Justice vrací úder

Reklama


V březnu uspořádal Ústav štátu a práva SAV konferenci na téma „Pluralizmus moci a práva“. Tento článek je zkrácenou verzí příspěvku do konferenčního sborníku; jeho první část byla na konferenci autorkou odpřednášena.

„Pluralita moci a práva“ znamená především překročení hranic klasického rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní tak, že dochází k neoprávněnému zásahu jedné moci do moci jiné. Právo tím, že jeho systém je – či má být – neovlivnitelný mocí výkonnou, má garantovat to, na čem se jeho výše uvedené definice shodnou: totiž elementární spravedlnost, předvídatelnost chování systémů, co se týká očekávání chování a sankcí za nesplnění těchto očekávání, a tím i stabilitu celého společensko – ekonomického a sociálního systému.

Pokud tímto způsobem právo nefunguje, pokud dochází k „pluralitě“ moci a práva, začnou se dít strašné věci – jak popsáno níže….

Kauza Čunek

Pro pochopení teoretického problému, jakým moc výkonná inherovala do oblasti výlučného působení práva, se pokusím shrnout ze svého úhlu pohledu popis případu:

Paní Marcela Urbanová byla řadu let vedoucí sekretariátu vsetínského starosty Jiřího Čunka, od kterého po sedmi letech odešla – ukončením pracovního poměru výpovědí. Příčinou byly spory pracovně-právního charakteru, které se M.U. snažila řešit prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J. Nováka. V rámci jednání svému advokátovi paní M.U. mimo jiné sdělila, že byla přítomna předávání finanční částky p. Jiřímu Čunkovi, a to ve výši 500.000,- Kč od zástupce společnosti HB Real, kterou dotyčný definoval jako osobní provizi v souvislosti s privatizací bytového fondu města Vsetín. Pravděpodobným způsobem, jak se celá věc dostala k policejnímu šetření, bylo, že advokát sám tuto informaci předal policii. Poté došlo k policejnímu šetření trestného činu příjímání úplatku a úplatkářství. Podle mého názoru, pokud se vyznačovalo šetření nějakým zvláštním prvkem, pak tím, že všechny strany pracovaly mimořádně pečlivě. Spis je protkán řadou úředních záznamů PČR, které referují v podstatě o margináliích a naopak zase řadou přípisů advokátů obou obviněných, kteří se pro svoje klienty snažili získat co nejlepší procesní postavení a navrhovali řadu důkazů, které policie skutečně v maximální míře prováděla.

Ke konci vyšetřování bylo oběma obviněným sděleno, že dle názoru PČR jsou dány předpoklady pro podání obžaloby a oba právní zástupci a jejich klienti byli vyzváni, aby se v určité dny na konci května 2007 přišli seznámit se spisem. Ve viditelné diskontinuitě kvality aktivit obou právních zástupců a jejich klientů se nikdo z nich na žádný z dnů, kdy se měli se spisem seznámit, k tomuto úkonu nedostavil a ani se neomluvil. Dne 4. 6. 2007 pak rozhodl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Stanislav Potoczek, že celý spis „se z důležitých důvodů odejímá státnímu zástupci v Přerově a přikazuje se k dalšímu provádění úkonů v trestním řízení státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.“ Stalo se tak na základě stížnosti právního zástupce Jiřího Čunka, JUDr. E. Bruny, napsané 21. 5. 2007.

Zde se dostáváme k oné zásadní otázce, která se vine jako červená nit celou již skončenou „kausou Čunek“ a doposud neskončenou „kausou Urbanová“, totiž, zda Nejvyšší státní zastupitelství mělo vůbec zákonnou možnost takovýmto způsobem do vyšetřování dosud živého spisu zasáhnout. Jádrem sporu četných právníků je interpretace ust. § 12h) Zákona o státním zastupitelství dle kterého „….není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věci, která nebyla pravomocně skončena.“

Teoretici tvrdí, že pojem „zasahování“ je pojmem obecným, nadřazeným na příklad nad pojmem „odejmutí věci a přikázání věci“. To je dle převažujícího lingvistického výkladu právní normy jedním ze způsobů, jakým lze (respektive dle ust. § 12h zák. o státním zastupitelství n e l z e ) zasahovat. Nejvyšší státní zastupitelství se však drží výkladu, že v uvedeném ustanovení, stejně jako nikde jinde v citovaném zákoně není výslovně „odejmutí a přikázání“ věci jinému státnímu zastupitelství zakázáno.

Celá záležitost by byla pouze nesprávnou interpretací zákona, eventuálně překročením pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství, kdyby ovšem na základě tohoto odejmutí a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství nedošlo k zásadnímu obratu: z věci, která byla dle dosavadního názoru Policie ČR skončena a „zralá“ na podání obžaloby, se stala kauza, o které jiný okresní státní zástupce prohlásil, že „trpí zásadními vadami“ a trestní stíhání J. Čunka a P. Hurty zastavil. Jako důvod zastavení trestního stíhání, bylo, že „je nepochybné, že nenastaly skutky, pro které se trestní stíhání vede“. Na jakých základech došel státní zástupce k takovému závěru, nebylo možno zjistit, neboť spis byl v té době téměř nejstřeženějším tajemstvím státu.

Nečekaným průlomem do neproniknutelnosti spisu byla občanskoprávní žaloba na ochranu osobnosti, kterou podali mimo jiné nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká, bývalý ministr spravedlnosti Mgr. Pavel Němec, místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera, okresní státní zástupce JUDr. Arif Salichov a několik dalších osob na bývalou nejvyšší státní zástupkyni Mgr. Marii Benešovou za to, že o nich v souvislosti s vyšetřováním J. Čunka a P. Hurty hovořila jako o „justiční mafii“. Před Krajským soudem v Praze proběhlo rozsáhlé dokazování, při němž vypovídalo množství svědků o tom, že uvedené osoby se scházely právě za účelem „vyřešení“ kauzy Čunek a krajská státní zástupkyně JUDr. Zlatuše Andělová vypověděla, že na ni byl vyvíjen nátlak, aby řízení proti J. Čunkovi bylo vedeno k zastavení trestního stíhání. Korunou všeho byl výrok místopředsedy Nejvyššího soudu P. Kučery, pronesený na jedné ze schůzek před několika svědky v tom smyslu, že když jde o udržení vlády, musí jít spravedlnost stranou.

Následně ve strukturách státního zastupitelství došlo k posunům, které není možno nazvat jinak než čistkami. Vedoucí Okresního státního zastupitelství v Liberci, JUDr. Adam Bašný byl pozván organizací Transparency International v listopadu 2008 na konferenci „Transparentnost a důvěryhodnost české justice“ a tam uvedl, že „kauza Čunek“ měla na důvěryhodnost justice negativní vliv. JUDr. Bašný byl vzápětí ze své funkce odvolán, stejně jako někteří další státní zástupci, kteří se jej zastali. Všechny navzájem propojené případy, byl pochopitelně sledován i politickou opoziční scénou. Slovní přestřelky v parlamentu na téma „justiční mafie“ snad ani nelze vypočítat; v každém případě je jasné, že jedním ze zásadních důvodů, kvůli kterému bylo v březnu 2009 vyvoláno hlasování o důvěře vládě, byly právě neudržitelné poměry okolo „justiční mafie“. Jistěže to nebyl důvod jediný, ale byl rozhodně nepřehlédnutelný. K velkému překvapení mnohých, a to včetně samotné parlamentní opozice, která hlasování o důvěře vyvolala, dopadlo toto hlasování pro vládu negativně, a vláda byla nucena odstoupit.

Tak se stalo, že akt mocenského zásahu moci výkonné spadající do sféry vlivu justice, jehož jediným účelem bylo udržení vlády, zásadním způsobem přispěl k jejímu pádu. Justice vrátila svůj úder.

Kauza poplatky

Dalším případem, kdy Spravedlnost vrátila exekutivě úder za její protiprávní vměšování do sféry jejího vlivu, jsou „poplatky u lékaře“.

Meritem věci bylo, zda úhrada poplatků za ošetření u lékaře, uzákoněných v rámci pokusu o reformu zdravotnictví, je, či není v souladu s Ústavou.

Stěžující si poslanci a senátoři, rekrutovaní především z řad opozice, uváděli – velmi zjednodušeně řečeno – že článkem 31 Listiny základních práv a svobod je garantován nárok na bezplatnou zdravotní péči. Slovo „bezplatný“ považovali za odporující zaváděnému „regulačnímu poplatku“ ve výši 30,- Kč. Proto žádali zrušení celého zákona, což by v podstatě znamenalo – alespoň podle interpretace médii, jež se případem mohutně zabývala, zrušení reformy zdravotnictví. Odmítnutí zákona zavádějícího regulační poplatky u lékaře Ústavním soudem by bylo sice nikoliv politické, ale právní vyslovení nedůvěry vládě. Autorita vlády by byla případným rozhodnutím Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelů velmi podkopána. Rozhodování o „regulačních poplatcích“ nebylo jen rozhodování o tom, zda se bude, či nebude platit částka 30,- Kč za návštěvu u lékaře tak, aby „ubylo simulantů v čekárnách“, ale o způsobilosti vlády k realizaci reformy zdravotnictví, potažmo vůbec o způsobilosti vlády vládnout.

Za této situace z patnácti soudců hlasovalo pro zachování zákona 8 soudců, proti bylo 7. Zákon a vláda tedy „prošly“ nejtěsnější možnou většinou. V jednom z odlišných stanovisek minoritních soudců byli „většinoví soudci“ svým kolegou napadeni za to, že neochránili přiměřený prostor pro moc zákonodárnou, která byla při procesu přijímání tohoto zákona degradována na pozici jakési vládní přisluhovačky.

Právě tímto argumentem se dostala záležitost třicetikorunového nespecifického poplatku do roviny problému nejvyššího řádu, neboť ve své podstatě poukazovala na zborcení přehrad mezi mocí výkonnou a zákonodárnou, tedy na potlačení demokracie a demokratického výkonu moci v České republice.

To, že plénum Ústavního soudu uznalo zákon č. 261/2007 Sb. za správný, bylo všeobecně vnímáno jako získání oprávnění vlády zůstat i nadále u moci. Že to bylo oprávnění zdánlivé, se ukázalo při nejbližších volbách, které v České republice proběhly na podzim 2008; jednalo se o volby do krajů.

Otázka zdravotních poplatků se stala hlavním volebním heslem ČSSD a zejména MUDr. David Rath tématu dokonale využil, což jej nakonec vyneslo do křesla hejtmana Středočeského kraje. Výsledek voleb byl pro dosavadní vládní koalici, která napřela tolik úsilí za zachování zdravotnických poplatků, naprosto katastrofální. Ztratila totiž všechna krajská zastupitelstva a všechny hejtmany. Voličský zisk ČSSD byl grandiózní. Když se vládnoucí ODS pokusila o politickou analýzu svého totálního propadu, přišla pouze na jedno vysvětlení: Češi jsou prý hloupý a levicový národ, který se dá koupit za třicet korun poplatku.

Toto vysvětlení je politicky nekorektní, lidsky ponižující a navíc zřejmě nepravdivé. K propadu vládní koalice přispělo především znechucení národa nad manipulativním způsobem, kterým bylo dosaženo nejtěsnější většiny při zajišťování toho, aby napadený zákon u Ústavního soudu „prošel“. Jistěže národ není složen z ústavních expertů, je však nepochybné, že lidé jsou na manipulaci práva citliví a pakliže se překročí jistá mez, začnou se jakýmsi neuvědomělým způsobem bouřit.

Rozhodnutím, které bylo „politicky žádoucí“ dal Ústavní soud opozici do ruky nástroj, za jehož použití vyhrála nejbližší volby. Justice tak vrátila svůj úder moci výkonné, která ji použila či spíše využila ve svůj domnělý prospěch.

Má justice ještě co vracet??

Jestliže se díváme na vzájemné působení práva, respektive „elementární spravedlností“ a moci výkonné, je logické položit si otázku, zda existují ještě nějaké další skryté případy, kterými se znásilněná Spravedlnost chystá vrátit moci výkonné její údery.

Jsem přesvědčena, že takovéto zásahy moci výkonné do principů obecné spravedlnosti existují, že jde o zásadní zásahy moci výkonné do oblasti práva, a co hůře, že Spravedlnost doposud konečný úder exekutivě nevrátila. To, čeho jsme zatím svědky, jsou drobné údery, které mohou vést k nejen k pádu exekutivy, ale i k rozkladu současného politického systému.

To, co opakovaně destabilizuje moc výkonnou, jsou bezesporu vždy po několika letech znovu se vynořivší zprávy o propojenosti nejzávažnějších forem organizovaného zločinu a vrcholných špiček politické scény bez ohledu na stranickou příslušnost. V devadesátých letech byl takovým propojeným a zdaleka ne dostatečně objasněným „podnikem“ případ lehkých topných olejů. Zásadní politický vliv měla svého času tak zvaná „Kubiceho zpráva“ a nyní již řadu měsíců je na pomyslném stole zpráva pod jménem „Krakatice“, mapující vztahy nejvyšších představitelů státu, a to jak volených, tak na místech úřednických, s podnikatelskými kruhy. Z informací, které ze spisů unikly, se jeví, že Českou republiku ovládají zcela jiné osoby, než ty, které byly řádně zvoleny v parlamentních i jiných volbách, respektive, že tyto osoby tak činí ve prospěch nikoliv svých volitelů, ale jiných osob, které jsou schopny disponovat mimořádnými majetky.

Položíme-li otázku, kde jsou počátky těchto mimořádných majetků, musíme z velké části odpovědět, že v tzv. „velké privatizaci“, nastartované zákonem č. 92/1991Sb.

Kolik zaplatíme za velkou privatizaci?

Jistěže byla napsána řada ekonomických článků a rozborů o tom, co to byla a je velká privatizace. Schází právní rozbor, čím byla privatizace z hlediska právního. Pokusím se nastínit pouze některé teze a vyvodit z nich některé obecné závěry, aplikovatelné i na oba shora poukázané příklady.

V důvodové zprávě k zákonu byla „velká privatizace“ charakterizována takto:

„Jednou ze základních podmínek vytvoření skutečného tržního hospodářství je převod dosavadního prakticky výlučného státního vlastnictví výrobních prostředků na vlastnictví soukromé. Předkládaný návrh zákona vymezuje podmínky tohoto převodu, základní instituce zajišťující tento převod a formu jeho zahájení.“

Vládní garant zákona o velké privatizaci, tehdejší federální ministr financí Václav Klaus na začátku rozpravy uvedl:

„… Jedná se o zcela mimořádný zákon… tento proces tzv. velké privatizace je považován za klíčový rozhodující moment přeměny jednoho ekonomického systému v ekonomický systém druhý.“

Z hlediska ekonomického je obsah zákona jasný, co však znamenal tento zákon z hlediska právního? Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v parlamentní rozpravě se k tomuto úhlu pohledu nikdo nevyjádřil. Navíc, ačkoliv se to zdá být absurdní, když dnes pročítáme parlamentní rozpravu, vystupuje na povrch, že proti tomuto zákonu vlastně nikdo neprotestoval, včetně komunistické opozice.

JEDINÝM z diskutujících, který se ptal po ideovém obsahu velké privatizace, byl nikoliv prominentní právní teoretik, kterých bylo ve Federálním shromáždění několik, ale zemědělský inženýr, který přišel do poslanecké lavice takřka v holinkách z pole, předseda KDU – ČSL, ing. Josef Lux. Ten ve své řeči při projednávání zákona uvedl následující:

„ …Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglií je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat, a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování…“

Poslanec Josef Lux tak jako jediný pozvednul prapor, který všem ostatním (včetně mě) vypadnul z ruky přijetím zcela okleštěného zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zákonem o velké privatizaci byly popřeny i v té době platné zákony, dle kterých měla být za znárodněný majetek vyplacena náhrada. Zákonem o mimosoudních rehabilitacích byl omezen přístup původních vlastníků k jejich vlastnímu majetku; zákonem o velké privatizaci tak byl v podstatě d o k o n č e n vyvlastňovací proces započatý komunistickou stranou roce 1945.

Okleštěním práv původních vlastníků na minimum a rozchvácením majetku velkou privatizací se tehdejší Československá federace ve skutečnosti  o d ř e k l a  principů římského práva, na nichž byla vybudována evropská právní civilizace, principu absolutní ochrany vlastnictví a dědictví. Odřízla se tím od pojmu „spravedlnost“ jako od inherentní součásti svého veřejného prostoru.

