Kapitál – 1. díl: Od otroků k derivátům

Reklama


Formou seriálu představujeme čtenářům OM kapitolu z připravované knihy Františka Nevařila. V dnešním díle se seznámíme s definicí kapitálu, možnými způsoby jeho vzniku a jeho formami.


Jak je kapitál definován a jak vzniká?

Marxistická teorie tvrdí, že tvůrcem nových hodnot může být výhradně jen vynakládání živé fyzické i duševní „lidské“ práce (to nevylučuje, aby vynakládaná živá práce v konkrétních případech nebyla zbytečná nebo dokonce škodlivá, např. pokud jde o „práci“ zločinců nebo některých politiků, které novou hodnotu nevytváří, nebo ji dokonce ničí. Ale to už je jiná kapitola). S tím ovšem buržoazní teorie od svého začátku nesouhlasí a jednoznačně prohlašuje, že vedle ní je druhým, stejně významným – někdy dokonce snad ještě významnějším – tvůrcem nové hodnoty kapitál, tedy vlastnictví minulé (zvěcnělé, dříve vynaložené) živé práce. Možno říci, že v současné kapitalistické (imperialistické) praxi jde o naprosto stěžejní ekonomický princip, určující i charakter celé společnosti. V jejím celkovém rámci se ustavuje určitá společenská hierarchie, určující ať už formálně či neformálně místo lidí (skupin, sociálních tříd) a tím i jejich význam („ocenění“ – status) a styl života ve společnosti dané doby a místa. Hypoteticky by tímto kritériem měla být míra zásluh jednotlivců či skupin (tříd), ve skutečnosti však vždy v daném společenském řádu (uspořádání systému řízení a správy společnosti) o tom v naprosté většině rozhodovaly jiné okolnosti, jejichž společným jmenovatelem je zděděný nebo získaný majetek, tedy vlastnictví, nebo zejména v dřívějších dobách či na začátku (ale pořád ještě používaná) přímá moc „vydobytá“ prosazením práva silnějších (agresivnějších) a jejich pomahačů.

Přitom pokud se nejedná o majetek předmětů (peněz) určených k přiměřené osobní spotřebě, a jeho souhrnná hodnota je tak vysoká, že svému vlastníku umožňuje zaměstnávat jiné lidi jako pracovníky ve výrobě nebo ve službách, nebo jinak druhé lidi pro vlastní prospěch nějak ekonomicky využívat, pak takový majetek představuje kapitál. Produkční, obchodní, bankovní nebo dokonce spekulativní (i zločinecký), podle ekonomické sféry jeho umístění. Ten se v rámci hospodářské reprodukce (koloběhu) svému majiteli vrací s přiměřeným přírůstkem (ziskem), představujícím výnos vykořisťování takto zaměstnávaných jiných lidí – výrobců vynakládajících svoji živou práci (a jak si dále ukážeme, případně i jiných forem využívání zákazníků nebo vkladatelů). Nic na tom nemění, zda je kapitál takto využíván přímo ve vlastních (spoluvlastněných) podnicích a organizacích, nebo nepřímo prostřednictvím jeho pouhého více méně anonymního umístění ve formě cenných papírů či podílů.

Tak či onak lze v každém případě celkovou hodnotu všech forem „vlastního“ (vlastněného) majetku (státu, obce, podniku, instituce, soukromé osoby) zjistit nebo i jinak určit. Pokud je o to zájem. Majetek pak může patřit jednotlivým osobám (osobní majetek), podnikatelům (soukromý majetek), organizacím a institucím (společenským občanským sdružením, veřejnoprávním, zahraničním, mezinárodním a nadnárodním). Lze ho získat (nabýt):

  • vynakládáním vlastní práce

  • děděním, darováním, převodem

  • z autorských tantiém a odměn

  • z příspěvků

  • dotacemi

  • vykořisťováním

  • ponecháním (části) nadhodnoty vytvořené prací (ve společenských podnicích) nebo zdaněním (ve veřejnoprávních institucích)

  • loupežemi, okrádáním a šizením

  • podvodem

  • půjčováním (úroky) a z dividend

  • z her (hazardu, loterií, sázek, soutěží)

  • z cenových spekulací (burzy, aukce, reality)

  • z „úředních“ zločinů všeho druhu

  • vydáváním a přivlastněním  vlastních papírových a účetních peněz (na nejvyšší úrovni)

Jiná věc ovšem je, že někdy nelze konkrétní soukromé vlastníky jednoznačně určit, jeho stále rostoucí část (zejména velkých majetků) je dnes totiž nejen pro jednotlivce ale také pro mnoho vlád (států) anonymní a nedohledatelná. Je to přirozeně záměrné, takoví majitelé mají dost dlouhé prsty na to, aby si to mohli zařídit, protože nechtějí, aby jim kdokoliv viděl pod prsty. Z principů přirozeného práva i morálky plyne neoddiskutovatelný, ale v dosavadních společenských řádech (až na komunismus) odmítaný princip, podle něhož neoprávněně získaný majetek se nikdy (nepromlčitelně) nesmí stát osobním či soukromým vlastnictvím. Majetek lze v zásadě (vy)užívat, spotřebovat, prodat, darovat nebo převést jiným osobám, institucím nebo orgánům.

 

Co vše je považováno za kapitál?

Už klasicky se náklady vynakládaného kapitálu primárně dělí na variabilní, tedy vynakládané na živou práci a na konstantní, vynakládané na minulou (zvěcnělou) práci. Rozdíl mezi souhrnem vyprodukovaných hodnot a souhrnem takto vynakládaného kapitálu představuje známou nadhodnotu v jejich základních formách výnosů zisku, úroků či renty (jakož i daně). Blíže byly tyto formy definovány Karlem Marxem v Kapitálu. Pro představu lze uvést, že v industrializovaných zemích (a vlastně lze obdobné poměry předpokládat i ve světovém souhrnu pokud by byly k dispozici) se dnes podíl nákladů na živou práci zpravidla pohybuje mezi 25 až 35 %, nákladů minulé práce mezi 60 až 70 % a nadhodnoty mezi 5 až 10 %. To je opravdu velice obecný rámec, konkrétní rozdíly jsou dány hlavně rozdílnou skladbou národohospodářských odvětví a konečně i různou mírou domácího či zahraničního vykořisťování.

V dané souvislosti se bude třeba zabývat hlavně konstantním kapitálem a jeho údajným podílem na tvorbě nových hodnot. Začněme uvedením jeho různých forem a to podle více možných klasifikačních hledisek.

a/ V otrokářském řádu hlavním kapitálem byli otroci, ve feudalismu pak poddaní. Oba tyto kapitály byly mezitím „právní cestou“ zrušeny při postupném překonávání a zániku obou těchto systémů. V podstatě tak bez náhrady byl otrokářům odebrán tehdejší kapitál, tedy otroci, či feudálům kapitál ve formě jejich poddaných. V kapitalismu a samozřejmě v současném imperialismu (banksterismu) má kapitál v zásadě materiální nebo peněžní povahu. V prvém případě – podle jeho fyzické (technické, naturální) povahy lze při tom rozlišovat tzv. nevyráběné „zdroje“ (pozemky a přírodní zdroje všeho druhu), a zdroje vzniklé jako výsledky lidské činnosti. V jejich rámci se pak podle vztahu k produkčnímu procesu v zásadě rozlišují složky fixního kapitálu, kterými jsou neprovozní budovy a stavby, provozní stavby a strojní zařízení („výrobní“ nástroje), různý inventář a na oběžný kapitál čili zásoby (nedokončené výroby, surovin a materiálů, obchodního zboží). Peněžní kapitál – který mimochodem už dávno nabyl rozhodující význam – slouží či má sloužit ke krytí variabilního kapitálu (vynakládání živé práce) i na obnovu a rozšiřování konstantního kapitálu. Reprezentují ho měnové zlato a drahé kovy (jde spíše o jejich místo v historii peněz, dnes je jejich využití jako reálných peněz zcela zanedbatelné), především však virtuální peníze, to je oběživo (mince a papírové peníze) emitované státem nebo jeho speciálními centrálními bankami, běžné pohledávky především z obchodního styku dodavatelů a odběratelů, účetní peníze (tzv. svěřené prostředky bankám na vkladech a účtech i různým typům pojistných nebo podílových fondů), cenné papíry (směnky, dluhopisy a akcie) a konečně stále podílem i rozsahem rostoucí „hodnota“ různých typů převážně pochybných derivátů, které se jako nejvyšší forma virtuálních či spekulačních peněz zejména na sklonku tisíciletí staly spolu s nominálním růstem cen akcií zcela nepřirozeně a antiekonomicky hlavním zdrojem růstu „peněžní zásoby“ a tím i burzovních spekulací ve světě.

b/ V praxi je však dispozice s peněžním kapitálem mnohem významnější a nyní naprosto rozhodující. Pokud se toti podle hrubých úvah hodnota fyzického, lidskou prací vytvořeného majetku ve světě odhaduje „jen“ na 400 až 600 bilionů USD, pak objem peněžního kapitálu až na neuvěřitelných 1.600 bilionů USD (některé údaje předpokládají dokonce výši přesahující vysoko 2.000 bilionů USD). A ještě i proto, že jeho vlastnictví je daleko koncentrovanější, ale také anonymnější a navíc umožňuje více či méně intenzivní ovládání materiálního vlastnictví (jiných) tím, že je jeho „majitelům“ nadřazen. Využívá totiž disponibilních peněžních zdrojů k poskytování nejrůznějších úvěrů a půjček, čímž si je zavazuje a do značné míry podrobuje. Už dávno se taková „podřízenost“ netýká jen soukromých osob, podniků a jiných institucí, ale čím dál více celých států, což ukazuje např. už hrozivá až katastrofická situace v současné Evropské unii. Neboť kdo vlastní „dluhy“ států, tyto státy v podstatě nejen ekonomicky, ale i politicky ovládá. Je tak vlastně reálným majitelem dnešního světa. A koncentrace majetku v rukou těch nejbohatších je dnes taková, že podle posledních významných studií převážnou část světového majetku lze přičíst zhruba 147 největším světovým pavoučím korporacím, směřujícím k asi 12 hlavním světovým bankám, přičemž na nejvyšším stupni jejich vlastnictví a ovládání stojí jen pár (7 až 10) klanů těch nejbohatších jedinců na špici s Rothschildy, Rockefellery, Morgany, Goldmany, Duponty atd. (současně zřejmě i hlavními majiteli amerického FEDu).

Přitom peněžní kapitál dokonce ani nemusí být primárně vlastněn a využíván jeho skutečnými majiteli. To samozřejmě v prvních fázích historického vývoje platilo, ale v dobách existence papírových (přesněji řečeno dnes už převážně jen „účetních“) peněz už dávno převážilo sekundární quasi vlastnictví peněžního kapitálu „v zastoupení“, tedy takřka neomezeného práva dispozice s peněžním kapitálem jiných vlastníků, což se převážně týká cizího užívání a využívání všech forem prostředků svěřených bankám, čili konkrétním bankéřům, nebo zčásti i pojistným fondům. A to nejen prostředků soukromých osob a jejich podniků, ale dnes ve značné míře už i veřejnoprávních institucí, ba celých států. To přirozeně zmnohonásobňuje (multiplikuje) vliv a moc těch, kteří si možnosti takové dispozice přivlastnili.

Jak známo, papírové peníze dané měny emitují centrální banky států. Ale od roku 1913, kdy byla v USA založena rozhodnutím Kongresu federální centrální banka, tedy známý FED (Federální rezervní systém) vlastněná převážně sedmi soukromými židovskými plutokratickými majiteli s právem emitovat bez omezení ze strany státu dnes ve světě rozhodující měnu, tedy americký dolar, se dostal do světa a ovládl ho peněžní kapitál nemající už žádné ekonomické opodstatnění a věcné krytí. Vznikl „z ničeho“ a bez jakýchkoliv záruk. Původně byl sice zaručen do určité míry vztahem ke zlatu, ale poslední zbytky tohoto systému byly USA zrušeny v roce 1971. To v podstatě založilo a udržuje jakýsi terciární stupeň vzniku a užití kapitálu „na zelené louce“, jako jakési ekonomické perpetum mobile. To znamená, že v daném případě USA jako stát v tom hrají jen trapnou úlohu prostředníka v šíření tohoto „kapitálu“ do světa, berou na sebe veškerá rizika s tím spojená a navíc ještě musí za tuto „státní“ činnost platit soukromým emitentům takových bezcenných papírů bankovní úroky. A je třeba říci, že po založení Evropské centrální banky (ECB) v roce 1999 se k této metodě „masové výroby peněz“ přidala také Evropa, respektive Evropská měnová unie. Třeba ovšem říci, že na rozdíl od amerického FEDu jsou jejími vlastníky podle daného klíče alespoň státy eurozóny, respektive jejich centrální banky. Jde tedy o jakýsi mezistupeň mezi emisní činností centrálních bank jednotlivých zemí a jejich měn a zmíněnými možnostmi amerického FEDu. Přitom, jak známo, obě uvedené měny, tedy americký dolar a evropské euro, už v současnosti reprezentují 60 až 80 % světové peněžní zásoby.


2. díl seriálu najdete zde


Mezititulky OM

Přejít do diskuze k článku