Deformní témata propagandy vládního verbuňku se v poslední době jaksi zadrhávají. Zkušební balónky zálohového školného, hypochondrických klientů nemocničních hotelů, doma se nudících a ukecaných dědků a bab v obvoďáckých čekárnách, šmudlů nečistících si zuby s amalgámovými plombami atd. atd., se už nesetkávají u lůzy z ulice s právě nadšeným souhlasem. Naopak, ta chátra se za vlastní peníze nechává uplácet odborářskými předáky a jezdí si na nákupní výlety do Prahy. Tam potom na Václaváku nestoudně troubí na vuvuzely a vůbec – dělá křik, nepořádek a především smrdí! Část lůzy dokonce už ti různí Zavadilové a Dufkové v posledních dnech prý tak zbuntovali, že byla ochromena i veřejná doprava v Ostravě a někteří z nich mluví o generální stávce. A chudinka vláda – jak říkával uvědomělý herec pan Zedníček – už zas nemá klid na práci.
I bylo proto vládně státotvorně rozhodnuto: V souladu s moudrou radou klasika public relations Josefa G. dočasně ustoupit do předem připravených vyjednávacích pozic a odvést pozornost lidu jinam. Ve veřejnoprávní televizi proto nastolena veledůležitá celonárodní debata: Shodne se koalice na personálních změnách v současné vládě? A přežije to vůbec, ta nebohá a tolik milovaná vláda? Po – já nevím už kolikáté – jsou tedy opět svolána teatrální jednání ve složení Kx (za x si dosaď jakékoliv číslo, jehož ciferný součet je dělitelný třemi) a pro národ se opět hraje pohádka o zvířátkách a Petrovských. Která z oněch vyjednávajících zvířecích person jsou ti seriozní politici a kteří jsou ta "paka" (jak se ráčilo vyjádřit spící schwarzenberské kníže) to ponechme volné úvaze.
A přitom je už – po všech těch letech – mechanismus celého toho divadélka tak jednoduchý a jasný, ba přímo transparentní: Skryté miliardářské průmyslové a bankovní elity potřebují získat ještě větší moc. Ta se v roce 2011 sežene na politickém trhu už jen tak, že příslušným kmotrům spadnou do vlastnictví nejen další evropské dotace alias státem vyhlašované veřejné zakázky, ale i to poslední, co stát ještě má, veřejné služby. Jen na veřejných službách a veřejných zakázkách se totiž ještě dá nějak zajímavým způsobem vydělat. Jen tam lze politicky protlačit event. další daňové prázdniny a úúúlevy, investiční pobídky, odvodové stropy a podobné maličkosti.
Jenže .. Jak edici státních dluhopisů, tak i veřejné zakázky atd. atd. vyhlašuje svými ministerstvy vláda, složená z politických stran. Skryté miliardářské elity proto operativně a podle potřeby ruší, zakládají a financují první ekonomickou převodovou páku – politické strany a určují jim jejich následnou povolební úlohu včetně případných koalic. Normálně by vše mělo probíhat tak, že nižší servisní političtí předáci obsadí nejen parlament a senát, ale i zajímavé správní a dozorčí rady a zejména vedení dohodnutých ministerstev – a přihrají zakázky, generující větší část levných státních peněz kmotrům. Uvázne-li cokoliv z hlediska zákona, nastoupí poslanečtí Bendové a Suchánkové s příslušnými novelami, a naklusají justiční a policejně exekuční správci. Ti první nejmenovaní s náležitě přihmouřeným okem blahovolné slepoty prokurátorských a soudcovských kontrolorů, ti druzí už rovnou s ozbrojenými gorilami v kuklách.
Bohužel však, jak jde čas, vždy některé "ze zainteresovaných stran" se to – tu a tam – zdá málo. Neviditelná tržní pracka pracně pracuje a nejen že kmotři chtějí stále víc, ale i jejich "političtí servismani" chtějí větší než malou kořist z právě loveného politického medvěda. Jak to ale udělat, když kmotři umějí velice účinně vymáhat svůj lví podíl a politické sekretariáty by také chtěly velice rády dojit státní cecek přímo a nečekat jen na drobty, které spadnou z kmotrovských stolů? I vymyšleno bylo na radu ze zámoří – pro klid obou stran – slovo REFORMY. Reformy všeho, co dosud není plně převedeno na peníze. Co to je? Inu přece .. zbytky poctivého a prosperujícího družstevnictví, zbytky zaměstnaneckých benefitů, zbytky vzdělání, zbytky zdraví a stáří všech. A proč na peníze? Protože například se stravenkami, režijkami, recepty a nebo s takovými magisterskými diplomy se dá bez omezení obchodovat jedině tehdy, jsou-li už i oficiálně na trhu k dostání za peníze. A jak známo, trh je právě proto trhem, že se tam dá něco trhnout.
Všechno by to bylo průchodné, jenže potíže dělají kmotři. Nechtějí dovolit, aby jim podřízení politici měli přístup k penězům přímo, ale mohli k nim jen přes jejich banky. A tak se na golfových procházkách, na rauších a v kasinech skrytých elit někdy tvrdě domlouvá a smlouvá, někdy i autonehoduje či střílí a čeká se, jak to dopadne, až někdo zvítězí a někdo odpadne. A aby se národ mezitím nenudil, tak je mu zatím předhozena bajka o všeobecné demokracii, která denně, statečně, neúnavně a vší silou bojuje s hydrou korupce. Také je mediálně vyprávěna romantická legenda o pluralitě politicky soutěžících partají, o níž se nám v časech komunismu zdávalo jen ve stavu hlubokého bezvědomí. Problém tu však vidím jediný. Že mnozí z těch starších si to bezvědomí stále ještě docela jasně pamatují a ty dva stavy – včera a dnes – si umí srovnávat. A i když to trojspolkové loutkové divadélko se tu docela pěkně hraje – něco v tom našem srovnávání nehraje.
Závěrem už jen malou poznámku na vysvětlenou: Slovy "vší silou" není myšlena síla, kterou vyvine jedna veš. V naší trojkoalici musí být přítomny vždy alespoň dvě, aby měly hlasovací většinu. Ale jen klid. Jsou tam.
