Dne 16. 8. 2010 uveřejnil magazín CounterPunch kritický článek „Imperiální extáze“ od Paula Craiga Robertse (www.counterpunch.com/roberts08162010.html), který byl redaktorem Wall Street Journalu, autorem mnoha knih, náměstkem ministra financí pro hospodářskou politiku v Reaganové (!) vládě a přednášel politickou ekonomii na Stanfordově a Georgetownské univerzitě. Článek je radikálně kritický k vývoji ve Spojených státech a k politickým reprezentacím Republikánské i Demokratické strany a ukazuje k jaké výbušné, revolucionářské terminologii (zejména závěr Robertsova článku) přivedl politický a ekonomický vývoj člověka, který dřív sám působil ve velké politice – a dokonce v tom konzervativním (v USA „červeném“) týmu …
Článek byl o dva dny poté uveřejněn i na českém internetovém magazínu Outsidermedia, kde ho do češtiny přeložila neúnavná Clair …
-.-.-.-.-.-
Článek byl sice hlavně krátkou a jaksepatří vášnivou kritikou i analýzou americké politiky, nicméně obsahoval i určité návrhy na řešení klíčových problémů Spojených států amerických. Hlavními návrhy, které Roberts vždy zmiňoval, prosazoval a doporučoval zavést „kormidelníkům“ americké politiky, tradičně byly a jsou
1. ukončit přehnanou americkou vojenskou angažovanost po celém světě
2. vrátit do USA pracovní příležitosti, které kapitál vytváří kvůli nižším pracovním nákladům raději v dynamických státech Třetího světa – a to prostřednictvím zdanění vlídného pro firmy, které pracovní místa vytvářejí v USA a naopak nevlídného u těch, kteří přesouvají nebo přesunuly výrobu jinam
Robertsův slovník je radikální a v článku nalezneme výrazy jako “prostitutky a servilní otroci Wall Streetu a korporací v Kongresu a v Bílém domě…“ Tyto „prostitutky a servilní otroky korporací a Wall Streetu“ tedy prohnilou americkou politickou garnituru je prý nutno porazit, války zastavit a pracovní příležitosti vrátit do USA, protože jinak prý Spojené státy budou “… vyhozeny na smetiště dějin …“
(„… Americans have no greater enemies than Wall Street and the corporations and their prostitutes in Congress and the White House … The United States and the welfare of its 300 million people cannot be restored unless the neocons, Wall Street, the corporations, and their servile slaves in Congress and the White House can be defeated … If the wars are not immediately stopped and the jobs brought back to America, the US is relegated to the trash bin of history … Without a revolution, Americans are history.“)
Roberts kromě kritiky už předkládá i konkrétní návrhy na změnu americké situace – se sarkastickým odkazem na Leninovo „Što dělať?“ Když nepočítám zastavení válečných angažmá, což je změna víceméně politická, je obsahem revoluce, o které Roberts mluví už výslovně a s hrozbou, že bez ní „odejdou Američané do zapomnění“, důraz na návrat práce a výroby do USA. Požaduje, aby zdanění bylo znatelně výhodné, bude-li hodnota přidána (neboli výrobní výdaje provedeny, lidé zaměstnáni, příležitosti (pracovní aj.) vytvořeny) v zemi, která zdaňuje (v jeho případě USA).
A samozřejmě naopak …
Pokud jde o samotný Robertsův ekonomický návrh, Roberts uvádí:
„… Jediný způsob, kterým může USA opět uvést ekonomiku do chodu, je přitáhnout zpět ze zahraničí pracovní příležitosti. Ztráta těchto pracovních míst ožebračila Američany, přičemž vygenerovala nadměrné zisky Wall Streetu, akcionářům a manažerům korporací. Tato pracovní místa mohou být navrácena zpátky, kam vlastně náleží, tím, že korporace budou zdaněny podle toho, kde byla přidána hodnota do jejich výrobků. Pokud hodnota k jejich výrobkům a službám byla přidána v Číně, korporace budou daněny vysokou sazbou. Pokud bude hodnota k jejich výrobkům a službám přidána ve Spojených státech, korporace budou mít nízké zdanění.
Tato změna zdanění právnických osob by kompenzovala levnou zahraniční pracovní sílu, která odsála pracovní příležitosti z Ameriky, a obnovila by žebřík vzestupné mobility, který vytvořil z Ameriky společnost příležitostí …“
-.-.-.-.-.-
Ze zpráv z medií (např. Aktuálně.cz z 13. 2. 2012) vyplývá, že návrh rozpočtu na fiskální rok 2013, který začíná letos v říjnu a který demokratický prezident Barack Obama poslal na počátku roku 2012 do Kongresu, už počítá nejen se zvýšením daní pro bohaté (aspoň 30 %), včetně vyššího zdanění dividend (takže rozdělovat zisk korporací bude více zdaněno a bude proto méně výhodné), ale také s daňovými úlevami pro firmy, které vytvářejí pracovní místa v USA. A pokud jde o americká vojenská dobrodružství, která leží Robertsovi tolik v žaludku, tak jejich finanční zajištění také nebude takové, jaké bývalo – Pentagon má dostat méně peněz než v minulosti …
Takže to vypadá, že i když „těžký tanker“ americké ekonomiky a společnosti se asi nemůže takříkajíc „obrátit na pár metrech“, přece jenom se alespoň pozvolna obrací ve směru, který je i podle rebela Robertse žádoucí.
Když se ovšem podíváme (viz shora) přímo na Robertsův návrh, tak je vidět, že zdanění je v návrhu nízké – ale také naopak vysoké! – v závislosti na tom, jestli je nová hodnota přidána v USA nebo mimo USA.
Roberts ve svém návrhu zdůrazňuje, že „pokud hodnota k jejich výrobkům a službám byla přidána v Číně, korporace budou daněny vysokou sazbou“– nikoli tedy „dosavadní“ sazbou (i kdyby šlo o tu, která byla v rámci jiné strategie zvýšena u bohatých – tedy podle jiného kritéria) …
Naproti tomu Obamova daňová úleva znamená oproti současnému stavu pro firmy, které vytvářejí pracovní místa v USA, prostě prémii navíc. Zvýšení zdanění boháčů, které je Obamou také plánováno, by se mělo sice týkat nejen osob fyzických, ale i právnických, čili i korporací. Jenže k tomuto navýšení daní by docházelo podle kritéria velikosti příjmů – nikoli podle kritéria, jestli je hodnota přidána v obvodu amerických rozpočtů nebo v cizině …
Obama je tedy podle všeho v rámci Robertsova daňového kritéria (stimulovat k výrobě v USA) jen Mikulášem a nechce být čertem.
Chce pouze poněkud odměňovat, aniž by – na rozdíl od Robertse -„trestal“ korporaci, která nedává Američanům doma práci. Pak je ovšem otázkou, jestli bude „pouhá“ daňová úleva dostatečně silným diferenčním rozdílem, aby v dostatečném rozsahu motivovala k žádoucímu jednání v takové intenzitě, aby bylo ne-li dosaženo, tak aspoň dosahováno toho cíle, ve kterém se zřejmě Obama a Roberts příliš lišit nebudou.
Jestli nebude ve skutečnosti spíš platit ono často používané „příliš málo a příliš pozdě“ …
V Chrudimi dne 18. 2. 2012 Miroslav Tejkl
