Tak nevím. Po prvních dvou dnech v Káhiře to vypadá to, jako by opravdu všichni okolo žili úterkem, kdy má přijít den D. Jedni pokradmu mluví o revoluci a svítí jim přitom očička, jiní se tváří skepticky, neb už něco zažili a vědí své – nebo si to alespoň myslí.
Vláda se mezitím už pár dnů připravuje také, a tak jsou v centru Káhiry antony plné vojáků, ulicemi bloumají násobky běžných počtů policistů a s nimi ještě spousta chlapíků se zvědavými pohledy, ve svetrech, z nichž čouhá bleděmodrý límeček od košile, zátarasy se prý svážejí až z odlehlých předměstí a Muhammad Baradej, bývalý a respektovaný šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (a potenciální kandidát na egyptského prezidenta), vyzývá „lid", aby se inspiroval Tuniskem. Není přesně jasné, co tím myslí – „revoluce" v Tunisku sice vyhnala zkorumpovaného diktátora, ale systém jinak – přinejmenším prozatím — zůstal zachován, aniž by kdokoli věděl, jak dál nebo co vlastně je cílem.
To ale, zdá se, přinejmenším některým Egypťanům příliš nevadí. Jedna muslimka z předměstí mi vyprávěla, jak lidé od nich ze sousedství v pouličních kavárnách sledovali bez dechu Al Džazíru a nemohli uvěřit, že „to jde". „Bylo by to nádherné, kdyby se něco konečně změnilo," skoro se zasnila. To „probuzení" v jejím sousedství ale prý trvalo jen chvilku, protože pak se v celé lidnaté muslimské čtvrti signál Al Džazíry před čtyřmi dny „jaksi zneviditelnil". Na našem hotýlku k vidění ovšem je a pochybnosti o cenzurování Al Džazíry vyjádřil hodně jadrně i kamarád/křesťan, takto manažer jisté americké firmy v Káhiře. Podle něho úterek nebude žádnou revolucí, ale spíš kopií předchozích demonstrací, při nichž dav vztekle demoloval zaparkovaná auta, rozbíjel výlohy a pak byl ještě naštvanější, když začala mlátit pro změnu policie. Lidé sice mají důvod k tomu být naštvaní a zoufalí, žádná demonstrace prý ale nic nevyřeší. A Baradej je podle něj sice sympaťák, ale myšlenkově zůstal v sídle MAAE ve Vídni a jeho mozek se do reálného Egypta ještě nevrátil. Prý by obecně bylo nejlepší, kdyby se Egypt vrátil ke království, protože tehdy bylo všechno fajn – i tehdy prý sice existovali chudí a bohatí, ale nikdo se prý nezabíjel pro pět liber, což je asi patnáct korun, jak je tomu dneska. Prý o té selance kdesi četl, tak to musí být pravda.
Oba dva znám už skoro dvacet let a vím, že ona je temperamentní a do všeho hrrr, zatímco on je spíš stoik, který už dávno nevěří, že by spravedlnost — někdy a alespoň na okamžik – mohla zvítězit, a tak jejich názory i vnímám. Příznačné je, že se oba shodli jen na tom, že v úterý bude nejlepší nevystrkovat nos na ulici, protože vláda do Káhiry sváží hlavně jednotky z Horního Egypta – tedy oddíly složené snad výlučně z negramotných vesničanů, kteří ničemu nerozumějí, nelze se s nimi na ničem domluvit a jen slepě poslouchají rozkazy, jinými slovy, mlátí každého, kdo se jim připlete pod ruku. Mimochodem, lidé z Horního Egypta, čímž je zde tradičně míněn jih země, jsou tu terčem brutálních vtipů, asi jako policajti a blondýny u nás – a tak se možná jen prostě mstí.
Takže jak říkám, nevím. Faktem je, že v Tunisku se demonstruje dál, policie už zatýká i členy Bin Alího vlády, protesty jsou na denním pořádku v Alžírsku, Jordánsku nebo v Jemenu – zdá se, jako by se v regionu opravdu začínalo něco hýbat. Otázka je ale prostá: Co a jakým směrem? Zatím se zdá být zvláštní hlavně to, že ve všech těch protestech nevidět islamisty…
Nechci spekulovat, ale sociální napětí (myslím, že to bude lepší termín než ona „revoluce") konkrétně v Egyptě podle všeho způsobí, že Husní Mubarak, který zemi vládne tuším že od roku 1981, nejspíš odloží plánovanou předávku moci svému synovi, který podle všeho nemá dostatečnou podporu armády, a ještě ve funkci zůstane dál. Nějaká prohlášení v tomto směru už učinil, zda to pomůže k udržení statu quo, není jasné. V každém případě by zmatek a mocenské vakuum v Egyptě bylo větším problémem, než v Tunisku – Káhira má diplomatické styky s Tel Avivem, udržuje s ním „studený mír" a kontroluje jedny hranice s pásmem Gazy. Jakákoli změna v Káhiře by nejspíš změnila i rovnováhu v regionu a vynutila si zásah USA, kterým bylo (a je) strategicky nezajímavé Tunisko v zásadě ukradené. A co víc, Husní Mubarak přežil už nejméně tři pokusy o atentát a k tomu stovky nebo spíš tisíce protivládních demonstrací, takže v disciplíně udržení se u moci je šampión… Určitě by se při protestech nezachoval jako Bin Alí – místní mají sice radost, že ho demonstrace vyhnaly ze země, ale zároveň uznávají, že se ve srovnání s Mubarakem choval jako „slaboch".
A tak – než se tady egyptský svět (ne)dá do pohybu — vraťme se k faktům. A jedním z těch nejzásadnějších je, že nejlepší knihkupectví v Káhiře se jmenuje Diwan a minimálně pro mě je větším lákadlem než všechny pyramidy světa. Dnes je to vlastně už síť knihkupectví, které si ale říkají „knižní butik" – a ten nejlepší z nich je podle mého soudu na káhirském ostrově Zamalek. Jako drogově závislá do něj metelím hned první den po příletu a tiše brouzdám knihami…
Před lety, kdy jsem si jeho podmanivou útulnost pro sebe objevila, v něm byl opravdu obří a superpohodlný kožený diván, k němu zdarma kávičky co hrdlo ráčí a popelníček a listuj si v knížkách do alelujá – tohle člověku žádný Amazon nenabídne! Dnes už se ale byznys rozjel natolik, že diván (což prý v perštině znamená nejen kus pohodlného nábytku, ale třeba i panovníkova rádce nebo výběr té nejlepší poezie) vystřídaly stolky a židličky, neb místa je málo a lidí přibývá.
Někdy před pěti šesti lety mě zaujalo, že jsem tam – v srdci Káhiry – našla Kunderu, teď zase sbírku povídek českých autorek (jasně, že v angličtině). V době, kdy po Káhiře jezdí bezpočet škodovek, ale pro místní jsou to „německá auta", je pohled na knihu českého autora v největším městě Afriky fakt příjemný. Za ty roky, kdy do Diwanu pravidelně chodím, jsem si doplnila knihovnu o bezpočet knih o Blízkém východě (mé lásce), z nichž většina – obávám se – česky z nejrůznějších důvodů nejspíš nikdy nevyjde. Pro sebe jsem si poličky, na nichž doma trůní, překřtila na „knihovnu zakázané literatury", neboť vesměs traktují region způsobem, který se u nás v posledních dvaceti letech považuje za nepatřičný (ne-li hůř). Tentokrát jsem si – samozřejmě, jen prozatím — pořídila „The Age of the Warrior" od doyena blízkovýchodních reportérů Roberta Fiska a biografii současného izraelského historika Ilana Papeho „Out of Frame". Hltám ji po nocích a je to fakt tvrdý příběh… A zbudou-li na konci výletu, ještě nějaké peníze, pár tipů na „nutný nákup" bych ještě měla…
Možná ale bude důležitější, jestli mezitím zítra náhodou nepřijde ta revoluce, samozřejmě. Osobně si ale myslím, že nepřijde. Ani nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Uchopit moc totiž prý dokáže každý, tvrdil kdosi, na jehož jméno si teď nevzpomenu, ale málokdo ví, co s ní pak dál…
Takže, uvidíme. Už jen jednou se vyspíme…
(Sakra, cosi technicky neuchopitelného mi brání nahrát k textu fotky, takže se omlouvám…)
Převzato z Literárek
