Napadlo mě to, když jsem se díval 1. května 2014 na přímý přenos z Moskvy (ne, opravdu to nedávali na ČT). Záviděl jsem jim, protože z toho byla cítit opravdovost – radost, hrdost, sounáležitost, vlastenectví, odhodlanost překonávat problémy, úcta k autoritám, úcta k práci… Prostě to, co tady u nás momentálně chybí nebo je považováno za přežitek (který jsme ale ničím pozitivním nenahradili).
Když jsem viděl mladé lidi, jak nesou cedulku "Věřím Putinovi!", tak jsem si představil, jak by to vypadalo u nás, třeba v Hradci nebo v Praze, zda by vůbec někdo našel chuť napsat cedulku "Věřím Sobotkovi" nebo "Zemanovi", Nečasovi", "Schwarzenberkovi", "Babišovi"… a šel s ní hrdě do průvodu (a nebyl pro smích). Možná nějaký blázen, recesista, fanatik. A to je smutné. Vždyť já se přiznávám, že už sám nevím jistě, zda jsem ještě hrdý na naši zem! Takovou cedulku bych nesl s prapodivným pocitem.
A EU? Co vlastně víme o naší "slavné" EU, jak nám leží na srdci, jak se v ní cítíme? O tom dal jasnou zprávu rekordní nezájem o volby, které právě skončily. A mimochodem, zkuste si testík. Zeptejte se náhodných lidí kolem sebe, jestli znají jméno "našeho" společného prezidenta nebo dokonce něco více o něm. Já znám pouze jméno a hlášku Nigela Farage, že má charisma mokrého hadru na podlahu. Já vím, to je málo, měl bych se polepšit. Ale nejen já.
1. máj 2014 v Moskvě, 60 minut, záznam RT, pusťte si třeba jen 5 minut:
