My nemučíme

NEW YORK – Když byl americký prezident George W. Bush v září 2006 dotázán, zda je něco špatného na chování amerických vyšetřovatelů vůči zajatcům „vysoké hodnoty“ v zátoce Guantánamo i jinde, odpověděl slavnou větou: „My nemučíme“.

Definice mučení je zoufale neuchopitelná, ale dnes již nějakou dobu víme, že tehdejší prezident kulantně řečeno neplýtval pravdou. Američtí vyšetřovatelé přinejmenším porušovali ženevské konvence, k nimž se přihlásily i Spojené státy a které zakazují „kruté, nelidské nebo ponižující chování“.

Uvazoval-li někdo zajatce k prknu a opakovaně je dováděl na pokraj utonutí, případně je nutil, aby stáli nazí a umazaní vlastními výkaly po mnoho dní s rukama připoutanýma ke stropu, až jim nohy otekly na dvojnásobnou velikost, pak se možná ve zprávách připravovaných vládními právníky nedopouštěl mučení, avšak podobné praktiky jsou bezpochyby kruté, nelidské i ponižující.

Prvním počinem Baracka Obamy ve funkci amerického prezidenta byl okamžitý zákaz mučení. Otázka dnes zní, jak se s touto minulostí vyrovnat, zejména pak s faktem, že nejvyšší američtí představitelé tento postup nejen schvalovali, ale i nařizovali.

Měli by být zodpovědní činitelé včetně Bushe stíháni za porušování zákona? Měly by se veškeré podrobnosti o tom, co se dělo, zveřejnit a medializovat? Měla by vzniknout zvláštní vyšetřovací komise? Anebo by bylo lepší – řečeno s Obamou – „nedívat se do minulosti, ale do budoucnosti“?

I Obama si však rychle uvědomil, že jím preferovaná reakce se ukazuje jako nemožná, neboť odmítání dívat se zpátky zatíží budoucnost ještě většími nástrahami.

Bývalý viceprezident Dick Cheney při několika příležitostech konstatoval, že nelituje metod, které on sám s oblibou nazývá „rozšířený výslech“, jako je navozování pocitu tonutí, protože tyto metody „zajišťovaly naší zemi bezpečí“ před teroristickými útoky. Z jeho pohledu činí Obamův zákaz Ameriku „zranitelnou“. Stručně řečeno jsou liberální skrupule ve vztahu k morálce, zákonnosti a mezinárodním konvencím o mučení bláhové a nezodpovědné. Důsledek je jasný: pokud by měli teroristé znovu zaútočit na USA, budeme vědět, komu to přičíst za vinu.

V „debatě o mučení“, která ovládá USA, jde tedy o nesmírně mnoho. Na jedné straně stojí Cheney a jeho spojenci, kteří se na mučení dívají pragmaticky: dokonce i liberální demokracie si musí ušpinit ruce, pokud má pocit, že něco vážně ohrožuje její kolektivní bezpečnost. Nikdo nemučí rád, ale bezpečnost je důležitější než morální zábrany a zákony bude prostě a jednoduše nutné upravit nebo obejít.

Na druhé straně stojí ti, kdo mučení odsuzují jako morální ohavnost, kterou nelze za žádných okolností dopustit. V podstatě je to i právní postoj těch, kdo ratifikovali ženevské konvence: „Na žádné výjimečné okolnosti, ať už je to válečný stav nebo válečné ohrožení, vnitřní politická nestabilita nebo jakákoliv jiná veřejná krize, se nelze odvolávat jako na ospravedlnění mučení.“

Toto však nejsou hlavní platformy, na nichž se dnešní americká debata o mučení vede. Mnozí zastánci Obamova rozhodnutí zakázat mučení se z pochopitelných důvodů snaží reagovat na Cheneyho pragmatický pohled neméně pragmatickým protiargumentem. Na rozdíl od Cheneyho tvrdí, že mučení není nejlepší způsob, jak zajistit naši bezpečnost. Osoba trpící extrémními bolestmi totiž řekne cokoliv, takže její informace nejsou spolehlivé. Existují prý jiné, rafinovanější metody výslechu, které jsou nejen humánnější (a právně čistší), ale i účinnější.

Aby liberální komentátoři a politici přesvědčili o tomto svém názoru americkou veřejnost – která se stále nechává snadno přesvědčit Cheneyho postojem, že mučení je oprávněné, pokud zachraňuje životy –, vyzvali ke zřízení speciální komise, která plně prošetří postup předchozí administrativy. Tato komise podle jejich názoru jasně odhalí, že mučení je kontraproduktivní. Nejenže totiž silně poškozuje obraz země a vládu zákona, ale terorismu v jeho důsledku pravděpodobně neubývá, nýbrž přibývá.

Intelektuální a politická podstata takového argumentu je zřejmá. Současná administrativa si nemůže dovolit chytit se do pasti nastražené Cheneym a být hnána k zodpovědnosti za další případný teroristický útok jen proto, že se zřekla mučení.

Měla by se však tato debata skutečně odvíjet ve zmíněných intencích? Je-li mučení bez ohledu na okolnosti absolutně nesprávné, pak je otázka jeho účinnosti irelevantní. Vedeme-li debatu na této úrovni, hrozí, že rozředíme morální princip.

Zbývá tedy otázka, proč by mělo být mučení absolutně odsouzeno, zatímco jiné válečné projevy typu bombardování, které způsobuje větší ztráty na lidských životech, by mohlo být akceptovatelné jako nevyhnutelný důsledek obrany státu. Také bombardování může být samozřejmě válečným zločinem, pokud se používá jako akt teroru vůči neozbrojeným lidem. Vojenské operace, při nichž umírají nebo jsou zraňováni civilisté, se však často nekvalifikují automaticky jako zločiny, pokud není cílem záměrné způsobování bolesti nebo ponižování bezmocných jednotlivců, i kdyby šlo o nepřátele. V případě mučení je však cílem právě to , a tím se tato praxe liší od ostatních projevů války.

Jeden prominentní americký pravicový komentátor nedávno vyjádřil názor, že jakýkoliv pokus hnát k zodpovědnosti mučitele a jejich pány v Bushově administrativě by znamenal výsměch „úsilí houževnatých a statečných Američanů, kteří nás střeží, zatímco spíme“. I když ponecháme stranou, že mučení lidí není totéž jako boj a vyžaduje jen pramalou statečnost, je tento názor naprosto mylný. Po letech mučení lidí v jedné z nejsurovějších „špinavých válek“ v Jižní Americe se brazilští generálové rozhodli s ním skoncovat, protože institucionalizované používání této metody podkopávalo disciplínu a morálku ozbrojených sil. Bylo výsměchem mužům, kteří měli být houževnatí a stateční, ale místo toho se stali hrdlořezy.