OSN: námořní blokáda Gazy je ilegální

Reklama


Září 14, 2011


V očekávané diplomatické bitvě o palestinskou svrchovanost byla na půdě OSN vypálena první salva: panel expertů na lidská práva konstatoval, že izraelská námořní blokáda pásma Gazy je z hlediska mezinárodního práva nezákonná.

 

Toto konstatování do značné míry odporuje závěrům nedávno zveřejněné Palmerovy zprávy, která vyšetřovala loňský izraelský útok na tureckou humanitární loď Mavi Marmara, při níž bylo zabito devět aktivistů. Zpráva dospěla k závěru, že izraelské užití síly bylo přehnané a neodůvodněné, nicméně že blokáda Gazy je legální. Čerstvý názor expertů OSN přitom souzní s předchozími závěry, které k blokádě Gazy OSN vydala loni v září nebo s postojem Mezinárodního výboru Červeného kříže, podle něhož blokáda uvaluje na obyvatele Gazy kolektivní trest, což je z hlediska mezinárodních lidských práv a humanitárního práva nepřípustné. Richard Falk, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva a jeden z pětičlenného panelu expertů, konstatoval, že Palmerova zpráva „měla za cíl politické urovnání mezi Izraelem a Tureckem“ a dodal, že je „nešťastné, že v této zprávě politika potlačila zákon“.

Podle jiné zprávy OSN izraelská vojenská opatření obyvatelům Gazy zcela nebo částečně brání v přístupu k asi třetině orné půdy v Gaze a 85 procentům vod pro rybolov, přičemž dvě třetiny domácností v Gaze nemají v důsledku blokády spolehlivý přístup k potravinám.

Pokud by se Palestincům podařilo dosáhnout nezávislosti, stala by se podobná fakta oficiálnějšími a posloužila by jako základ pro žaloby vůči Izraeli, což je podle některých zdrojů hlavní důvod, proč Izrael palestinskou státnost odmítá.

 

A zatímco Palmerova zpráva Turecko s Izraelem nejenže nesblížila, ale naopak jen dramaticky prohloubila roztržku mezi oběma zeměmi, turecký premiér Recep Erdogan se stal nefalšovanou hvězdou arabského světa – už při příletu do Káhiry byl nadšeně vítán davem a jeho následný projev na zasedání Ligy arabských zemí byl několikrát přerušen aplausem v stoje. Erdogan prohlásil, že uznání palestinského státu v hranicích z roku 1967 „není možnost, ale povinnost“ a vyzval všechny státy světa, aby Palestince ve Valném shromáždění OSN podpořily. Na adresu Izraele pokračoval Erdogan v rétorice posledních dní: židovský stát nedodržuje lidská práva, nerespektuje mezinárodní právo, staví se nad zákony a odmítá mír, za což nyní platí mezinárodní izolací. „Překážkou míru v regionu je mentalita izraelské vlády,“ řekl. Partnerství a dobré sousedské vztahy s Tureckem pak Izrael prý může obnovit, když se stane „rozumným, zodpovědným, seriozním a normálním státem“. K tomu stačí, když se izraelská vláda omluví za loňské zabití devíti tureckých aktivistů na Mavi Marmara, šesti egyptských policistů zastřelených z izraelské strany hranice nedávno na Sinaji, vyplatí kompenzace rodinám pozůstalých a ukončí blokádu pásma Gazy. „Izrael se z jedné strany ze všech sil snaží zajistit si v očích sousedů legitimitu, z druhé strany ale neustále podniká nezodpovědné kroky, které jeho legitimitu podrývají,“ prohlásil Erdogan.

Turecký premiér zároveň vyjádřil přání prohlubovat strategické vztahy s „novým“ Egyptem, přislíbil Káhiře pomoc v nynějším přechodném období, a jistě k velké radosti Muslimského bratrstva, předpokládaného vítěze prvních demokratických voleb v zemi, muž oslavovaný jako hrdina všech muslimů prohlásil: „Nebojte se sekularismu. Doufám, že Egypt bude mít sekulární stát.“

Významným příspěvkem k úvahám o palestinské státnosti zdá se býti také názor Saúdské Arábie, která Spojeným státům pohrozila, že se jejich veto palestinské nezávislosti odrazí na vzájemných vztazích. „Saúdská Arábie už dále nebude s to spolupracovat s Amerikou způsobem, jakým tak dosud historicky činila,“ napsal někdejší šéf saúdské tajné služby princ Turkí al Fajsál v článku „Vetujte stát, ztratíte spojence“ schváleném saúdským králem a uveřejněném v New York Times. „Saúdští vůdci budou v takovém případě pod domácím i mezinárodním tlakem nuceni přistoupit k nezávislejší a asertivnější zahraniční politice.“ Podle prince Turkího by tak například Rijád mohl s USA přestat spolupracovat v Afghánistánu a Jemenu nebo se postavit do opozice vůči irácké vládě Núrího Málikího.

K Palestině se vyjádřil i jordánský král a oblíbenec Západu Abdalláh II. Konstatoval, že se Jordánsko nikdy nestane náhradní vlastí Palestinců a že se pozice Izraele v regionu v důsledku arabského jara zhoršuje, a že z tohoto pohledu mají „Palestinci jistější budoucnost než Izrael“.

