V tunelu třicet metrů širokém, to je jen o málo méně než je šířka koruny šestiproudé dálnice, bylo v tlačenici ušlapáno dvacet jedna mladých lidí, ve věku, kdy teprve vstupovali do života. Skončili ošklivě, zadušením, ve chvíli, kdy byli připraveni si užívat a slavit a užívat a být hrozně, hrozitánsky veselí. Předvádět mnohdy velmi nepůvabné tanyny za zvuků primitivního třítónového dusdus.
Další stovky, tisíce a desetitisíce stejně mladých lidí na celém světě se úplně zbytečně loučí s životem při dopravních nehodách, při riskantním sportování, při konzumaci drog a alkoholu, aidsem. Jako kdyby nestačilo, že další statisíce jich vraždí neodpovědní a zločinní politici ve zbytečných a zločinných válkách.
Mládež si úplně přestala vážit hodnot, o kterých snili jejich dědové a pradědové, báby a prabáby nevyjímaje: dostatku potravy, ošacení, bydlení, sociálních výhod, klidného života a hlavně více než půlstoletí trvajícího míru. Moji rodiče prožili dvě světové války a poznali hlad i strach o holý život. Asi to byla nesdělitelná zkušenost, když generace prapravnuků obdivuje zcela jiné kvality.
Namísto kultury, literatury, kreativní hudby, výtvarného umění a všeobecného, i politického a historického přehledu, mládež obdivuje a vyznává hravý, třeštivý, uřvaný, agresivní, infantilní a hysterický primitivismus, kterým se chtějí alespoň trochu vyrovnat svým sportovním, zpěváckým, celebritálním a hereckým hvězdám a vzorům.
Mají své vlastní „hodnoty“. Užívat si. Slavit. Mít správné a drahé oblečení, počítač, mobilní telefon, auťák, promiskuitní a velmi flexibilní vztahy, suprové známé. Být slavný(á), třeba i tím nejodpudivějším, i kriminálním způsobem. Vydělat co nejvíc peněz a k tomuhle cíli se dostat jakýmikoliv prostředky. Uhni s tou popelnicí, já jedu. Uhni i ty, bábo s nákupním vozíkem. Stůj si nade mnou v tramvaji, já mám právo na všechno, ty mi můžeš.
K osudnému tunelu zamířily desetitisíce předběžně sjetých a patřičně nabuzených individualit, možná spíše individuí. Za tunelem, na místě starého nákladového nádraží, ještě tři hodiny po katastrofě duněla jejich idiotská hudba a ti šťastnější, ti, kteří to ještě stihli, se nakrucovali, „tančili“, byli pořád in a free. Do reportérova mikrofonu řve ochraptělým hlasem tanečník, že se přeci přišli bavit, a ta věc, co se stala, to je sice blbý, ale holt se to stává. Ze strany mu do toho ječí „wow“ jeho zdrogovaná nebo ožralá kamarádka. O hlavu menší mladík, který ho napomíná, dostane – až se kamera otočí jinam – nakládačku, protože není cool. Další očitý a zjevně otřesený svědek pronáší na mikrofon své svědectví. Pozadí a kulisu mu tvoří na kameru vyjící a rukama radostně máchající osmnáctiletá havěť. I ona chce svou minutu slávy, vždyť je to senzace a oni jsou při tom. Konečně se stali mediálně slavní. Za nimi dvacet jedna mrtvých, stovky zraněných, po nich potopa.
Nežijí v reálném světě, vytvářejí si svůj paralelní vesmír, do kterého dospělí nemají co mluvit, protože mu nerozumí. Svět mediálního pozérství, který bez kamery nemůže být, nepřežije. Novináři se podivovali, jak je možné, že přímo na místě neštěstí si mnoho mladých natáčelo a fotilo okolní hrůzy, překáželo záchranářům, místo aby pomohli svým kamarádům. Psycholog tohle jednání vysvětloval tak, že se snaží zmedializovat i tu hrůzu uprostřed které se ocitli a kamera jim slouží jako prostředek k odosobnění celé události, vkládají ji mezi sebe a sténání raněných a mlčení mrtvých a tím se vlastně pohybují ve svém důvěrně známém a milovaném elektronickém světě, který je osvobozuje od hrozné skutečnosti okolo.
Druhý den se na místo neštěstí dostavují mladistvé plačky i plačkové a nad mořem květin a svíček roní potoky velmi filmově až seriálově vyhlížejících slz. Neboť i tohle truchlení mají zritualizováno a používají ho i po prohraných fotbalových zápasech. Zahozený pokutový kop nebo pár mrtvých, všechno stejná tragédie. Juvenil brečí a kamery se dívají.
Dnes si mezi sebou přehazují vinu město, pořadatelé a policie, ale nikdo neřekne, bojí se to vyslovit, že určitý (a rozhodně ne malý) díl viny nesou ti mladí, jejich nedisciplinovanost, neodpovědnost a přemotivovanost, to, že přece musí být na místě té senzační a velikánské oslavy co nejdříve, dřív než ostatní, vítězit i v takhle nesmyslné disciplíně, a bezohledně se strkají a chtějí předběhnout druhé. A navíc je to náramná prdel, jak ty holky ječej. Já, já, já, bavím se.
V duisburgském tunelu narazila drzá bezohlednost a bezuzdné třeštění, kterému se dospělí raději vyhýbají a dělají, že ho nevidí, na betonovou zeď.
(K článku se můžete vyjádřit i ZDE.)
Zleva doprava vede pod dálnicí vlevo a pod železničními tělesy dál doprava tunel. Hned u dálnice je otevřený do boků, potom následuje úzká rampa nahoru na plac z tunelu vlevo a zhruba uprostřed velká přístupová rampa na plac z obou tunelů. Na místo se chodilo od nádraží severně jak tunelem zleva, tak i zprva. Neštěstí se odehrálo na té široké rampě, tedy v místě, které mělo těch dobrých třicet metrů šířku.
Pohled na širokou výstupní rampu z tunelů (vlevo i vpravo doleji mimo zorné pole kamery) nahoru k taneční ploše a radovánkám. Vlevo je vidět u zdi úzké schodiště, pod kterým našlo smrt těch dvacet jedna nešťastníků, tedy se to celé odehrálo na nejširším místě přístupových cest a šířka přístupových tunelů tedy není vůbec rozhodující (bude asi různá, proto ty údaje od 16 do 25 m). Malér je ten, že shora proudí lidé zpět do tunelů a ti nahoře zase nepostupují dál na plochu, ale zůstávají stát u prvních atrakcí. Další malér je v tom, že tady zřídila policie špéru (část drátěného zátarasu je vidět vpravo před policejními auty, která inteligentně zužují průchozí profil, a navíc se rozcházejí i policejní údaje, některé říkají, že špéra byla zřízena, jiné zase že nikoliv.
Šlo tedy o místní turbulenci v davu, který zjančil při prvním tlaku. Před schody zřízený drátěný zátaras lidi strhli, drali se po schodech nahoru a přes ty na zemi ležící mříže popadali nešťastníci a už se nezvedli. Chynb udělali všichni, v kritické době nestačili pořadatelé zavřít průchody v tunelech, aby lidé nepřicházeli dál, policie asi tu špéru na široké rampě odstranila v nevhodnou dobu a na sebe narazil proud shora, těch, kteří chtěli jít ven a přicházejících, a ti v tunelech navíc neposlechli výzvy policie (z tlampačů), aby se obrátili a vrátili s zpátky. Nedisciplinovanost bezohledně se cpoucího davu tanečníků plus chyby při organizování a regulování příchodu a odchodu tanečníků. Řetězení příčin, jako vždycky. Ale je vidět, že už na úrovni těch policajtskejch aut je volno. Zřejmě byla chyba i v konceptu, nemělo dojít k protiproudům, ale jednosměrky pro odchod a příchod. To se pak reguluje jednodušejc.
Chyba byla, že jsem mluvil – v souladu s tím, co jsem čet a viděl – o tunelu, jednalo se už o otevřenou rampu, ale šířka souhlasí.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz, fotografie a komentář k nim z Tarasovy terasy
