Vlkovy reakce jsou v duchu citátu Dr. Volina :
"Modern propaganda isn’t about controlling the information to which people are exposed. It is about controlling the way in which people will react to that information, and how they will act on it." („Moderní propaganda nespočívá v kontrole či selekci informací, kterým jsou lidé vystaveni, ale v kontrole způsobu, kterým budou lidé na informaci reagovat a jak se budou v reakci na ni chovat.“)
Vlk má téměř encyklopedické znalosti akademického charakteru alá Vladimír Dlouhý, bývalý předseda ZO KSČ, nyní Goldman Sachs, který bránu výrobní fabriky také jako tvůrce hodnot nikdy nepřekročil, a co se děje uvnitř, ani nepochopil. Proč také. Všechno přece zjistí z výsledovek, papírů, hlášení, sjetin. Lidský faktor je v účetnictví nepodstatný. Praktické zkušenosti a znalosti schopností hostitelského národa v každodenním životě, kterými se vlk holedbá, mu očividně scházejí, stejně tak jak pochopení, co je a co není důležité v reálné výrobní ekonomice. On dogmaticky sleduje vhodně vybranou část statistického (a statického) modelu jeho úrovně poznání ekonomiky ČSSR. Makroekonomika není pro lidi, co by neukočírovali ani trafiku, ale hlavně ani neví, co ta trafika umí, pro lidi, co neumí do té trafiky investovat, neumí tvořit, jednat s lidmi a využívat jejich potencionál, a už vůbec ne pro lidi, kteří těmi, co tvoří, pohrdají.
Z ideologického východiska, opakovaného novými vyvolenými elitami do zblbnutí po 20 let, jak jsme na tom byli tragicky před Listopadem (nic neumíme, jsme 100 let za opicemi, když ti ze Západu nepřijdou pomoci se svým „know-how“, jsme v hajzlu), rozvíjí svůj postulát ekonomiky ČSSR jako kurvy, co kromě nejstaršího řemesla nic neuměla, nebyla schopná změn, pozitivního vývoje, samostatného řešení situací a proto musela, a to i dnes, rozhodit nožky a nechat se obtáhnout prvním, předem známým nájezdníkem, co ji přijde „zachránit od bankrotu a katastrofy“, a z vděčnosti mu předat i peněženku a klíče od svatováclavské koruny. Přirozeně za zprivatizovaný úplatek.
Není účelem těchto vět hádat se o to, jestli něco konkrétního bylo v okamžiku Zvonění na Václaváku růžové nebo černé, nebo o odstínech. Každá ekonomika je jako stádo, v každém jsou skvělé kusy, kusy průměrné i kusy zralé pro kafilérii. Vlk žene politicky korektně na jatka celé československé stádo, protože to pro odůvodnění loupeže tisíciletí v českých zemích prostě potřebuje. Vlk rád používá slovo MY, ale skoro v každé větě se od těch, co tvoří skutečné MY, s odporem a pohrdáním distancuje. Je třeba se zamýšlet, kdo to tedy vlastně je – to slovo MY ve vlčím pojetí. Osobně mně ve vlčích komentářích zaujala spíše otázka psychologická, než jeho zastydlá keynesiánská ekonomická argumentace bankovního úředníka. Hlavně mě zaujala otázka, jak může mít někdo, kdo žil celý život mezi Čechy, tak neuvěřitelnou míru despektu ke všemu skutečně českému a původnímu – hlavně k tomu, co jsme vytvořili, dokázali, uměli a čím jsme i svět obohatili. Od řady uměleckých děl po kontaktní čočky a unikátní technologie.
Pokud je ekonomika koučována hospodářem, a ne bankstery a loupežníky, má tržní ekonomika úžasnou schopnost samoočisty a regenerace. Když zločinci jako Dlouhý bořili naše obchodní vazby na Východ a do rozvojových zemí, věděli, že na trh Západu vpuštěni nebudeme. Ten trh si hlídali a hlídají domácí kapitálové skupiny, a ne kamarádi Václava Havla v politických a zpravodajských kruzích. Jestli někdo něco v Západní Evropě na jejich trhu nepotřeboval, tak to byla konkurence pro jejich vlastní kapitál, tlak na snižování cen a zisků. Tu museli zničit, než nadělá škodu. Tu prasárnu u nás ani nemuseli dělat sami, nabídka dobrovolníků byla téměř neomezená. Potřebovali levnou pracovní sílu (nové Turky, Alžířany), dodavatele komponentů s nízkou mírou přidané hodnoty – potřebovali outsourcing, co dnes globálně umírá s poznáním, že bohatství nedělá šmelina a podvody, ale výroba něčeho potřebného a užitečného.
Ta absence pochopení toho, že nejdůležitějším kapitálem ČSSR byla velmi kvalifikovaná, změnám přizpůsobivá, novinky snadno absorbující, individuálně tvořivá a v extremně nepříhodných podmínkách improvizace schopná pracovní síla s obrovským potencionálem inovace i zvýšení produktivity práce, je jen jednou ze základních vad vlkovy argumentace. Proto nepochopil ani význam Friedmanových slov a už vůbec ne to, proč Kukačka Friedmana citoval. Nemá páru o tom, v kolika oborech jsme byli na světové špičce a jak noví majitelé ze všeho nejdřív odváželi domů tuny technické dokumentace. Asi proto, aby s nimi topili.
Ještě horší jsou ty dogmatické, politicky korektní postuláty, které specifikoval např. jako :
Vlk říká : „Tady baví se o systému, kdy jsme už svůj ekonomický souboj s konkurenčním systémem prohráli. Kdy zmizel náš hospodářský prostor. A s ním všechny jeho výhody. Situace, v níž, pokud jsme chtěli přežít, jsme
museli akceptovat realitu světového hospodářského prostředí globálního kapitalismu.“
Vlku, padají vlády, padají systémy, padají měny – ale obchodní a kooperační vztahy mezi firmami a lidmi zůstávají, protože jsou postaveny na jiném základě než ty systémové vztahy. Prostě když od někoho kupuji ověřený, plně funkční a kvalitní výrobek po 30 let, tak ho budu brát i nadále bez ohledu na politické či systémové změny prostě proto, že ho dělá ta a ta fabrika a její lidé, a že ho CHCI. Takhle to v reálném světě, vlku, funguje. Pro ilustraci – ve fabrice General Electric v Schenectady, stát New York v roce 1989 pracovala škodovácká těžká horizontka dodaná v roce 1953. Na dotaz, proč ji ještě používají v době modernějších mašin, odpověděli, co by ji měnili, když stále skvěle slouží a téměř bez údržby. Zato 2 roky starý hi-tech dopravníkový systém od Japonců už rok stál – podílel se na snížení kvality a zmetkovosti na lince.
Tyto cenné obchodní i lidské vztahy, budované a kultivované desítky let, padají ze dvou základních příčin – stát, reprezentovaný svými elitami, je svoji politikou zablokuje, nebo je zničí banky odepřením financování. Klíčovým parametrem tedy zůstává, komu slouží stát a rozhodující banky. To právě se stalo smrtelným našim trhům, nejen těm RVHP, ale těm v rozvojových zemích. Ano, vyrobit konkurenceschopný výrobek je těžké, ale řešitelné, prodat ještě těžší, ale když vám někdo vystaví státní a bankovní stopku, to řešitelné fakt není. Tedy bez kapitulace a prodeje kapacit a schopností někomu, co tu stopku nemá.
Není přece ani Vám, vlku, neznámé, že SBČS, nacpaná Klausy, Stráskými, Salzmanny, byla pro čs. vývoz dávno před Listopadem větším nepřítelem než zahraniční konkurence. Blokovala třeba kompletace našich strojů pro vývoz západním MaR neposkytnutím devizových příslibů, přestože se tím omezovala prodejnost mechanicky skvělých strojů a zařízení při zajištění bohaté návratnosti do kompletací vložených deviz. Diverze, co se stala po Listopadu systémem.
Dále, zvládnout trh, to není jen nabízený výrobek a jeho vlastnosti, ale vztahy k rozhodujícím lidem, znalost prostředí a potřeb, a celé řady zvláštností, zvyků a delikátností té které země. A tom jsme v řadě teritorií špatní vůbec nebyli. Proto s námi rádi chodili do konsorcií pod naším vedením i Němci, Rakušané, Francouzi a další. Chodili s námi do holportu ne proto, že jsme komunisté, ale proto, že něco umíme lépe než oni, že jsme spolehliví parťáci a že umíme makat. Oni viděli tu práci, co za námi zůstávala – tenhle motiv sebemrskačtví přichází vždy od lidí, co reálnou ekonomiku vidí jen před sjetiny dat, přes filtr předsudků o vlastní nedostatečnosti, neschopnosti a nemožnosti změny zevnitř. Hajzla nepředěláte nikdy, ale fabriku i výrobní program, máte-li prostor, prostředky a akční, schopné a motivované lidi – předěláte k nepoznání za 2-3 roky.
I když padají systémy, lidé musí jíst a na jídlo si vydělávat prací, tedy vytvářením materiálních i duševních hodnot. Poklesy v ekonomice, krize nejrůznějšího charakteru se periodicky opakují díky globálním banksterům i jako odraz kvality vládnutí, ale pád politického systému není pádem reálného světa. Ta válka, co jsme údajně prohráli, přivedla USA téměř na buben čtyři roky předtím, než padl SSSR. Systémová krize kapitalismu akceleruje již od poloviny 60. let 20. století! Byla to zkrvavená, na Západě dluhy promořená plichta, maximálně Pyrrhovo vítězství díky rakovině v Rusku. Spojené státy, nemít v ruce světovou měnu, Kissingerovy petrodolary, nemanipulovat cenami strategických surovin, nemít carry-trade s japonskými jeny, nezvyšovat svoje zadlužení a neinflatovat dolar, tak šly do finančních kytek už na konci Reaganovy vlády, tedy na začátku 90. let. A s nimi i celá Západní Evropa. Proč si myslíte, že proběhl dranc Ruska a Východní Evropy? Protože se jím i na náš účet oddálila světová krize skoro o dvě desetiletí. Byli jsme tedy na tom tak špatně, když jsme svým osvoboditelům z lůna bolševiků zaplatili ze svého pokračování prosperity na tak dlouho? Zapomenu-li na výprodejové ceny národního majetku, hodnotu ztraceného know-how a vše další, tak jsme jen na zisku, odváděném do zahraničí, přišli za 20 let odhadem o více než bilion korun, které mohly být reinvestovány do rozvoje v této zemi.
Při vzetí v úvahu, že československou měnu jsme měli ve vlastních rukou, státní dluh srandovní, bonitu lepší než dobrou, nestálo za to, inovovat a restrukturalizovat výrobu doma za vlastní peníze a na vlastní účet, bez výprodeje strategických firem i celých oborů produkujících všude enormní zisky, a že za bilion a něco dnešního státního dluhu, bez COCOM restrikcí by se bylo dalo dělat s konkurenceschopností našich výrobků ledacos? Možná by nám ti Japonci půjčili jeny za 0,5% úroku také. Nepřišli bychom nejen o zahraniční trhy, ale i o vnitřní trh pro vlastní výrobky a neodváděli bychom dnes do zahraničí zisky 150- 200 miliard ročně. Ale to jsou samé kdyby… Faktem je, že šlo o záměrnou destrukci všeho, i funkčního, rozkradení, zadlužení a tím i politickou závislost a změnu reálného konkurenta v konzumenta, dodavatele komponentů a skladníka. Z ideologických důvodů bylo nutno jakýmkoli způsobem rychle vytvořit novou garnituru kapitalistů, ať to stojí, co to stojí. O to, aby to u nás šlo systémově k lepšímu, a abychom překonali jako ekonomika rozpad systému a přechod k tržnímu hospodářství v provozuschopném stavu, nikomu z nových pánů nešlo, instrukce byly jiné. Šli jsme „americkou cestou“- cestou konzumního parazitického ráje na dluh, projedení budoucnosti našich potomků k bankrotu a systémovému kolapsu. Takže durdit se na pana Kukačku s jeho odhadem 4,5 procentního ročního růstu je zhovadilé. On může mít pan Kukačka, za určitých podmínek, dokonce i pravdu s ohledem na následný vývoj růstu produktivity práce.
Naši ekonomiku zahubila česká politická pátá kolona, co excelovala v boření a rozkrádání v cizím žoldu, ale tvořit nové funkční nechtěla či neuměla, a světová finanční oligarchie z čistě sobeckých důvodů. Měla toho soupeření se „socialistickým táborem“ plné zuby. Tak ten ruský experiment zrušila, a přitom se dočasně a částečně zahojila. Minimálně si koupila čas. – Když přijde zloděj s bezbřehou imunitou, beze strachu z policie, prokurátorů a soudců, do krámu a nikdo z těch, co se mohou bránit, se nebrání ani nechce bránit, odnese si zloděj nejen kasu, ale i poslední žvýkačku – co by ne….. A navíc může argumentovat – no ukradl jsem něco, ale pro Vás to stejně nemělo hodnotu, nepovažovali jste to za své, a tak jste vlastně o nic nepřišli. Zákon vlčí smečky a džungle. Predátor vyhrává. A odrbanému se ještě vysmívá. Což je ta poslední fáze před Velkým auditem.
Vlku, lhát si sám do kapsy a blít systémové nesmysly k oblbnutí těch, co ztratí nadhled pod lavinou Vašich čísel a „nezpochybnitelných politicky korektních postulátů“, pracovat neustále na posilování pocitu neschopnosti, méněcennosti a bezmocnosti nás, etnických Čechů, tváří v tvář dobyvatelům, akcentování nevyhnutelnosti role kurvy parazitů – nezávidím Vám ten džob. Přesto jsem rád, že na OM píšete. Je to velmi poučné. Pomáháte prohlédnout i úplně zabedněným.
Závěr : Čína obětovala svojí velikosti a budoucnosti dvě generace – kolik generací české populace jste, vy vlci, obětovali u nás …… a čí budoucnosti, když ne budoucnosti českého národa?
P.S. Zeptejte se indického Mittala, jak pouštěli zahraniční kapitál do Indie, otevírali se predátorům, jak dlouho a s jakým výsledkem. Ne že nebyly k dispozici příklady k následování a zkušenosti. Ale kde ideologie loupežníků staví nepřekročitelné bariery poznání, nebo poznání dokonce v zájmu svých vyšších cílů zakazuje, tam se realita nedostaví, selský rozum umírá, vybuchují pojistky a mizí pud sebezáchovy. Nastupuje virtuální svět, který praskne jako všechny ty „bubliny“ z dílny autorů globalizace a financializace.
Foto: zdroj
