Hrdě jsem se vždy hlásila ke generaci odkojené Vojtěchem Zamarovským a jeho sedmi divy světa. Při čtení těch příběhů a prohlížení těch kouzelných ilustrací jsem snila o sto šest, neboť v těch dávných dobách o mnoha věcech šlo jen snít (a dneska mám, mimochodem, nepříjemný dojem, že se ty časy vracejí, ale to je trochu jiný příběh…) Proto jsem kdysi málem dostala kopřivku, jak jsem se těšila, že poprvé stanu před pyramidami v Gíze – před TĚMI PYRAMIDAMI – co jsou vlastně jediným a hlavně posledním existujícím (z řeckého pohledu) divem světa. Pak jsem před nimi opravdu stanula – a ono nic. Žádný povznášející pocit, žádný dech dějin – jen pohled na obrovitánskou hromadu kamení, která se táhne až nahoru. Ze Zamarovského se najednou stal obyčejný pisálek…
Byla jsem z toho zklamaná, trochu jsem se dokonce za své ignorantství i styděla, protože jsem měla dojem, že každý člověk s citem pro kulturu (já například dodnes poslouchám Sex Pistols a Clash) musí v takové situaci rovnou omdlívat blahem, dojetím a úžasem. Takové flagelantství mi ale názor na pyramidy nijak nevylepšilo, tím spíš, že mi osud umožnil na ně dva roky koukat přímo z balkónu, což těmto stavbám v mých očích na výjimečnosti opravdu nepřidalo. Jezdila za námi ale tehdy, před cca dvaceti lety, spousta kamarádů a výlet k pyramidám se proto často měnil v jakousi povinnost. V té době jsem si ale s pomocí „zkušených" rádců vypracovala únikový plán – kousek od Cheopsovy pyramidy byla ve stínu stromoví – a nad idylickým a skoro vždy zoufale prázdným – golfovým hřištěm hospůdka, a zatímco kamarádi brouzdali po rozpáleném písku, lezli do pyramidy a s obdivem vzhlíželi ke Sfinze, já seděla v klidu u dvojky egyptského bílého (vinice tu v deltě Nilu založil kdysi už Alexandr Veliký a lze o nich s Buškem z Velhartic zvolat něco jaké „zprvu trpké… ale dá se") a někdy jsem si přitom dokonce četla i romány Nagíba Mahfúze, jediného arabského (a konkrétně egyptského) nositele Nobelovky za literaturu, abych sama sobě prokázala, jaká že jsem to intoška, a přitom to tu zkusila i všechno lépe pochopit. Tenkrát se mi u pyramid začalo náramně líbit. (BTW, Mahfúz sice psal o staré zaniklé Káhiře, ale já při četbě měla často před očima spíš pražskou Pařížskou ulici… fakt zvláštní…J
Včera mě osud v podobě dvou přátel, kteří se mnou do Káhiry na výlet vyrazili poprvé, po bůhvíkolika letech přiměl vyrazit k pyramidám znovu. Jenže — do pyramid už je přístup drahnou dobu omezený a těch pár povolených „šťastlivců" hravě pokryjí bohaté americké cestovky (upřímně, není o co stát – lezete dlouhou úzkou chodbičkou nahoru a pokud nedojde ke kolizi s tlustou Němkou v protisměru, v pohřební místnosti nakonec v potu tváře zjistíte, že vše, co tam kdysi bylo, je dnes vystaveno v Káhirském muzeu), celá lokalita je obehnána zdí a všude se vybírá vstupné, hospůdka prý vzala za své už před jedenácti lety (tak dlouho jsem se pyramidám úspěšně vyhýbala!) a golfové hřiště ustoupilo slumu, který hrozí, že… nevím, zkrátka, bojím se, aby nebyl mnohem životaschopnější, než ty pyramidy.
Jediné, co zůstalo beze změny, byly zástupy velbloudářů, koňáků, prodejců toho či onoho (a jeden chlapík nabízel i projížďku na slonovi, prý stačí jen říct…:-) – bylo jich zase tolik, že mě začala na otevřeném prostranství přepadávat klaustrofobie. Chápu, že všichni ti lidé musejí z něčeho žít, ale… najednou se mi chtělo utéct a proklít celou Káhiru i s nimi. Pyramidy ale nejsou Káhira. Nejsou Egypt. Každý malý zdejší človíček se sice už od první třídy ve škole učí, že je „potomkem stavitelů Sfingy a pyramid", nicméně je to v zásadě jen snaha vtlačit do povědomí obyvatel nejlidnatější arabské země jakési pojítko, jakýsi tmel, pocit sounáležitosti nejen mezi sebou, ale i k místu a dějinám, něco na způsob „amerického národa", byť nic takového neexistuje. Žádní stavitelé pyramid a ani jejich potomci tu už dávno nejsou – byli převálcováni bezpočtem kultur, které se regionem přehnaly — a většina Egypťanů zná ty legendární stavby jen z povinných školních výletů a z modifikovaných obrázků, které na ně jukají tu jako loga novin či televizních stanic, onde jako vlysy na budovách ministerstev. Vlastně, když se tak rozhlédnu kolem, na ně jukají odevšad.
Mimochodem, před lety – asi tak sedmnácti – skupina amerických geologů na pískovcových tlapách Sfingy našla stopy po tajícím ledu. Znamenalo by to, že Sfinga je asi o čtyři tisíce let starší než pyramidy, což by ovšem byl problém – nejenže totiž neznáme z oblasti žádnou civilizaci schopnou postavit něco tak monstrózního, ale navíc by to znamenalo, že (současní) Egypťané nejsou „potomky stavitelů pyramid a Sfingy" a celá ta konstrukce kontinuální historie a pospolitosti národa by byla v troskách. Vláda tehdy zareagovala jednoduše – Američané byli vypovězeni a Sfinga „přidatována" zpátky k pyramidám. Sice dál není jasné, co že Sfinga vlastně má být a proč byla postavena (a kým, samozřejmě), ale pohoda. Ptala jsem se na to před časem předního českého egyptologa, a ten jen mávl rukou: „Znáte přece geology!" Včera jsem na ty přední packy Sfingy koukala znovu a získala přitom intenzivní pocit, že už se na nich žádné stopy ledu nikdy znovu nenajdou. Až moc totiž připomínaly beton, ale nechci nikomu křivdit a třeba se pletu – zas tak často nebetonuju a nemaltuju.
Když ale přestanu pomlouvat pyramidy, pozitivem je, že jsem tam narazila na pár zajímavých tváří, které přikládám. Nevím, třeba připadají zajímavé jen mě…
Mimochodem, pyramida se tu řekne al haram, množné číslo je al ahrám, Sfinga je zase „Otec Strachu", tedy Abú Húl… a revoluce, která se má konat dnes – podle zaručených zpráv prý mezi druhou a pátou odpoledne zdejšího času — je as saura. Ale jak už jsem psala, na zázraky nevěřím. Najisto ale vím, že pyramidy, ty hory kamení, jsou věčné. A Sfinga krásná, ať ji postavil kdokoli. Fakt. Věřte.
Převzato z Literárek
