/Část titulku vypůjčena od Xaviera Baumaxy/
Blíží se kulaté výročí naší slavné Sametové revoluce a konkrétně zodpovězených otázek, které spojují naši současnost s nedávnou minulostí, je paradoxně méně a méně. Neboť pomalu každý další týden přináší otázky nové a nové, na které se už nikdo ani nepokouší nějakou formou reagovat. Co se to stalo, že Polojasno sametového kvasu zůstává Polojasnem i po téměř dvaceti letech? Jak je možné, že se do duše vnímavější části národa vkrádá pocit, že někdo už dokonce docela netrpělivě drží ruku na vypínači sametového Setmění národní paměti, a že na českou kotlinu se jako vločky sněhu v zimě postupně snáší sametové schizma?
Úřední autorita, jejíž výstupy a hodnocení budou návodem i šablonou, jak vidět a hodnotit nejen minulost právě nedávnou, a která bude zároveň i arbitrem a autoritou pro časy příští, už byla zřízena, a řízena bude jako ministerstvo Pravdy. Není vůbec náhoda, že nahodilosti se během téměř dvaceti let změnily na systém, když lidské autority v nových poměrech selhaly a v momentu, kdy se staly součástí systému se vším všudy, tak se samy staly tvůrci nové NORMALIZACE, protentokrát SAMETOVÉ.
O podílu jednotlivých autorit, obecně vnímaných jako bojovníci za lidská práva, na POZNÁNÍ NUTNOSTI se můžeme jen dohadovat, ale největší zodpovědnost nese ten, kdo si ji také sám nejvíce přisvojil – opičan Havel.
Plzeň, Bory, začátek osmdesátých let minulého století.
Václav Havel píše dopisy Olze. Jak se dostávají ven? Jako běžná pošta, nebo mimo cenzuru režimu za pomoci civilních zaměstnanců? Srovnám-li důvody, pro které byly vráceny moje vlastní dopisy domů, tak bylo nemyslitelné, aby Dopisy Olze šly přes cenzuru. A pokud by i přesto šly, co všechno z toho lze vyvozovat? Moje věta v dopise domů: „Já když tady vidím ženskou, tak se mě zmocňuje pud vystájeného hřebce, jenom začít ržát a bušit kopytama.“ byla označena jako „nerodinná“ záležitost, zatímco zamyšlení a svého druhu eseje páně Havlovy byly pro systém v pořádku. Ale třeba šly dopisy ven přes civilní zaměstnance. V kriminálu ovšem více než kde jinde platí: „Co vědí dva, vědí všichni!“, nemluvě o riziku, kterému se vystavovali všichni v řetězu, a které se u soudu běžně projednávalo jako maření výkonu úředního rozhodnutí.
Plzeň etc.
Dostávám vitamíny, sušené meruňky, cejlonský čaj a pár dalších drobností z balíku, který Václav Havel obdržel mimo povolený termín a mimo dosah režimní kontroly. A nejen já. I další dostávají část obsahu na přilepšení. Balík se na Bory dostal přes civilní zaměstnance, pro které něco takového znamenalo velmi citelené riziko. Co bylo motivací, že něco takového byli ochotni udělat? Osobní statečnost? Peníze? Anebo byla celá akce pod kontrolou? A pod jakou konkrétně?
Plzeň etc.
Václavu Havlovi bylo naznačeno, že by mohl být z výkonu trestu propuštěn dříve. Vyžádá si krátký čas na rozmyšlenou a požaduje umožnění konzultace s vybranými jedinci i z jiných úseků borské věznice. Žádosti je vyhověno a údajně konzultace nakonec vedla k tomu, že V. Havel nabídku na předčasné propuštění nepřijal. Privilegia mívají nejen vládci, ale jistě je mohou mít i vězni. Někteří. Je jen otázka, kdo takové privilegium přiděluje, komu konkrétně, a proč?
Osmdesátá léta minulého století, Západní Německo.
Jakási společenská akce, jíž se účastnilo několik českých rodáků, dodnes v Německu žijících. A také Václav Havel. V době, kdy údajně nesměl vycestovat a kdy údajně také nevycestoval. Zmínění čeští rodáci nemají absolutně žádnou pochybnost, že šlo o Václava Havla. Jak máme my Češi, žijící doma, naložit s takovou informací? Nežijeme nakonec v nějaké virtuální realitě? Víme opravdu Who Is Who a nepohybujeme se nakonec docela reálně v české podobě KRÁLOVSTVÍ KŘIVÝCH ZRCADEL?
Současné poměry je možno naprosto bez rozpaků označit jako normalizaci. Normální je zlodějna, normální je lež, normální jsou kasty vyvolených, normální je nekonečná recyklovatelnost NOMENKLATURY starých veksláků, nových podílníků na moci s aurou bojovníků proti totalitní moci, ale selhávajících nakonec v banalitách každodennosti, normální je zase ideologie nepřítele – kdo nejde s námi, jde proti nám, a normální už zase je – nehas, co tě nepálí.
OPIČAN HAVEL k této normalizaci mlčí. Už se stal plnohodnotnou součástí systému, vybavenou pocitem vlastní výlučnosti, výjimečnosti a důležitosti, kterou pomohl vytvořit především normalizační vládnoucí bolševik. Ale možná ještě někdo další. Výplatní listiny nemají svědomí a vlastní selhání někdy může vytvářet docela bizarní situace. Třeba takovou, jaká se udála v Rock Café při oslavě Havlových narozenin, kdy nebývale rozezlený oslavenec hájil přede všemi prokázaného spolupracovníka STB, který to dělal za peníze, nikoli ze strachu.
Havlova mocenská praxe od samého počátku vyloučila z jakékoli participace a spolupráce Pavla Kohouta, Karla Kryla, Jaroslava Hutku… Proč? Ješitnost bývá velmi špatným rádcem. Opičan Havel stvořil Klause, stvořil Vondru, ale vyloučil výše zmíněné. Sám pomáhal nastavovat parametry systému, který mu poskytoval, ale nyní už čím dále tím méně, pocit spolurežiséra dějinných procesů. Nepochopil, že svůj part už dohrál, a siločáry děje mají nové kontury. Ten, kdo neumí ve skutečnosti odejít, píše ODCHÁZENÍ namísto masarykovského: „A teď vás zpovzdálí budu sledovat, jak to děláte.“
Slavný samet nám nepřinesl osobnosti hodné naslouchání a následování, ale jen další snaživé marionety a novodobé naboby.
Dvacáté výročí českého Velvetu bude velmi významným mezníkem. Nově se nasvítí naše nedávná historie a je možné, že nakonec uvěří i Opičan Havel. V tom případě bude mít svatozář české demokracie obzvlášť výrazné kontury.
