Španělský Superpohár. Barcelona vs. Real. Po každé brance sexuální orgie takové intenzity, že se účastníci pražského pochodu mohou cítit jako frekventanti nedělní školy. Žabaři.
Objetí, před jejichž vřelostí vypadají Husák s Brežněvem jako dvě frigidky. Penisy se k sobě tisknou s vášnivostí, kterou těžko popsat bez uzardění, tady zase si jeden vyskočil na druhého jako býk na krávu.
Jenom trenýrky z pevné látky zabraňují nejhoršímu.
Svět se stává divadlem, ve kterém se neposuzuje myšlenka, ale grimasa a póza. Namísto charakteru vypracovaný sval. Namísto inteligence emoce. Správný outfit nahrazuje morálku. Místo naslouchání partnerovi a poctivých odpovědí robotizované asertivní sračky.
Nedělní odpoledne, ve vzduchu vlaho, příjemný jižní vítr, ovádi mají zápasovou pauzu, tedy šlofíček. Naproti přes potok si hrají dvě nebo tři děti, dost malé, okolo pěti let, skryty za hradbou stromů, je to skoro dvě stě metrů. Neřeknou jedno slovo normálně. Nepřetržitý jekot, vytí, a když nemají co říci, tak napodobují policejní sirénu, ten kolísavý tón. Uřvanci. (Rozumějte, oni nehrají nějakou bojovou, válečnickou hru, při které to jinak nejde, oni normálně pečou bábovičky a oblíkají panenky, protože nejvíc je slyšet holčičku tyranosaurku.) Traktory a kombajny na okolních polích jsou proti tomuhle neškodní a mírumilovní čmeláci.
A večer TV reportérka vřeští přesně stejně, přemotivovaná nána, jako kdyby zpráva o tom, že se rozvodnil potok byla zprávou o konci světa.
Jiná okostýmkovaná káča, Michele Bachmannová, kandidátka republikánů a Tea Party na prezidenta, vřeští své floskule, otřesné fráze (byli jste úžasné publikum) na účastníky předvolebního shromážděni v Iowě. A zase ten pronikavý, protivný ječák, namísto rozumných a hlavně klidně pronesených slov. Oni to prostě už bez afektu a nepravdivých emocí, vydojených odkudsi z oblasti tlustého střeva, neumí.
Určitá spravedlnost je v tom, že příznivci Tea Party si nic jiného než tenhle palinovský načančaný šmejd nezaslouží.
Řvaním a vřeštěním bez jakéhokoliv uměleckého obsahu se ostatně vyznačuje převážná část hudební produkce od sedmdesátých let. Decibely, chraplavý řev, idiotské poskakování, zuřivé grimasy, excentrické kostýmy nebo potetovaní naháči. Když si odmyslíme to poslední, máme před sebou shromáždění nacistické strany z třicátých let. Ryk a agresivní, vyumělkované pózy, které si Hitler studoval před zrcadlem a nechával dokumentovat fotografem. A šílenství zfanatizovaného davu, v obou případech.
Svět lidí se ve své zločinecké, odpudivé a destruktivní podstatě bez falše prostě neobejde. V tomhle kousku zeměkoule se vraždí kvůli ropě, tady zase pro náboženství, jinde se umírá hladem, tady dvanáctileté děti dřou deset, dvanáct hodin denně na kapitalistu, jehož vypreparovaná (facelift a botulotoxin) samička právě přebírá ty nejdražší kabelky od Vuittona, k tomu nakoupila diamantový šperk (udělala si radost) – a dala za to tolik, že by za to celá vesnice žila ještě v příštím století. A v břiše by jim nekručelo.
Jak jinak je možné zastřít hrůzu a zkaženost světa, než nepravdivými emocemi, divadlem pro lůzu, která se pak jednou za deset let vzchopí a vybílí obchody v Tottenhamu?
A je přitom stejně easy a zároveň i cool, jako její vzory z televize, kina, z počítačových her, pódií a stadionů.
Hrdinové okamžiku, míří na ně kamery a dívá se celý svět.
I oni to dokázali.
(Diskuze je otevřena i ZDE, odsud převzato i foto)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
