David Grossman o Hnutí 14.července, ale jako by to bylo o nás (plus pár odkazů)

Reklama


Přední izraelský prozaik David Grossman napsal pro Jediot Achronot o současném protestním hnutí v Izraeli a mnohé z toho platí i pro Českou republiku (samozřejmě až na to, že tady žádné protestní hnutí nemáme a jen tak asi mít nebudeme…)

 

„Minulou sobotu jsem se na demonstraci v Jeruzalémě rozhlédl kolem sebe a uviděl lidskou vlnu valící se ulicemi. Byly tam tisíce lidí, lidí, kteří se celé roky neozvali, lidí, kteří ztratili veškeré naděje na změnu. Místo toho se uzavírali do sebe se svými problémy a zoufalstvím.

 

Nebylo pro ně lehké přidat se k hluku mladých s megafony. Možná to byla rozpačitost lidí, kteří nejsou zvyklí mluvit na veřejnosti, a už vůbec se bojí zakřičet. Dokonce váhali skandovat s ostatními. Chvílemi jsem měl pocit, že se my, pochodující, sami na sebe díváme v úžasu a se špetkou nevěřícné pochybnosti, že si ve skutečnosti vůbec nevěříme. Nebyli jsme si jistí, co že to z nás vlastně vychází: Opravdu jsme ten naštvaný dav, který mává pěstmi, jaký jsme viděli při demonstracích v Tunisku a Egyptě, Sýrii a Řecku? Opravdu takovým davem chceme být? A myslíme to vážně, když do rytmu bubnů křičíme „R-e-v-o-l-u-c-e!"  Co když se šrouby, které drží tenhle křehký stát pohromadě, zničehonic uvolní a vše praskne? Co když bude náš protest a zápal „až příliš úspěšný" a povede k anarchii?

 

Jakmile jsme ale učinili několik kroků, cosi se stalo a vstoupilo nám do krve: tempo, švih a sounáležitost. Ne taková ta hrozivá „sounáležitost", která vytlačuje individuální identitu, ale jiná: heterogenní, chaotická, až rodinná. A mísí se se silným uvědoměním si toho, že jsme tady a teď a děláme správnou věc, že konečně děláme správnou věc.

 

A pak přichází šok: a kde jsme vlastně byli do včerejška? Jak jsme se dostali k tomu, co se dnes děje? Jak jsme dovolili, že námi zvolené vlády proměnily naše zdraví a vzdělání našich dětí v přepych? Jak to, že jsme neběželi na pomoc sociálním pracovníkům, když je ministerstvo financí začalo rušit? A jak to, že jsme ještě předtím dovolili, aby byla péče odepřena postiženým, přeživším holocaust, starým a důchodcům? Jak jsme mohli celé roky nechávat na holičkách hladové a chudé a odkazovat je na polévkové vývařovny a dobročinné organizace, a tím je odsoudili k životu v ponížení? Jak jsme mohli opustit zahraniční dělníky na pospas jejich lovcům a trýznitelům a přijali obchod s otroky a ženami? Jak jsme se dokázali srovnat s bezohledným postupem privatizace, která snížila cenu všeho, co nám bylo drahé – solidarity, odpovědnosti, vzájemné pomoci a pocitu sounáležitosti s lidmi?

 

Všichni víme, že pro takový nezájem existuje spousta důvodů. Pro mě je ale nejdůležitějším jediným faktorem, který zničil systém včasného varování naší společnosti, hluboké schizma kolem otázky Okupace. Umožnila totiž vyplout na povrch vadným a nezdravým aspektům společnosti. A my, nejspíš proto, že se bojíme postavit se tváří tvář celé realitě svých životů, se raději s elánem necháváme poddat a uvrhujeme se k různým opiátům, které zamlžují naše vnímání reality. Čas od času se na sebe podíváme a některým se opravdu líbí, to co vidí, zatímco ostatním ne, až sebou cuknou. Ale i ti, kterými to cukne, přijímají existující stav věcí a říkají tomu „situace", jako kdyby to byla věc osudu nebo příkazu z nebes. A k tomu jsme dopustili, aby nám komerční televizní kanály zaplnily většinu prostoru v kolektivním vědomí a ukazovaly nás v rovině boje o přežití proti nepřátelům, stavěly nás proti sobě a nutily nás pohrdat každým, kdo je slabší než my a kdo se od nás liší, kdo není „krásný" nebo chytrý nebo bohatý. Je to už mnoho let, co jsme kvůli tomu všemu mezi sebou přestali mluvit, a tím spíš si přestali i naslouchat. Je jasné, že když ve společnosti vládne přesvědčení, podle níž je povinností „shrábnout vše, co dokážeš", nemůžeš si ostatních vážit a okradeš i slepce. To je úhel, jakým nás znázorňují, a při každé příležitosti nám připomínají: každý hraje sám za sebe a za svůj osud.

 

Čím víc jsme unaveni neustálými vzájemnými hádkami, tím víc se stáváme náchylnými k tomu, aby nás mátli, kontrolovali a manipulovali s námi. Sami dovolujeme, aby z nás byly oběti neviditelného, ale účinného syndromu „rozděl a panuj". Diskuse o důležitých otázkách proto mizí z veřejného prostoru a navíc se stává čím dál povrchnější. V jejím rámci už se hádáme jen o to, „kdo tuhle zemi miluje" a kdo ji nenávidí; kdo je vůči zemi loajální a kdo ji zrazuje, kdo je „dobrý Žid" a „kdo zapomněl, jaké to je být Židem". Každá racionální diskuse byla zadušena směsicí sentimentálního, vlasteneckého a nacionalistického kýče vybičovaného navíc bušením se do prsou a naším zdůrazňováním, že jsme oběti. Pomalu ale jistě se ztratila možnost střízlivé kritiky toho, co se u nás děje. Ve výsledku se tak Izrael ve vztahu ke svým vlastním občanům ocitl v naprosto protikladné pozici ve srovnání s hodnotami a světonázory, které kdysi tvořily jeho postatu a jedinečnost.

 

Najednou ale, navzdory všem očekáváním, se cosi stalo: lidé se probouzejí. Otevírají se čemusi, o čem zatím ani není jasné, co to je a kam to vede. Nejsou slova, kterými to lze přesně popsat, nebo jimiž by to šlo plně pochopit. To cosi se ale stává čím dál jasnější a krystalizuje, když čteme slogany: klišé se vytrhávají ze svých kořenů a mění se v živou, dýchající emoci: „Lidé potřebují sociální spravedlnost!" „Lidé chtějí (Tsedek) spravedlnost a ne (Tsedaka) charitu!". Těch slov a hesel, které dolétají k našim uším, je mnohem víc. A spolu s nimi vzduchem letí náznaky toho, že oživení a náprava je přece jen možná. Vrátil se už zapomenutý koncept sebeúcty, jak pro jednotlivého člověka, tak i pro stát Izrael.

 

To probuzení má ohromnou, byť zároveň opojnou a ošidnou moc. Hrozí, že ho odvane sama euforie a mladistvá obnova, které nynější vzepětí přináší. Je snadné nechat se ukojit představou, že jsme teď a tady, abychom zničili starý svět od jeho základů. To ale není přesné: starý svět nebyl až tak špatný. Měl i některé výdobytky, které mimo jiných umožnily, že můžeme být s to protestním hnutím dosáhnout výsledků. Starý svět nám také dal svobodu projevit své požadavky. Náš nynější boj proto musí mluvit jinými slovy než boje předešlé. Ze všeho nejvíc musí být založen na dialogu, který bude inkluzivní a ne exkluzivní; principiální a ne takový, který vychází z oportunismu a sektářských zájmů. Tentokrát není čas na to, abychom se dělili do svých individuálních táborů. Jedině tak totiž může protestní hnutí získávat ohromnou podporu veřejnosti, kterou nyní má.

 

Je to právě nejednoznačnost nynějšího protestního hnutí, která umožňuje jednotlivým skupinám zastávat rozdílné politické názory a navzájem si odporující víry, a přesto uznávat – vůbec poprvé za celé dekády – společnou občanskou a humanistickou platformu. Dokonce tím nabízí i pocit hrdosti sounáležitosti s toto komunitou. Kdo v Izraeli si může dovolit takovou příležitost minout?

 

Toto protestní hnutí doprovázené nátlakovými vlnami nabízí příležitost komunikace mezi těmi, kdo spolu desítky let nekomunikovali: mezi různými, navzájem nepropojenými sociálními světy; mezi náboženským a sekulárním a mezi Araby a Židy. Tento proces nalézání toho, co máme společné a co je dosažitelné, může otevřít dialog mezi pravicí a levicí a zahájit tak cestu k realističtějšímu a empatičtějšímu dialogu.

 

Je snadné kritizovat rodící se hnutí, zpochybňovat jeho kroky. Je vždy mnohem snazší nacházet příčiny, proč neudělat něco rozhodného a odvážného. Každý ale, kdo naslouchá řevu demonstrantů nejen v centru a chudších čtvrtích Jeruzaléma, ale i na jižních předměstích Tel Avivu a v Ašdodu a Haifě, pochopí, že jsme možná otevřeli okno k jiné budoucnosti. Tentokrát je k takovému kroku chuť a překvapivě k němu tentokrát máme i síly. Nejspíš právě to měla na mysli dívka, která mi na demonstraci vysvětlila: „Podívej, vedení je bezvýznamné, ale lidé už ne."

 

A k tomu dodatek od Palestinky Abír Koptyové, která se sociálních protestů v Jeruzalémě účastní v židovsko-palestinském tzv. Stanu 1948. Citováno na blogu Promised Land:

 

„Existence Stanu 1948 je pro lidi účastnící se Hnutí 14. července výzvou. Prvních pár dnů na stan útočili skupiny pravicových aktivistů, kteří bili naše aktivisty ve stanu a strhávali z něj palestinskou vlajku. Někteří vůdci Hnutí 14. července nám otevřeně říkali, že pokud by ke svým požadavkům přidali otázku palestinské komunity v Izraeli, jejich boj by „ztratil na pohybu". Často tvrdili, že jejich hnutí je sociální a nikoli politické, jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl. Bojí se, že by rozhodným vznesením palestinské otázky ztratili stoupence.

 

Pravdou je, že je to pravda.

 

Pravdou je, že právě to by pomohlo Netanjahuovi – kdyby stiskl tlačítko strachu, oživil „nepřítele" a zreprodukoval „bezpečnostní hrozbu", mohl by celé hnutí umlčet. Problém není v Netanjahuovi, není to první izraelský vůdce, který by se spolehl na takový postup. Hlavním problémem je, že Izraelci nejsou připraveni nahlédnout přes zdi, které je obklopují.

 

Je ale třeba přiznat, že se cosi přece jen děje, že se Izraelci probouzejí. Je tu jakýsi proces; lidé se dávají dohromady, diskutují spolu. Valné shromáždění stanového města rozhodlo, že nebude akceptovat rasistické postoje svých účastníků. Mnozí Izraelci přicházejí i ke Stanu 1948, čtou letáky, poslouchají, co stan představuje, a v klidu diskutují. Kdybych byla Izraelka, možná bych byla na Hnutí 14. července hrdá. Nejsem ale Izraelka, nejsem sionistka. Jsem Palestinka."

 


A bez ladu a skladu pár aktuálních blízkovýchodních odkazů:

 

— Namísto prodemokratických reforem si bahrajnská královská rodinka ve Washongtonu najala PR firmu, aby jí zlepšila vražednou image ve světě.

 

— Británie zakázala vstup rabínovi, který obhajuje zabíjení gójů. Izraelská vláda mezitím chce řešit bytovou krizi a s ní spojené mohutné protesty masovou zástavbou palestinského východního Jeruzaléma. Přesto ale podle ministra vnitra může vládnoucí koalice pod tlakem protestního hnutí padnout. Do stávky znovu vstoupili izraelští lékaři.

 

alt— Saúdský král vydal „historické" prohlášení, v němž na základě bouří v ulicích britských měst vyzývá Británii k reformám. Beze srandy. Jeho vláda, v jejímž čele sedí, mu jeho výzvu kupodivu schválila. (sorry, odkaz nějak nefunguje, ale je to svatá pravda).

 

— Syrské Muslimské bratrstvo se zase odkopalo: poděkovalo svému vládci, saúdskému králi. Turecký velvyslanec v Damašku navštívil Hamá, odkud se stáhly vládní tanky. Krátce předtím turecký ministr zahraničí Ahmed Davutoglu v Damašku vyzval Bašára Asada, aby přestal se zabíjením vlastního obyvatelstva. Syrská agentura SANA na to napsala, že se Sýrie stane vzorem ostatním arabským zemím v zavádění reforem… V Damašku už také jednaly delegace Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky (které spolu s Ruskem a Čínou tvoří stále vlivnější blok BRICS). Těm Asad připustil, že se „staly nějaké chyby". Lidé umírají dál, tentokrát v Homsu.

 

— V Tunisku opakovaně začíná soud s 23 nejbližšími spolupracovníky a příbuznými diktátora bin Alího, který sám našel útočiště v… Saúdské Arábii. Obžalováni jsou z ilegálního držení cizí měny, pašování šperků, pokusu o útěk země. Hrozí jim tresty v rozmezí měsíců až pěti let.

 

— Egyptský vývoz do Francie – převážně esence parfémů, zelenina a textil – od lednové revoluce vzrostl o 40 procent. USA jsou znepokojeny sílícím antiamerikanismem v Egyptě, který prý není spravedlivý a přesný. Německo na pomoc egyptské opozici vyznat se v materiálech Mubarakovy tajné policie vyslalo experty bývalé východoněmecké Stasi. Na ulicích bez domova žijí v Egyptě tři miliony dětí… Vláda se chystá konečně zrušit výjimečný stav, který v Egyptě platí přes 30 let.

 

— Americké dálkově řízené letouny v Pákistánu od roku 2004 zabily 2292 lidí, z toho 160 dětí. Nejméně 700 obětí tvořili civilisté.

 

— „Nový", Západem „zdemokratizovaný" Irák je noční můrou pro ženy, děti a příslušníky menšin, konstatuje zpráva OSN o lidských právech.

 

— Americký velvyslanec v Izraeli slíbil, že finanční závazky USA vůči Izraeli (tři miliardy dolarů ročně) budou dodrženy i navzdory složité finanční situaci v USA, a to včetně dodatečných 200 milionů dolarů na raketový program Iron Dome.

 

— A trochu legrace na závěr: Američani v Afghánistánu prý identifikovali strůjce, velitele a zlikvidovali i samotného pěšáka, který jim před pár dny sestřelil vrtulník s třicítkou vojáků na palubě. A co lochnesku, tu už našli taky????

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku