Nedobrý dojem z ústního odůvodnění ve mně ještě zesílil poté, co jsem si přečetl písemné vyhotovení nálezu. Je z něj zřejmé, že základním faktorem, který rozhodování soudců ovlivnil, byla jejich politická afinita – a to je skutečně zlé, protože stranická spravedlnost
bývá jen zřídka shodná s tou občanskou
.
Za argumentačně neudržitelnou pokládám pasáž o nepřípustnosti brojit proti gerrymanderingu
Prahy jinak než v řízení o opatření obecné povahy, jímž o něm bylo rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vypořádal s ústřední námitkou žalobců tvrzením, že (§ 97) navrhovatelé nemohou předem predikovat, nýbrž toliko spekulovat o tom, jaký bude výsledek komunálních voleb, jestliže organizačně proběhnou podle napadeného usnesení
, a odkázal je na prostředky obrany ve volebním soudnictví.
Ústavní soud naproti tomu tvrdí, že obranu proti gerrymanderingu
je třeba uplatnit bez ohledu na konkrétní výsledek voleb, což ovšem žalobce staví před dosti prekerní úkol prokázat, jaký vliv bude mít rozdělení na výsledek voleb ještě předtím, než tyto proběhnou. Jak velmi případně vypočetl ve svém disentu Pavel Rychetský, ODS potřebovala k získání jednoho mandátu čtyřicet tisíc hlasů, kdežto Zelení (v koalici s Evropskými demokraty) přes dvě stě tisíc. Taková nerovnost je frapantním porušením zásad upravujících demokratickou politickou soutěž a zároveň je zřejmé, že podobný argument není před volbami k disposici jinak než právě jen v rovině prognos, predikcí a spekulací.
To, jak Ústavní soud posoudil otázku možnosti brojit proti gerrymanderingu volební stížností, je podobné, jak kdyby byla zamítnuta žaloba na škodu způsobenou výbuchem plynu s odůvodněním, že žalovat bylo třeba již ve chvíli, kdy byly provedeny vadné instalační práce.
Ve své pět let staré volební stížnosti jsem se snažil soud přesvědčit, že není v pořádku, je-li republika bez přiměřeného důvodu rozdělena na volební kraje s tak rozdílným počtem oprávněných voličů, že v nejmenším kraji je volební systém prakticky většinový, kdežto v největším je poměrný. Stížnost byla pochopitelně zamítnuta.
Ústavní soud nyní zašel ještě dál a připustil, že o tom, bude-li se volit poměrně nebo většinově, smí rozhodnout většina v aktuálním zastupitelstvu obce, což je ve svém výsledku podobné, jako kdyby se volby týkaly pouze tří čtvrtit zastupitelů a zbývající čtvrtina byla určena jejich předchůdci. Kromě bonusu
, který obecní koalice mají ve formě komunálních periodik, jež se před volbami pravidelně mění v jejich bezplatné volební tiskoviny, jim nyní dal Ústavní soud zelenou i v podobě možnosti upravit volební systém tak, aby jim co nejlépe vyhovoval: jsou-li strany koalice silné, zvolí většinovou volbu, jestliže některá ze stran oslabila, rozhodnou se raději pro volbu poměrnou.
Strany, které utvořily pražskou koalici, jsou spokojeny a nemají důvod proti Ústavnímu soudu vystoupit. Jen demokracie pláče v koutě; to je ovšem stav, na který bychom si měli zvyknout jako na trvalý průvodní jev postkomunistického vládnutí.
Převzato z blogu autora Paragraphos
