Myšlenky obyčejného muže

Reklama


Jestli si ANO myslela, že si náborem známé tváře u veřejnosti pomůže, v případě herce Stronického to nevyšlo. Lidé se na jeho tvář na obrazovce dívají a je jim (za toho herce) trapně. Všichni totiž vědí, že se stal odborníkem na armádu během jednoho večera či noci, a teď už je jim jenom souzeno, aby na svých obrazovkách sledovali herce, který před nimi prostě jen odehrává – včetně příslušných hereckých grimas, hraných hlubokých zamyšlení atd. – jen další ze stovek svých dříějších divadelních či filmových rolí. Tentokrát tedy roli ministra, který dumá o armádě. Proč ale tahle komedie?, dere se do hlavy každého z přihlížejících. Cožpak v ČR nejsou stovky lidí, kteří v armádě už léta pracují a skutečně o ní něco vědí? Proč se tedy divadlo cpe do politiky (Stropnický), a proč si někdo(Babiš) myslí, že si tím u veřejnosti pomůže?

 

O Zaorálkově schopnosti zvládat roli ministra zahraničí byly pochybnosti vždycky, ale že to bude až tak špatné, že hned v prvém poryvu bouře (tentokrát z Ukrajiny) buď samotnou svou přirozeností či pod tlakem pražské politické i mediálníí klaky začne tento rádoby evropský politik horlit duchaprázdně protirusky stejně, jak horlíli a horlí už hodně zkompromitovaní rusotlukové Schwarzenberg, Kocáb atd., to vskutku nečekal nikdo. Mléko se rozlilo a skvrna po něm bude na koberci ČSSD ještě dlouho rozpoznatelná. A bude ubírat straně procenta – což se právě v souvislosti s ministrováním pana Zaorálka v těchto dnech skutečně děje. (Slyšte lidi – i mimo Prahu). Dojde vedení ČSSD, co má dělat, až ty preference klesnou pod 15 procent?

 

Hluboká stranickost (a nikoliv nestrannost, která je jí ze zákona určena), kape a vlastně už dnes docela tryská ze všech pórů organismu zpravodajství ČT. A to tak spontánně a nezadržovaně, že to budí dojem, jako by kdosi nejvýznamnější vydal v posledních dnech pokyn, že "teďkon" (jak říkají lidé zvaní do studií ČT), je možno všechny dosavadní mírné ohledy k našemu občanstvu smýšlejícího jinak, než smýšlí a hlásá zpravodajská redakce ČT, dát stranou a rozjet to po našem modrém, duhovém a hlaně protiruském, až se bude prášit za kočárem. Člověk – v těch momentech, kdy znovuzapíná TV s jiskřičkou naděje, jestli se to tam v mezičase přece jen alespoň trochu nezmírnilo – je pokaždé té jiskřičky zbavován a jako by rukou násilníka od své dřív milované bedničky brutálně odstrkován, podvoluje se tlaku té ruky a přístroj znovu vypíná. Jak dlouho bude tohle trápení lidí pokračovat? (Na obrazovkách ČT se často objevují preference lidí na ledacos. Proč se tam neobjeví též preference lidí na zpravodajskou roli ČT?

Přejít do diskuze k článku