 V samotném Izraeli se podle tajné služby Šin Bet s blížícím se hlasováním o palestinské nezávislosti aktivizují osadnické teroristické skupiny, které plánují teroristické útoky nejen na Palestince, ale i na izraelskou armádu.

 

A teď Afghánistán. Zdá se, že při včerejším celodenním útoku Talibanu na Kábul – terčem raketových útoků a ostřelování z ručních zbraní byly některé budovy v diplomatické čtvrti, policejní stanice, střední škola, štáb NATO, velvyslanectví USA a k tomu ještě i letiště – si vyžádaly život čtyř civilistů a pěti policistů. V prostorách amerického velvyslanectví byli zraněni čtyři Afghánci, personál ambasády velmoci, která Afghánistán okupací demokratizuje, byl v bezpečí bunkrů. Stejně jako v případě červnového útoku na kábulský hotel Intercontinental, i nyní NATO tvrdí, že stupňováním útoků se Taliban snaží vykolejit proces předávání bezpečnosti v zemi afghánským silám.

Human Rights Watch nicméně uvádí, že Spojenými státy podporované afghánské milice se dopouštějí rozsáhlého porušování lidských práv, aniž by je Washington nebo Kábul hnaly k odpovědnosti za spáchané zločiny. HRW zdokumentovala „vážné zločiny, jako vraždy, znásilňování, věznění bez důvodu, únosy, násilné zábory půdy a nezákonné razie“, kterých se dopouštějí ozbrojené jednotky a Afghánská místní policie (ALP) v provincii Kunduz. 

ALP byla z rozhodnutí USA ustavena loni v červenci coby doplněk k afghánské armádě před tehdy předpokládaným postupným odsunem amerických vojáků. Podle plánů měla mít 30 tisíc mužů po celé zemi, vzhledem k řádění jejích příslušníků se však zdá jako šťastné, že v Afghánistánu nic nefunguje podle plánů a že v ní dnes „slouží“ jen sedm tisíc „policistů“.  Generál Petraeus letos v březnu při senátním slyšení prohlásil, že ALP je „bezpochyby nejvýznamnější součástí amerických snah pomoci Afghánistánu vytvořit si kapacitu k vlastnímu zajištění bezpečnosti“. HRW toto tvrzení doprovází třeba případem, kdy „policisté“ z ALP zatloukli hřebík do palce třináctiletého kluka, odvlekli ho do jakéhosi domu a tam ho následně hromadně znásilnili. Pachatelé jsou v dané oblasti všem dobře známi, ale nikdo z nich nebyl zatčen.

 

Libye. Tam se nám daří o poznání lépe, přinejmenším prozatím, tedy ve fázi, kdy se boří a není třeba nic konstruktivního. Letouny NATO dál bombardují Syrtu, Sabhu a Baní Valíd, zatímco povstalecké síly na ně útočí po zemi. Z dobývaných měst před smrti prchají stovky civilistů, ve městech už několik dní nejde elektřina, chybí pitná voda a docházejí potraviny. A co víc, v Libyi záhadně „docházejí“ i černoši – pohřešované jsou tisíce černých Libyjců z jihu země, a to už přinejmenším od června, kdy rebelové z Misuráty začali otevřeně mluvit o nutnosti „etnických čistek“. Novináři se nyní začali zabývat osudem města Tavorga, které mělo před zahájením povstání 10 tisíc černošských obyvatel, ale dnes je liduprázdné. Povstalci je obklíčili a všechny prý odvezli do Tripolisu, nicméně v koncentráku v hlavním městě našli jednoho jediného muže a bylo jim řečeno, že všichni ostatní „odešli do Nigeru“. Lidé, kteří žijí poblíž tábora, nicméně vypověděli, že černoši v něm jednu chvíli opravdu byli, pak ale tábor napadli rebelové z Misuráty, zbili muže, oddělili je od žen a dětí a pak všechny naložili na náklaďáky a kamsi odvezli. A cedule Tavorga oznamující vjezd do města je nyní přestříkána na Novou Misurátu.

Mimochodem, není to tak dlouho, co libyjská povstalecká „vláda“ tvrdila, že bude mít „problémy“ vpustit ruské ropné firmy do země, protože Kreml povstalce dlouho odmítal uznat. Tyto problémy povstalci už ale řešit nemusejí, protože italský koncern Eni už se dohodl s Gazprom Něfť na společném projektu v Libyi… 

 

A perlička na závěr: poté, co po Izraeli požaduje za zabití devíti svých občanů omluvu Turecko, vystoupila se stejným požadavkem i Strana kurdských pracujících (PKK), a to za izraelský podíl na dopadení vůdce PKK Abdulláha Ocalana v roce 1999. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman v reakci na turecké postoje pohrozil, že Izrael bude vyzbrojovat turecké Kurdy, ti ale nyní konstatují, že jakékoli normalizaci vztahů musí předcházet izraelská omluva „kurdskému lidu a PKK“.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku