Přečetl jsem si komentáře k příspěvku o Kubánské krizi a rozhodl se podívat se na ty události ještě jednou, ale z trochu jiného úhlu. Dnes si již můžeme dovolit být nepředpojatými a objektivními a navíc máme k dispozici podstatně více informací než kdykoliv dříve. Pojďme se pokusit uvidět věci takové, jaké byly ve skutečnosti. Nebuďme dále za blbce.
Takže v roce 1957 SSSR ukázal světu Raketu. Od této chvíle se Spojené státy nemohly spoléhat na to, že kdyby něco, přečkají to v pohodě za oceánem. "Co dělat?"
Domníváte-li se, že tato tradiční otázka zajímá pouze ruskou inteligenci, mýlíte se. O tom co dělat, přemýšlejí neustále všichni. Američané popřemýšleli a rozhodli se, postavit proti "ruské hrozbě" rakety středního doletu. Rozhodnutí to bylo docela rozumné, nakonec Američané se vždy vyznačovali pragmatickým myšlením. V roce 1958 bylo rozhodnuto rozmístit rakety v Anglii a v roce 1959 tam rozmístili systém "Thor". Tehdy, v témže roce 1958, když se v SSSR dověděli (neptejte se mě jak, asi straka jim to přinesla na ocase) o nadcházejícím rozmisťování "Thorů" v Anglii, Moskva přijala politické rozhodnutí o rozmístění raket středního doletu někde poblíž Ameriky. Jako varianty možných předmostí k tomuto účelu byly posuzovány Kuba a MEXIKO(!).
Prvního ledna 1959 padl "zkorumpovaný Batistův režim" a do Havany triumfálně vstoupily oddíly "barbudos". Jejich vůdce, soudruh Castro, se v Únoru 1959 stal předsedou nové kubánské vlády. Jestli si myslíte, že darebák Castro byl Američany vždy považován za krvelačného nepřítele, pak se opět mýlíte. První co udělal předseda revoluční vlády suverénní Kuby, bylo to, že vyrazil na státní návštěvu, a ne jen tak někam, ale do USA. Amerika ho vítala takto:
To je National Airport v hlavním městě Washingtonu. "Soudruh Castro v nepřátelském doupěti".
A takto ho Amerika poslouchala:
To je stadión v campusu Harvardské university. Kovárna amerických kádrů. Sedí s otevřenými ústy a poslouchají, jak soudruh Castro klokotá jako slavík.
Amerika byla z Castra nadšená. Zvláště mládež a tak zvaní "intelektuálové". Ale cosi se porouchalo. Politickou, vojenskou a ekonomickou podporu pro novou kubánskou vládu, "vládu dělníků a rolníků", Castro nezískal. Eisenhowerova vláda prostě pokrčila rameny: "Žij, jak umíš…" Důvod, proč Američané nevzali Castra pod křidélko, byl velmi jednoduchý – vznětlivý bradáč byl vždy připraven všem a každému vykládat, privátně nebo na shromážděních, že je ateista. A američtí analytici usoudili, že "bezbožník" se v katolické zemi neudrží ve vládě ani několik měsíců. Castra nevzali vážně. Bylo rozhodnuto počkat a podpořit toho, kdo nevyhnutelně Castra nahradí. Solidního člověka, "konzervativce". Takového, co se alespoň bude holit. To až dneska víme, že na názor "analytiků" se zdaleka ne vždy dá spolehnout, tehdy Amerika své chytrolíny poslechla a udělala kolosální chybu.
Castrovi, hledajícímu ohránce, nezbylo, než se poohlédnout jinde. Jestli si však myslíte, že okamžitě zamířil do Moskvy, pak se mýlíte. Iniciátorem sblížení se SSSR se stal Che Guevara, Castro se tomu zprvu dokonce bránil, ovšem když Guevara pohrozil, že demonstrativně odejde z vlády a "bude se věnovat organizaci chudiny" někde za hranicemi Kuby, Castro ustoupil. Váha Guevary v revolučním prostředí byla mimořádná a Castro ho potřeboval daleko více, než "soudruh Che" potřeboval jeho. Můžeme si připomenout, že právě oddíly Guevary a Cienfuegose dobyly o novoroční noci Havanu, zatímco tou dobou partyzáni podřízení Castrovi obsazovali provincii Santiago de Cuba.
Moskva tak dostala neočekávaný a nečekaný dárek. Kuba, v přímém smyslu toho slova, spadla z nebes, coby dárek shůry.
Zde Nikita Sergejevič ani nemůže uvěřit tomu štěstí. Jak si toho svého bradáče tiskne, co?
V roce 1961 Američané navíc k anglickým "Thorům" rozmístili rakety středního doletu "Jupiter", tentokrát v Itálii a Turecku. Situace se stala nejenom hrozivou, situace se stala mimořádně nebezpečnou. Podstata byla v tom, že v té době existovala jakási strategická rovnováha sil. Strany měly k dispozici mezikontinentální strategické rakety, jejichž příprava ke startu potřebovala určitý čas a doba letu byla zhruba půl hodiny. Strany měly strategické bombardéry, které letěly k cíli několik hodin a které se k nepříteli nemohly přiblížit utajeně. Američané teprve začínali uvádět do provozu ponorky s raketami "Polaris A1" na palubě, ovšem tyto rakety první generace byly ještě velmi nepřesné a nedaly se proto použít proti vojenským cílům. V těchto podmínkách se rakety středního doletu, ačkoliv formálně nebyly strategickými zbraněmi, stávaly jakousi "superzbraní", zbraní prvního úderu. Amerika získala možnost "preventivně" zaútočit na Rusko, Amerika přitiskla ke spánku Ruska pistoli.
RAKETY STŘEDNÍHO DOLETU SE Z ČISTĚ VOJENSKÉ ZBRANĚ PROMĚNILY NA PROSTŘEDEK POLITICKÉHO NÁTLAKU A POLITICKÉHO VYDÍRÁNÍ. To je ten kontext, ve kterém se rozvíjely události okolo Kuby. Za vší tou pseudorevoluční rétorikou, za všemi těmi "ostrov svobody" a "Kuba má láska", se skrývala snaha státu SSSR zbavit se hrozby. SMRTELNÉ HROZBY. To je kontext, v rámci kterého je jedině možné posuzovat jednání stran. To je kontext, ve kterém začala Hra.
Jak se ta hra hrála, to si můžeme ukázat na několika příkladech. Tak řekněme, sestřelení letounu U-2 nad Kubou. Sovětská strana úmyslně vytvářela dojem, jakoby vyhodnotila lety U-2 nad Kubou jako předehru k invazi. Sestřelení letadla znamenalo, že SSSR se pokouší překazit operativní plány Američanů. Zbavit je "očí". V noci před sestřelem Kubu zasáhl tropický uragán, velitel, generál Pliev odjel na inspekci části seskupení, na místě zůstal jeho zástupce generál Grečko. Tomu oznámili, že U-2 přeletěl Guantanamo a míří na západ, rozhodnutí bylo třeba přijmout okamžitě, dokud se letadlo nachází v kubánském vzdušném prostoru. Grečko se prý pokusil spojit s Plievem, spojení se nezdařilo(!), vydal tedy rozkaz letadlo sestřelit. Snahou sovětské strany bylo, aby tato historka vypadala v očích Američanů právě takto.
Ihned po sestřelení letadla, začali Američané horečnatě vyhodnocovat situaci a došli k závěru, že dokonce velitel o úroveň níže než je velitel uskupení, může přijímat rozhodnutí vedoucí k přímé válečné konfrontaci. Vzhledem k tomu, že stát druhému státu nikdy nevěří (a dobře dělá!), část Kennedyho poradců dospěla dokonce k závěru, že verze o přijetí rozhodnutí Grečkem je zinscenována, a že rozhodnutí bylo ve skutečností přijato Moskvou a že to znamená, že Chruščov fakticky nemá situaci v Moskvě zcela v rukách a je nucen dělat pukrlata směrem k ještě více "tvrdolebým" členům Presidia než je on sám. Přináší jim, tak říkajíc, oběť. Když ještě započítáme, že americká rozvědka dodala informaci o pálení archivů na sovětském velvyslanectví, nepřekvapí nás, že Američané v tom všem uviděli demonstraci rozhodnosti Moskvy a její připravenosti jít až do konce. "Chtěl jsi válku – dostaneš ji!" To z jedné strany.
A z druhé, poté co američtí vojáci provedli provokaci s U-2 nad Čukotkou, Chruščov vystoupil s otevřeným posláním ke Kennedymu, ve kterém položil rétorickou otázku: "Co kdybychom to letadlo vyhodnotili jako strategický bombardér s atomovými pumami na palubě?". Ti, kteří toto Chruščovovo poslání hodnotí jako pouhou propagandu, nechápou, že to byl filigránsky vybroušený a propočítaný tah. To byla diplomacie nejvyšší třídy. Chruščov zasáhl jednou ranou hned několik zajíců: dával Kennedymu najevo, že prohlédl hru amerických vojáků, že má obavy, že Kennedy o té hře nejenom nic neví, ale že se dokonce bojí, že vojáci mohou Kennedyho o incidentu s U-2 neinformovat, a že chce-li s ním vést dialog je nucen používat veřejná vystoupení. Pro Kennedyho hrůza situace spočívala nejenom v tom, že se přesvědčil, že Chruščov vidí a chápe situaci hlouběji než on sám, ale i v tom, že oceňujíc správně situaci, Chruščov nevěděl o existenci raket s jadernými hlavicemi na amerických přepadových stíhačích poslaných zachraňovat "zbloudilé" U-2. Tedy Chruščov nevěděl, jak daleko to celé už zašlo, ale Kennedy to díky McNamarovi věděl!
Kennedy zjistil, že v právě probíhající Hře se do sebe pustili na jedné straně americká vojenská věrchuška a na druhé straně Chruščov. Zjistil, že ztratil subjektivitu, že ztratil kontrolu nad situací, že se stal loutkou, kterou manipulují ze dvou stran – z jedné strany jeho vlastní vojáci a z druhé Chruščov. V probíhající Hře se z hráče stal jednou z karet na stole.
Američtí vojáci si chtěli za každou cenu ponechat možnost prvního úderu a byli kvůli tomu ochotni riskovat i jadernou válku. Navíc Američané v té době měli strategickou převahu. Chruščov se snažil jakýmikoliv prostředky je nejenom této možnosti zbavit, ale i prohloubit rozkol, vzniklý mezi vojenským a politickým vedením USA. A povedlo se mu to.
Ve vzniklé situaci, kdy události překotně nabíraly crescendo, a Kennedy zjistil, že je fakticky zbaven operativní informace a nemůže přijímat rozhodnutí na základě reálného obrazu skutečnosti, prostě neměl žádnou jinou možnost, než Hru ukončit. Zjistil, že karty, se kterými hraje – jsou cinklé. Problém byl v tom, že je necinknul on. Prohmatávaje karty chvějícíma se rukama, našel napíchnuté místo, ale nechápal, co znamená. A vstal od stolu. Havanský doutník si zapálil Chruščov.
Chruščov shrnul ze stolu výhru a vyfoukl dým ke stropu.
Ale že to byla hra. "One hell of a Gamble". Lépe bych to neřekl.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
