Syrská armáda se podle všeho dál přesouvá na jih země k hranicím s Jordánskem, do města Dar´á, kde islamistické protesty proti režimu neutichají už od půlky března.
Jen za úterý tam vojáci zabili nejméně šest lidí, od pondělka dohromady už asi 45. Od 18. března tak už v Sýrii zahynulo nejméně 416 lidí. Podle nepříliš jistých zdrojů armáda v Dar´á vypnula elektřinu a přerušila telefonické spojení a vjela do ulic s tanky.
Do toho vláda oznámila, že zabiti byli i tři její vojáci a dalších patnáct jich bylo zraněno při „teroristickém útoku" poblíž hranic s okupovanými Golanskými výšinami, což by vcelku odpovídalo předchozím různícím se zprávám ze Sýrie. Ale zatímco někteří američtí kongresmani volají po „nevojenské intervenci" do Sýrie a Obama zabíjení v Sýrii odsuzuje britský ministr obrany Liam Fox varuje, že by si Západ měl uvědomit své možnosti. „Nemůžeme dělat pořád všechno a musíme si přiznat, že jsou tu praktické meze toho, co naše země mohou podniknout," vysvětlil nejspíš s vědomím, že už jen válka proti Libyi Británii vyšťavuje víc než je zdrávo.
Jen pro kulhající srovnání, Mubarakův režim v Egyptě během revoluce pozabíjel nejméně 846 lidí a Bushův režim v Iráku podle střízlivých odhadů 650 tisíc lidí). Ale to srovnání opravdu kulhá, protože… vzpomínám si třeba na paní Albrigtovou, kterou chtěl kdysi Havel za prezidentku ČR, když prohlásila, že půl milionu iráckých dětí, které zemřely v důsledku amerického embarga, „za to stálo".
Čímž se plavně dostáváme k proklamované „ochraně civilistů" v Libyi. Tu totiž šéfové NATO hodlají eskalovat a ujišťují, že pondělní nálet na Kaddáfího bunkr (či co to je) v Tripolisu nebyl pokusem zabít si svého nedávného přítele, ale spíš to byl jen počátek nového stylu útočení. V záplavě podivných myšlenkových pochodů a zcela unikátních slovních spojení pak Bílý dům potvrdil, že Barack Obama byl o plánech na eskalaci konfliktu informován. Nálety se nyní prý mají více soustředit na Tripolis (z titulu hlavního města země je plný civilního obyvatelstva), aby se Západ ujistil, že „Kaddáfí ví, že je tu válka". „Nechceme ho zabít nebo z něho udělat mučedníka," dušují se lidé z NATO, jen prý chtějí, aby se k celé věci „postavil jinak". A USA do tohoto orwellovského mentálního propletence znovu potvrdily, že se náletů neúčastní, ovšem s výjimkou náletů, které jsou součástí americké „podpůrné role". Je to fakt na hlavu, nicméně záblesky napovídající o realitě tu přece jen jsou: USA například zmírnily své sankce proti libyjské ropě, a tak ropa, která je nyní v rukou rebelů, už se obchodovat smí a peníze za ni mají být použity na nákup zbraní atd.
Mnohem uchopitelnější vývoj nastal mezi Irákem a Íránem, které podepsaly dohodu o vzájemné výměně zajatců, což prý může zahrnovat i nucenou repatriaci íránské teroristické organizace Mudžáhedín Chalk (Lidoví mudžáhidé) z jejích amerických táborů v Iráku zpět do Íránu (kde je čeká jednoznačně provaz). A to EU Lidové mudžáhidy, coby vhodné pomocníky v boji proti ajatolláhům v Teheránu, v roce 2009 vyřadila ze seznamu teroristických organizací.
Bílý dům se navíc snaží na Irák tlačit, aby si sám od sebe rozmyslel podepsanou dohodu, podle níž mají americké „bojové oddíly" z Iráku odejít letos k poslednímu prosinci (zůstanou jen „nebojové" oddíly, což je ale spíš jen „účetní" změna), protože USA by nyní vojáky u těžce nestabilního Perského zálivu potřebovaly jako sůl, tím spíš, že USA nemají žádnou možnost, jak zastavit rostoucí vliv Íránu na Irák (většina irácké vlády je poskládána ze zástupců šíitských stran a i premiér Málikí si pro rady často jezdí do Teheránu). Jinými slovy, v nadcházejících měsících se ukáže, zda se irácká vláda podvolí, nebo zda bude Irák muset být okupován znovu. A nebo by USA taky mohly konečně začít seriozně jednat přímo s Íránem, ale to by bylo příliš jednoduché a navíc v rozporu s přáním izraelské lobby…
A když už byla řeč o nestabilním Perském zálivu, zprávy z Bahrajnu popisují masivní zatýkání lékařského personálu v nemocnicích, a to kvůli tomu, že si lékaři dovolili ošetřovat během demonstrací zraněné lidi. Ve vězení jen za uplynulý týden skončilo také pět novinářů a jeden blogger, hned na to vláda zavřela web londýnského arabského deníku Al Kuds Al Arabí (dovolili si vyjádřit s demonstranty sympatie)… no zkrátka, takhle se chovají režimy, o něž se západní politika na Blízkém východě hodlá opírat.
Donedávna se opírala i o Egypt, který je ovšem po Mubarakově pádu z pohledu velmocí nepříliš čitelný. Na jedné straně má sice moc v rukou vojenská junta, jejíž generálové předtím Mubarakovi věrně sloužili a nyní jen více méně chtějí jeho linii uchovat, na straně druhé ale nový premiér navštívil Saúdskou Arábii a svá jednání v Rijádu označil za „vcelku dobré", což v diplomatické mluvě nejspíš znamená, že to nestálo za nic. Egypťané vedle investic hlavně chtějí, aby Saúdové přestali finančně i jinak podporovat egyptské extremistické saláfisty, kteří nyní terorizují nejen kopty, ale i běžné muslimy, a nejspíš se na tom obě strany zkrátka nedohodly. A společnost mezitím dál vře. V Káhiře a šesti dalších governorátech probíhá nejméně deset stávek za zlepšení sociálních podmínek, před budovou televize se střetli Mubarakovi stoupenci a odpůrci, „ozbrojený gang" prý vyhodil do vzduchu plynovod dodávající plyn do Izraele a aby se člověk mohl lépe v tom společenském kvasu vyznat, Al Ahrám nabídl stručného průvodce aktuální vyvíjející se politickou scénou Egypta. Na webu se přitom objevil i zajímavý „tahrírský" dokument týkající se egyptské revoluce, přičemž zvláště body 5 a 6 základní proklamace jasně svědčí o tom, že si přinejmenším část Egypťanů jasně uvědomuje, že vedou boj proti neoliberalismu, tedy proti tomu, co včera u nás koaliční poslanci v hlasování o důvěře podpořili.
Jinými slovy, Egypťané už vědí. My jen trapně mlčíme.
Převzato z Literárek