Nejen ekonomické důsledky tohoto činu jsou strašlivé.

Pojem „podnikání“ je v české realitě – a to i zásluhou takových osob, jako je Viktor Kožený s jeho „Harvardskými fondy“ nebo Radovan Krejčíř, v počátku jehož impéria stála privatizace tiskárny cenin v Českém Těšíně (člověka pak napadají různé myšlenky, kdeže se pak asi vzaly ty miliony dolarů v hotovosti zabavené v jeho nemovitostech) – navždy zdiskreditován. Podnikání se u nás stalo synonymem nečestného jednání, banditismu, podvodu, neoprávněné držby.

Navždy byl český národ rozdělen na „ty tam“ a „ty tady“, tedy na emigraci a doma zůstavší. Česká emigrace vnímá dění ve své domovině namnoze jako pokračování komunistického režimu, následkem čehož přišly oba nástupnické státy bývalé ČSFR o významnou lobbyistickou skupinu, jejíž vliv mohl mít pro obě republiky mimořádný politický i ekonomický význam. V neposlední řadě pak jak česká, tak slovenská politická scéna zůstávají mimořádně nestabilní. Ekonomické ztráty způsobené touto nestabilitou již dnes dosáhly nespočitatelných hodnot.

Rozpory mezi nositeli původního pojetí práva a spravedlnosti, kteří navazují na tradici římského práva a obecné spravedlnosti na straně jedné, a mezi novými ekonomickými strukturami na straně druhé, je neustále živé. Do této kategorie je možno zařadit například i rozpory ohledně regulace nájemného: restituenti nemovitého majetku, zejména nájemních domů, jsou ve své podstatě jediní, kdo primárně nevděčí za svůj majetek novým poměrům, nastoleným po roce 1989. Pokud by se jim dostalo plného přístupu k jejich majetku tak, že by nebyli vázáni regulací nájemného, pak by se stali pravděpodobně jedněmi z mála ekonomických subjektů, které by byli schopny se současným poměrům postavit. Skutečný důvod brojení p. Křečka a jeho ideových bratrů proti deregulaci nájemného je tak zcela zřejmý – a zcela jiný, než udává.

Stejně tak jako otázka de/regulace nájemného se otevírá stále znovu otázka nevypořádaných náhrad za movitý majetek nedobrovolně odevzdaný zemědělským družstvům, neuzavřenou kapitolou je postavení vlastníků zemědělské půdy a z e j m é n a je stále neřešenou a nevyřešenou otázkou nepromlčený nárok původních majitelů na vyplacení náhrad za znárodněný majetek.

Samostatnou otázkou téhož gardu je otázka nevráceného majetku církvím.

Závěr

Znásilněná Justice si za zasahování do „svého revíru“ vybírá jiný než prvoplánový způsob odplaty. Preferuje takovou pomstu, která přichází ze strany, která měla být právě zásahem do výkonu spravedlnosti ochráněna. V případě zásahu do principů spravedlnosti zákonem o velké privatizaci lze tedy očekávat, že zprostředkovatelem „pomsty“ bude ekonomika, jež měla být zachráněna či nastartována. Může se tak stát formou tak brutálního ekonomického propadu, že to může vést k naprostému zhroucení české i slovenské ekonomiky, ke státnímu bankrotu. Přičteme-li k této perspektivě existenci finanční a hospodářské světové krize, není tento katastrofický scénář nereálný.

Jediné, co mohou právníci za této situace učinit, je nabídnout oprávněně rozhněvané Spravedlnosti jinou obětinu. Pochopitelně nikoliv ve formě zpochybnění současného rozložení vlastnických vztahů, ale předložení takové vize spravedlnosti, která bude založena na reflexi vlastních chyb, na konstruktivním návrhu nastolení takového právního řádu, který bude v souladu s obecnými principy spravedlnosti – a v neposlední řadě bude též obsahovat pokání za chyby minulé.

Jak to učinit, to je otázka, jejímž řešením by se měla právnická obec ve vší vážnosti začít urychleně zabývat.
 
Převzato z blogu autorky na www.aktualne.cz
 
Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku