Kapitál – 3. díl: Metody vykořisťování sloužící k reprodukci kapitálu

Reklama


http://3.bp.blogspot.com/_cyLwajfAagA/TUaSEKxHDII/AAAAAAAAAK0/pBRLVVq2IZI/s1600/printing-money1.jpg


Třetí díl seriálu, který je jednou z kapitol připravované knihy autora. První díl naleznete zde, druhý díl zde.

Jakým způsobem je kapitál dále rozmnožován?

Ještě významnější a trvalé důchody kapitalistům plynou v procesu společenské reprodukce, kdy je původní kapitál soustavně dále rozmnožován, což se zpravidla projevuje v dalším zvyšování rozsahu jejich vlastnictví (tím i hodnoty národního jmění v zemích jejich sídla a využívání takových majetků). Neboť, jak známo, „peníze dělají peníze“. Základní kapitály v podstatě bezpracně umožňují vykořisťovat a obírat jiné lidi, především zaměstnance ve vlastních podnicích (doma i v zahraničí), jakož i dosahovat mimořádných zisků obchodováním nebo v bankách, vydělávat na burzovních spekulacích atd. Děje se tak v praxi nejrůznějšími formami, dnes většinou velmi dovedně kamuflujícími nepřiměřenost příjmů z jejich majetku – kapitálů.

  • V prvé řadě tomu přispívá klasické (prvotní) přímé vykořisťování zaměstnanců, zpravidla kromě jimi vybíraných a jim posluhujících členů vrcholových vedení (manažerů), i když tito formálně mezi ně rovněž patří. To znamená, že jim vlastníci nevyplácí takovou výši mezd a platů, která reálně množství a kvalitě jejich práce odpovídá, což je tím snazší, čím je v dané zemi či oblasti větší nezaměstnanost; potom ekonomický nátlak ze strachu o ztrátu práce omezuje možnosti se takovému „vydírání“ bránit. Tady jde o vlastně o zcizování podílu klasicky známé „nadhodnoty“,  konkretněji řečeno nezaplacené živé práce.

  • Aniž by tu bylo možné provést podrobnější rozbor této notoricky známé skutečnosti, existenci přímého vykořisťování přesvědčivě signalizují zejména nepřiměřené rozdíly mezi průměrnými příjmy zaměstnanců a už zmíněných manažerů, kterých si vlastníci hledí, neboť tito jsou pověřeni hájit jejich zájmy, jejich důchody; ti jim za jejich výši a růst odpovídají. Není vzácností ale spíše pravidlem, že už v podnicích kolem stovky pracovníků a tím spíše ve větších organizacích průměrné platy (odměny) řídících pracovníků jsou pětkrát až desetkrát – a často ještě mnohokrát víc – vyšší než mzdy obyčejných zaměstnanců, nehledě k řadě dalších hmotných výhod (premií, poskytování různých bezplatných služeb atd.) jim poskytovaných. Těžko to lze odůvodnit jinak než soustavným podhodnocováním „podřízených“, protože faktickým rozdílům v kvalitě (složitosti, náročnosti), výkonnosti a tím méně v kvalifikaci práce obou těchto skupin to rozhodně neodpovídá.

  • A to ještě platí jen pro zaměstnance – plnoprávné a dlouholeté domácí občany. Ještě mnohem nižší (podprůměrné) mzdy a platy (náhrady) dostávají nejrůznější gastarbajtři a přistěhovalci, jak je známo např. z využívání milionů naturalizovaných hispánců v USA (nemluvě o tom, že v této dnes nejbohatší zemi přispívali k růstu jejího majetku po více než století desetimiliony násilím dovlečených černých otroků, kteří byli vykořisťováni za krutých podmínek a jen za nejnutnější věcné zaopatření). Na posledním místě platových žebříčků – v porovnání s oněmi průměrnými mzdami domácích zaměstnanců – jsou pak nyní hlavně v Západní Evropě ale i v USA desetimiliony zahraničních legálně i ilegálně nastěhovaných pracovníků. Dokonce už deset let i v ČR takto podnikatelé – kapitalisté využívají desetitisíce cizinců, zejména Ukrajinců, kterým platí nejvýše okolo poloviny průměrných mezd; navíc za ně zpravidla neplatí ani zdravotní pojištění a další odpovídající nároky spojené se zaměstnáváním domácích lidí.

  • Nepochybně lze o vykořisťování práce mluvit také, pokud jde o dodávky výrobků a služeb malých výrobců ze středních tříd velkým podnikům a podnikatelům. Ti je mají v ruce natolik, že jim to umožňuje diktovat za jejich produkci „žebrácké“ ceny, které jim potom naopak umožňují zvyšovat vlastní zisky (viz případy vztahů automobilek a dodavatelů komponentů, obchodních řetězců (resp. potravinářských podniků) a „roztříštěných“ zemědělců, velkých stavebních firem a jejich živnostenských subdodavatelů atd.). V současnosti pak stále více nabývají na významu především nejrůznější nepřímé a přitom nejvýnosnější metody vykořisťování práce, zejména pak na mezistátní úrovni, jejichž výsledkem je přelévání důchodů chudších a tedy vykořisťovaných zemí (a jejich pracujících občanů) do zemí „mocných“, bohatých, zemí vykořisťujících, zpravidla prostřednictvím nadnárodních společností. V klasických dobách se tak dělo především na základě podhodnocených cen surovin a materiálů nakupovaných těmi bohatými v koloniálních a polokoloniálních zemí (což bylo často spojeno i s mnoha způsoby přímé okupace či vojenské hrozby), a samozřejmě naopak nadhodnocených cen jimi do těchto zemí vyvážené produkce, často i vnucované, v rozporu s jejich reálnými základními potřebami.

  • Ve druhé polovině 20. století se hlavní bází takové praxe ve stále větším rozsahu stalo přímé zahraniční vlastnictví podniků produkujících přímo v daných zemích. Do této kategorie v devadesátých letech spadly i bývalé státy RVHP. Takže třeba v ČR se nyní (údaje z roku 2004) úroveň průměrných mezd a platů (resp. komplexní ceny práce včetně povinných pojištění apod.) běžně pohybuje např. na úrovni jedné šestiny až pětiny dosahované v sousední SRN nebo v Rakousku (a pokud v ČR jsou zase zaměstnáváni cizinci, např. Ukrajinci, ti už dostávají dokonce jen asi polovinu z této šestiny). Protože národní ekonomiky jsou dnes prostřednictvím zahraničního obchodu, jakož i cestovního ruchu, silně propojeny, je jasné, že to umožňuje cizím německým, rakouským, či jiným vlastníkům „českých“ (totéž platí pro další takto vykořisťované země) podniků zcela mimořádné zisky a důchody ve srovnání s těmi, které by mohly vzhledem k násobkům pracovních nákladů dosahovat doma. Naopak ČR takovou možnost recipročně nemá, protože je kapitálově „chudá“ a na vývoz kapitálu moc nemá; i kdyby se chtěla na takovém způsobu ekonomiky a bohatnutí podílet, nemůže si to prostě dovolit (tedy alespoň ne ve významném rozsahu).

  • Stále víc využívaným a významným druhotným nástrojem přímého vykořisťování jsou mocensky „manipulované“ ceny a kurzy měn slabých států. Neboť v „podrobených zemích“ už dávno nejde jen o levný nákup a dovoz surovin, ale o podhodnocený levný nákup nejrůznější „práce ve mzdě“ pro zahraniční odběratele, jakož i subdodávek a jiných produktů, a to většinou „centrálními“ podniky těch samých místních i cizích obchodních společností v jejich vlastních zemích, a na druhé straně opačně sem vyvážet své předražené vrcholové manažery, nejrůznější poradce a další služby – často zcela nepotřebné až nežádoucí – jakož i předraženou produkci vlastních subdodávek pro své „lokální“ zpracovatelské či výrobu finalizující podniky. Neboť o tom co, komu a za co se prodává, jakož i co, od koho a za jaké ceny se nakupuje, rozhodují jen oni sami. Jen vrcholkem tohoto „ledovce“ jsou vývozy vysokých a stále rostoucích zisků do zahraničí. Zatímco tato možnost např. v ČSSR vůbec neexistovala, za pouhých deset let (v roce 2001) už roční převod takových výnosů dosáhl 168 mld. Kč, tedy skoro 1/4 všech domácích mezd a platů, tedy asi 7,6 % celého HDP.

  • To vše však zdaleka nevyjadřuje celý rozsah takových forem nepřímého zahraničního vykořisťování. To, co bylo zatím výše uváděno, probíhá na úrovni jednotlivých podniků a jejich vlastníků, ale dohromady pořád neznamená skoro nic proti tomu, jaký rozsah mezistátního vykořisťování jim zabezpečuje už zmíněný na nich zdánlivě nezávislý vzájemný kurzový poměr měn silných a slabých zemí (přičemž tento tržní kurz je určován velkými světovými spekulanty nezávisle na těchto slabých státech na externích měnových burzách – především v Londýně – aniž by z naší strany (ČR), či ze strany dalších zemí v obdobné situaci kdokoli jeho vývoj mohl významněji ovlivnit. V roce 1999 se například česká koruna pohybovala okolo průměrného tržního kurzu ve výši 34,60 Kč za USD. Přitom Eurostat (statistický úřad Evropské unie) ocenil reálnou hodnotu (paritu) USD ve vztahu ke Kč na pouhých 13,50 Kč, což znamená její podhodnocení o 60 %. Znamenalo to, že každý nakoupený dolar byl přeplácen o 21,10 Kč. Při hodnotě ročního exportu ČR v tomtéž roce ve výši 909 miliard Kč takto ČR jednoznačně ztrácela asi 1,36 bilionů Kč (při přepočtu na reálnou nižší hodnotu USD by země za český vývoz měla získat asi 2,27 bilionů Kč), tedy více než 70 % celého HDP. Zdánlivě je tento rozdíl kompenzován v nákladech dovozu, ale to zdaleka není úměrné. Rozhodně ne zejména pro přímé zahraniční nákupy služeb i zboží v ČR za vnitřní nízké ceny. Takže pokud jen takový prodej domácích služeb v tomtéž roce dosáhl asi 244 mld. Kč, pak minimálně uvažovaná jednoznačná a nevratná ztráta českého HDP v této oblasti dosáhla asi 370 mld. Kč. A to probíhá rok co rok a s rostoucím zapojením země do zahraničního obchodu objem těchto ztrát neustále zvyšuje (tyto ztráty se samozřejmě úměrně snižují v případě zpevňování tržního kurzu koruny).

  • Za takto nízký a nevýhodný kurz koruny byly také navíc současnými zahraničními vlastníky v posledních letech nakoupeny v podstatě „za hubičku“ i velké hodnoty ze společenského majetku ČR, tj. průmyslové a jiné produkční podniky, banky, pojišťovny, nemovitosti atd. V podstatě tak byly dobrovolně a skoro bezplatně předány novým kolonizátorům výrobní prostředky sloužící jim dnes jako základní nástroj našeho současného soustavného vykořisťování (viz výše). O tom, že takové podhodnocení kurzu měny (ČR) není náhodné, ale „kýmsi“ manipulované, svědčí i údaje Eurostatu v tomtéž roce za další státy bývalého sovětského bloku, které se po restauraci kapitalismu hned na počátku devadesátých let dostaly do obdobné situace. Ty prokazují, že zatímco tržní kurzy měn vyspělých zemí (západní Evropy, Japonska a USA) se pohybují okolo jejich reálné parity, u všech zmíněných postsovětských států byly a jsou silně podhodnoceny, z toho u Ruska až o 75 % a u Ukrajiny dokonce o 84 %. Když si tedy představíme, že ČR reprezentuje jen asi jednu čtyřicetinu souhrnné ekonomiky bývalé RVHP, jde v souhrnu o roční ztrátu (exportu, HDP) těchto zemí v rozsahu odpovídajícím nejméně (viz mnohem vyšší rozdíly u zemí mimo ČR) 55 bilionům Kč, což se rovnalo zhruba 1,6 bilionu USD, které v daném roce jen touto cestou nenápadně na nás vyspělé státy „vydělaly“, aniž bychom si toho vůbec všimli. A to už je slušný počinek, představující jen z obchodu s těmito státy přínos až ve výši dodávající jim přinejmenším 6 až 8 % jejich HDP. Je to samozřejmě velmi hrubá úvaha, ale pro ilustraci světových poměrů existujících v rámci kapitalismu na začátku 21. století jistě i tak dostatečně názorná. Lze říci, že podhodnocení kurzů domácích měn vůči rozhodujícím světovým měnám (USD, EURO, JYP, CHF) je možno považovat za pomocnou dělící čáru mezi vykořisťovanými  a vykořisťovatelskými zeměmi.

  • A konečně nelze opomenout dlouhodobé výnosy úroků plynoucí z poskytovaných úvěrů zadlužovaným slabším státům, zpravidla ve formě nákupu jejich dluhopisů. Je přitom známo, že rozhodující jádro inkasujících bank je koncentrováno v USA, popřípadě v Evropské unii (konečně jejich propojení a skutečné vlastnictví je stejně nejasné a zdá se, že i evropské banky jsou z velké části stejně vlastněny majiteli a institucemi USA). Takže pokud např. dnešní světový HDP se pohybuje mezi 65 až 70 biliony USD ročně, při průměrném zadlužení států ve výši 80 % HDP by výše „dluhů států“ dosahovala asi 50 až 55 bilionů. USD. Pokud budeme počítat jen s minimální 3% úrokovou mírou, pak jen z těchto dluhových operací banky ve světě ročně zinkasují roční výnos ve výši nejméně  1 a půl  bilionu USD.

Jak se dá kapitál vyrobit z "čistého vzduchu"?

V průběhu 20. století, zejména v jeho závěru a na začátku nového tisíciletí už ale, jak se zdá, zcela převážila tvorba peněžního kapitálu „z ničeho“, pouze jakýmsi účetním aktem soukromých subjektů z úředního pověření. Umožnilo to především už zmiňované zřízení amerického FEDu (později i Evropské centrální banky), odstranění jakýchkoliv domácích i mezistátních regulací bank a finančních institucí (především burz, ratingových agentur apod.), „tržní“ plovoucí určování měnových kurzů a s tím spojený nadměrný rozsah devizových spekulací, vynález a rozšíření nejrůznějších forem virtuálních cenných papírů – derivátů – a  umožnění financování masových spekulací na burzách z velké části bankovními půjčkami (zejména v USA). Lze říci, že dnes už takto vzniklé peníze reprezentují možná až 80 % světové peněžní zásoby.

  • Klasickým způsobem tvorby takových peněz je obchodování na burzách. Uveďme si jako ilustrativní příklad burzu, na níž je umístěn nominální akciový peněžní kapitál ve výši řekněme 50 mld. USD. Obchoduje se běžně zhruba s desetinou tohoto kapitálu, tedy asi s 5 miliardami USD. V dané ekonomické situaci a v souladu s danými očekáváními se v daném období akcie prodávají v průměru za tržní ceny ve výši 120 % původní hodnoty. Tím je založen i jejich výsledný cenový index (120 %), který se pak vztahuje na všechny majitele daných akcií, takže všem dohromady se v jejich bilancích ocení, ovšem ne už částkou 100, ale 120 mld. USD. Vzniklo tak, kde nic, tu nic, nových 20 mld. USD, aniž by o tom kterýkoliv stát něco věděl a něco s tím mohl dělat.  A tyto nové peníze – vlastně pouhá cenová bublina – se od této chvíle stalý virtuálním peněžním kapitálem, s nímž se běžně počítá a obchoduje.

  • Nadstavbou tohoto systému jsou burzovní obchody s finančními deriváty. Jsou to instrumenty, jejichž hodnota je odvozena z hodnoty tzv. podkladového aktiva. Jejich podstatou je forma termínového obchodu, tzn., že dochází k určitému zpoždění mezi sjednáním obchodu a jeho plněním. Mají obvykle podobu smlouvy mezi dvěma stranami: Tedy mohou, ale nemusí být cennými papíry. Základní typy derivátů jsou futures a jim podobné certifikáty, nebo warranty, další pak jsou forwardy, swapy a opce.Deriváty vznikly v polovině 20. století na plodinových burzách a zažívají boom v 70. a 80. letech, hlavně díky zvýšenému kolísání měnových kurzů, úrokových sazeb a kursů cenných papírů.. Toto kolísání přineslo větší riziko pro obchodníky na finančních trzích, kteří se chtěli původně proti zvýšenému riziku investování pojistit. Výsledkem byl vznik nových finančních instrumentů, kterým se začalo říkat finanční deriváty. Největšími hráčí na trhu derivátů jsou americké banky.

  • Na nejvyšším stupni tvorby peněžní zásoby. „na zelené louce“ ovšem stojí vznik a působení amerického FEDU, o němž už byla řeč, v jehož rámci jeho soukromí vlastníci  šíří americké dolary už skoro 100 let do celého světa. O něco méně nepodložené je také vydávání a udržování evropského eura Evropskou centrální bankou. Pokud platí, že obě tyto měny reprezentují 60 až 80 % světové „rezervní“ peněžní zásoby, pak v podstatě také  platí, že spolu s penězi tvořenými akciovými (přesněji řečeno burzovními) cenovými bublinami a hodnotou derivátů, jejichž výše se rovněž odhaduje už na stovky miliard USD,  všechny tyto virtuální  ničím věcně nepodložené a nekryté peníze dohromady reprezentují až 4/5 zásoby veškerého světového peněžního kapitálu.


4. díl seriálu najdete zde

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku