání největších finančních konglomerátů. Ještě donedávna Američané ústy Bena „Bublifuka“ Bernankeno navrhovali, že stát by měl ty nejobéznější finanční domy naopak oddělit od zbytku stáda a pak starostlivě opečovávat a opatrovat jako oko v hlavě, aby náhodou neupadly a nezalehly zbytek ekonomiky. Taková reforma je ekonomickým ekvivalentem zbraní hromadného ničení a morálním ekvivalentem ideologie preventivní války.

Díky bohu, či spíš zdravému rozumu, že se prezident Obama po vyčerpání všech ostatních možností rozhodl zachovat správně a začal konečně naslouchat Paulu Volckerovi.