V idylických* – strašných* (* – nehodící si škrtněte) dobách totality, v lednovém inverzním odpoledni, stál před samoobsluhou muž ve vatovaném kabátu, pracovních botách a ušance. Měl už nakoupeno, nikoliv od Pramenu za zády, ale v sousedním sportovně-politickém řídícím centru, v hospodě U Výměníku.
Když jsem se k němu přiblížil, zařval blekotavě, ale pořád ještě zřetelně: „Česká inteligence stojí za hovno!"
Nikde nikdo. V lokalitě jsem byl jediným kandidátem na nositele tohoto poměrně příkrého hodnocení.
Muž svou myšlenku překvapivě rozvinul: „Jó, německá inteligence, to je inteligence. Česká…" pevně svíral myšlenkovou nit, „…stojí za hovno!" Nemyslel to nijak zle, spíše jako námět, výzvu k diskuzi.
Když jsem ho míjel, řekl jsem rovněž silně a zřetelně: „A český dělníci taky!" Vážím přes metrák a tak si mohu dovolit mít vlastní názor. Alespoň občas.
Než jsem zašel za roh, ohlédl jsem se zpět. Třídní filozof se proměnil v Lotovu ženu, solný sloup, zíral před sebe a vypadal, jako by se mu zřítily všechny opěrné existenční body. Někdo si dovolil říci, že třída, v jejímž objetí se cítil bezpečný jako ořech ve skořápce, že tato jeho druhá matka nestojí za nic. Vlastně naopak, že stojí za něco.
Trhavě zachytával rovnováhu, podobným způsobem, jako se o to snaží roční dítě, a v hlavě mu asi běžel film z posledních padesáti let: okupace a protektorátní propaganda, vychvalující jeho důležitost a naopak zpochybňující význam a úlohu inteligence, extra příděly a zotavovny pro dělníky. Vítězný únor a řemen pušky v dlani. Později kolečko, na němž vyvážel ředitele-inženýra z fabriky. A potom dlouhá léta diktatury proleteriátu a vedoucí úlohy jeho třídy, potvrzované dělnickými prezidenty a řediteli, roky oslavných řečí v tisku, rozhlase a v televizi. On byl sice jenom „lopata", ale měl vždycky větší výplatu než mistr nebo vedoucí provozu, namísto osmi hodin práce pět, popíjení, fušky, zlodějny, a když šéfíkové něco chtěli, tak pěkně poprosit. I dnešek pěkně začal. Ještě nejsou tři, mzda před půlhodinou sice doběhla, ale už je pod parou. Pak prošel ten chytrolín a nějak se to zkazilo.
Převalilo se pár let. Tupé a samolibé tváře normalizačních gerontů, hlupáků, kteří svou kariéru vystavěli na zradě národa a utlačovatelském systému, vystřídali inteligentně vyhlížející i promlouvající muži středního věku. A těm se podařilo neuvěřitelné: během prvních několika let svého působení očesali výrobu i životní úrověň o desítky procent, tisíce podniků postavili před bankrot, rozházeli národní jmění v hlupácké a zločinné privatizaci, trestuhodně přihlíželi rozkrádání nejvyššího řádu, z vlčích zákonů vytvořili vzor morálky, zlodějský a zkorumpovaný kapitalismus vydávají za demokracii a kýč a plytkost za kulturu.
Často vzpomínám na muže ve vaťáku a rád bych ho vyhledal. Postavili bychom se před supermarket (pokud nezměnil své konzumační zvyky, jsem ochoten ho podpírat) a společně bychom vyřvávali do lhostejných tváří: „Česká inteligence a dělnictvo…"
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: zdroj
