Květen 12, 2012
Václav Umlauf podepsal petici „My jsme Evropa!“ a podle reakcí na OM narazil na nepochopení. Chápu, že z české politiky si jeden už musí zoufat. Není se co divit, že frustrace vede některé diskutéry až ke krajním názorům. „Když si neumíme vládnout, měli bychom být připojeni spíš jako 17. spolková země k Německu, případně k Vídni, kde už s námi mají stoleté historické zkušenosti“, i taková slova zazněla. Korupce, krize legitimity vládnoucích elit, nespravedlivost v hospodářské oblasti a okrádání 99 % tím 1 %, kteří se cítí být vyvolenými. Jenže to nejsou aktuální problémy jenom v naší kotlině. Čas se naplnil a lidstvo se nachází znovu na přelomu historické epochy, jako tomu už bylo v historii mnohokrát. Podaří se vyřešit bez válečného šílenství dnešní konflikty a problémy západní civilizace?
Co se týká Evropské unie, jistě si nikdo nepřeje Evropskou unii založenou na diktátu finančních trhů a mocenských hrátkách evropských, zčásti nevolených politických elit. Po událostech v Řecku je jasné, že oligarchiím všeho druhu očividně nejde o prosazování svobody a demokracie, lidské důstojnosti a skutečných hodnot. Dnes na řadě Řecko, kdo bude další? Portugalsko, Španělsko nebo Maďarsko? Kdo bude příště předhozen jako oběť finančním bohům?
Přiznejme si, že jsme byli obelháni. Zejména my, občané zemí bývalého východního bloku. Ve skutečnosti nám nebylo umožněno připojit se k tomu modelu, o kterém jsme snili po pádu železné opony v roce 1989. Protože v té době už byl západoevropský model sociálně-tržní ekonomiky minulostí a byl nahrazen modelem neoliberálního finančního kapitalismu. Tato chobotnice, kapitalismus „finančních služeb a finančního průmyslu“ svými chapadly udusila část ekonomiky skutečně produktivní a pro zaměstnanost nepostradatelnou. Miliony mladých lidí v celé Evropě bez práce, bez šancí a budoucnosti jsou svědomím nás všech, kteří jsme šli jako ovce na porážku, a mlčeli.
A co naši čeští kapitalističtí pionýři? Ti jenom obrátili kabáty od materialismu socialistického k materialismu kapitalistickému. Přijali zcela nekriticky a bezhlavě rady MMF a Světové banky, jak co nejrychleji kolonizovat tuto zemi. A dosud tancují v závěrečném rauši, jakoby se nic nedělo. Dlužno říci, že masírování české veřejnosti a politiků tak zvanými „experty“, rozuměj ekonomy a finančními analytiky v thacherovském duchu – „there is no other way“ ( jiná cesta není možná), pokračuje pořád dál. A to v situaci, když se už hroutí celý systém. Pravdu však natrvalo umlčet nelze a účet za iluze přijde celkem brzo.
Zpět k evropské integraci. Jaký model měl být po roce 1989 v EU vlastně prosazován, odhalil v jednom interview v deníku Spiegel z roku 1999 Jean Claude Juncker, který předsedá skupině Eurogoup, v níž se shromažďují všichni ministři financí EU.
„Na něčem se domluvíme, pustíme to do éteru a vyčkáme nějaký čas, co se bude dít. Když se neozve křik nebo nezačne povstání, protože většina vůbec nerozumí tomu, o čem bylo rozhodnuto, jdeme dál – krok za krokem, až už není žádné cesty zpátky.“
To je chápání demokracie, jak si ji představuje EU? Demokracie, která už nebude potřebovat žádné voliče? Vrátili jsme se do středověku. Původní definice demokracie jako „vlády lidu prostřednictvím lidu a v zájmu lidu“ stejně jako rovnoprávná účast občanů na plnění společných cílů mají být nadobro zapomenuty. Jsme tedy podle Bruselu nasměrováni k demokracii bez lidu? Jaké hodnoty bude tento superstát vyznávat, když odmítl ve své preambuli prosazování křesťanských hodnot? Kdo bude jejich nositelem? Finanční trhy a bankéřské elity? Jenže středověk měl alespoň vizi „Boží obce“. Moderní průmyslová společnost 19. století zase věřila na lidský rozum. I tato společnost, založená na víře v rozum, alespoň dočasně vzkvétala. Poněvadž lidé čerpali naději z vize růstu „pozemské obce pokroku“. V našem století však tato vize zdegenerovala na vizi „babylonské věže“, která se nyní začíná hroutit a chce ve svých troskách pochovat všechny (E. Fromm, „Mít nebo být?“, nakladatelství Aurora 2001, str. 232).
A uprostřed této doby přicházejí Maďaři s novou ústavou, která se stává zastánkyní křesťanství, demokracie a rodiny. Ve sporu o novou, dlouho připravovanou maďarskou ústavu je hnána tato země před Evropský soudní dvůr. Prý porušuje evropské zákony. Jeden příklad za všechny: protože například nadřazuje manželský svazek všem ostatním typům soužití a diskriminuje je. Co potřebuje víc současná Evropa než fungující rodiny a manželství jako základ, do kterého se rodí děti? Manželství, které jediné dává ženám alespoň malou naději, že má smysl ještě přivádět potomky na svět. Protože děti nepotřebují flexibilitu, kterou chce trh. Volné, nebo homosexuální svazky? Ne, potřebují pevné, stabilní a klidné rodinné zázemí. Výchova dětí je dlouhodobou záležitostí. Rozumné ženy začínají chápat, co to znamená pořizovat si děti „s přítelem“, nebo riskovat a brát veškerá rizika samy na sebe. Podle toho se zařizují a přestávají tuto riskantní hru hrát. Demografická krize není pro Evropu fakt žádným problémem?
Příklad další: úloha centrální banky. Stát umožnil soukromým bankám tisk peněz a stát jim toto feudální privilegium může zase klidně vzít. Dnešní bankéřské a finanční elity likvidují celé státy a vytrhnout se z jejich drápů, to je to, oč tu dnes běží. Pro zájemce o hlubší náhled doporučuji článek Jakoba Augsteina ve Spieglu ze dne 7. 5. 2012 „Die rote Sonne“, který v překladu částečně uveřejnily Britské listy 10. května. Zatím jsme svědky, že nic z plánů, které měla EU vzhledem k finančnímu sektoru, se dodneška nerealizovalo. A proto je potřeba tento gordický uzel přetnout právě zde!
Viktoru Orbánovi není co závidět. EU a MMF uplatňuje v současné době vůči Maďarsku politiku cukru a biče. Na jedné straně je země hnána před Evropský soudní dvůr, na straně druhé se hledají cestičky, jak dostat Maďarsko k úvěrům. Jak vznikl dnes téměř 80% státní dluh v poměru k HDP v případě Maďarska? Je nutno zmínit, že Maďarsko vstupovalo v roce 1989 do nové demokratické éry se 73% státním dluhem, který zde vytvořili maďarští soudruzi za éry gulášového socialismu. Neslo si tedy do svobody velkou zátěž z minulosti, se kterou se v období hospodářského růstu snažilo vyrovnat a zadlužení v tomto období snižovalo, viz graf níže (zdroj zde, str. 54). A to fungovalo na rozdíl od české politiky, která zadlužovala ekonomiku silně i v období konjunktury. Proti rychlosti zadlužování naší republiky českými polistopadovými politiky, kteří převzali republiku bez dluhů, jsou však Maďaři s trochou nadsázky řečeno „rozpočtově odpovědní“. Našinec by si z nich mohl nakonec vzít ještě příklad.
Jenže finanční trhy jsou neúprosné. Do Řecka se lze propadnout snadno. Maďarsku byly zvýšeny úrokové sazby z desetiletých dluhopisů nad 10 %, což uvrhá zemi do dluhové spirály obdobně jako Řecko. Premiér Orbán se postavil proti mocnému soupeři. O tom, jak je to těžké uchovat si alespoň část úcty a svobody, se hovořilo ostatně hodně na konferenci dne 30. března 2012 ve Staré vídeňské radnici, která nesla název „Maďarsko – nebezpečí nebo renesance pro Evropu?“. V českých médiích jsme se o ní nic nedozvěděli. Konference se zúčastnilo 220 hostů, mezi jinými i zástupci velvyslanectví řady zemí, zejména Rumunska, Slovenska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny. Proč takové symposium? Kvůli vyváženosti informací a objektivitě a zejména zdůraznění dvojího metru, který Brusel vůči Maďarsku uplatňuje.
Nejde jenom o Maďarsko. Maďarsko potřebuje spojence a zaslouží si naše uznání a loajalitu. Nejde o nic méně než o svobodu a demokracii v Evropě. O tom, zda budeme ještě moci nést odpovědnost za naše vlastní chybná rozhodnutí nebo zda „bude rozhodovat někdo o nás, ale bez nás“.
Převzato z Umlaufovin
