Laikova poněkud relativní úvaha vesmírná

Reklama


Teorie velkého třesku, vytvořená pomocí další teorie, že vesmír se ve svých "rozměrech" neustále rozpíná, je (podle mne) jen zřejmým dílem fyziků kreacionistů a vůbec lidí, kteří tvrdí, že může existovat okamžik absolutního nulového času – času zastavení vesmíru.

Jenomže to by (podle Einsteina) se tento vesmír musel pohybovat vůči jinému vesmíru rychlostí světla, aby se v tom prvním vesmíru čas zastavil. Jenže ale také, ten čas by se v téže chvíli vůbec nezastavil pro ten vesmír druhý, vesmír stojící. Nu dobře, možná … ale vůči čemu stojící?

Přitom, jestliže by se tyto dva vesmíry vůči sobě takto chovaly, bylo by pak možné říci, že by tu byla už asi jen jediná další "prostorová" možnost: Musely by se pohybovat uvnitř nějakého přinejmenším třetího vesmíru. Nu a – kde ten – se tu tedy vzal?

A co je na to všem ještě rovněž zajímavé? Že na počátku všech těchto úvah by byl jednoduchý "poznatek" (anebo už rovnou další teorie?) zjištěný pomocí našich nedokonalých, spektrum měřících dalekohledů: Že totiž zářící těleso, měnící postupně barvu směrem k delším vlnovým délkám svého elektromagnetického světelného záření, se prý tedy nutně(?) – od nás v souladu s Dopplerovým jevem – vzdaluje.

Proto – podle mého názoru – jsou tady nyní ti pánové Grygarové, kteří věří na stvoření. Věří proto, že na všechno chtějí mít ihned nějaké vysvětlení a nechtějí čekat. Nechtějí se smířit s tím, že by museli říci ta vědecky pokorná slova: "Mohu si pouze pokládat otázky, ale jinak si musím přiznat, že spoustu věcí vůbec Nevím – a možná ani nikdy vědět nebudu".

Filosoficky řečeno, základem bádání člověka o tom, co je kolem něj, by měla být jeho zvědavost a zvídavost. Nikoliv už ale fakt, že si na jakýkoliv soubor poznatků ihned vytvoří teorii, které okamžitě začne (jako by?) skálopevně věřit. Nu ale, aby ihned věřil, tak pár chytráků se obleče do sukní, ornátů a dvourohých čepic – a sehrají mu divadélko dávných legend. Proč to celé divadlo? Protože vykladači každé víry vědí, že představení vykladačů naindukuje víru příjemců. Také naindukuje jejich odhodlání tu víru dál za každou cenu šířit, obhajovat a třeba "pro víru" i malé děti vraždit.

A přitom: Víra v cokoliv určitého, co normálně nelze poznat, je jenom myšlenkový pohyb v kruhu. V kruhu svých vlastních představ, pyšně povýšených na pravdu. Pravdu, která má-li býti přijata, by musela být nutně jen pravdou nějakou Nejvyšší Mocí nám lidem zjevenou. Je-li víra východiskem k vědeckému ověřování, je to jistě dobře. Jenže – a to je ten základní problém víry, problém vymyšlený lidmi – žádnou víru není mocensky dovoleno zpochybňovat.

Docházím tedy nutně k závěru, že víra je vlastně výplod pýchy duchovních vůdců lidstva na jejich vůdcovskou "dokonalost". Dokonalost, která si všechno kolem nás taky ihned pěkně zdůvodní. Že by proto, že i patent na rozum je vlastně majetek zakládající moc?

Přejít do diskuze k článku