Nevýhoda dobré paměti

Reklama


Dost pamatuji. Problém je v tom, že si pamatuji až příliš. Pamatuji si jednání před lety, pamatuji si slova, obraty a klišé. Pamatuji si, co psali novináři před deseti, dvaceti, třiceti i čtyřiceti lety. Pamatuji si role populárních herců od šedesátých let, přes normalizační po postsametové seriály. Hesla a klišé se mění, herci zůstávají stejní. Kdo dříve neúnavně v sloupcích nabádal k větší aktivitě v socialistické soutěži, dnes vytrvale káže v novinách pravicově neoliberální náboženství.

Kromě zmíněných fyzicky totožných jedinců dochází i ke generační výměně. Jsem učitel, a pětadvacet let kupodivu učím „stejné“ studenty. Nejsou samozřejmě úplně stejní, jen stejně vypadají. Stejně myslí, stejně hájí svou čest i stejně podvádějí. V průměru. Statistika je objektivní a neúprosná. Nemohou být ani o moc lepší, ani o moc horší než dřív nebo v budoucnu.

„Vás jsem, slečno, učil v roce 1984. A pak v roce 87, 92, 96 a 2003. Dobře si na vás vzpomínám. Tichá, chytrá, připravená. Na první pohled nenápadná. Ale stejně se mi z vás maličko tajil dech. Ve vší počestnosti, samozřejmě.“ Kolegu u okna jsem učil pětkrát, vždycky to byl flegmatický lempl a vždycky to nějak skoulel a nakonec prolezl. Nejméně osmkrát jsem učil toho v první lavici. Aktivní, drzý, ale se smyslem pro vtip. Díky jemu má hodina spád a lépe uplyne. A mohl bych pokračovat dalšími typy, jsem šťastný člověk, ta má statistika ve všech dobách nebyla zas tak špatná.

Každá doba má své ordnery či svazáky, své soudce, advokáty, policajty. Své udavače, své milosrdné, moudré i hlupáky. Své hajné a pytláky. Každá doba nemá nouzi o nevěstky. Ale každou dobu dělají lepší ti lidé, kteří nejsou lhostejní. Kteří jsou ochotni naslouchat a nemít apriorní názory. Kteří jsou ochotni tvořit, myslet a konat.

Pamatuji si zbytečně moc. A tak si umím představit, jak by ten či onen typ vypadal dřív. Jakou by měl uniformu. Koho by udával tenkrát? Jak by se svým citem pro spravedlnost dopadl dřív: zdali stejně rozpačitě, jako dnes. Je to dost jasné. Dnešní svazáci by byli tenkrát svazáky. (Termínem svazák se tu nemyslí členství v nějaké organizaci, ale vyčuraný kariérismus.) I k pomluvám a udávání je vždy potřeba stejná nátura. Ale slušní lidé zpravidla zůstávají slušnými lidmi. Aspoň tak si to pamatuji.

Kulisy se mění, hesla taky. Nehrozíme už imperialistům, revanšistům a pravicovým oportunistům. Nadáváme komunistům a levicovým populistům. Nadáváme Baníku. A na Baníku Spartě. Někomu nadávat musíme. Nebo ne? Ale klidně si pod blogem poslužte. Jistě se vám uleví.

Znám třeba dlouhou řadu praporečníků české pravice. S řadou z nich jsem ovšem před dvaceti lety sdílel stejnou stranickou organizaci. Jaká to asi mohla být… S řadou těch mladších bych v té organizaci určitě byl, kdyby… Víte, ono se to pozná. Poměrně snadno. Přesto si myslím, že to není kriteriální. I tam byli slušní lidé. A taky hajzlové a vyžírky. Jako všude.

Pitomý alibismus?

Převzato z autorova blogu na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku