V teplém jihozápadním proudění pršelo už druhý den, a tak asfaltová okresní silnice byla pěkně vlhká. Pro plže Slizoně byla mokrá asfaltka výhodnou okolností, příležitostí, která se hned tak neopakuje, stejně jako se pro Viktora Koženého už nikdy nebude opakovat kuponová privatizace. A tak se vydal na dalekou cestu, samozřejmě plž, i když Viky v podstatě také, ale to je úplně jiná historie, jak říkává rumunský barman, právník, profesor a porodník ze Sladké Irmy.
Daleká cesta je pojem relativní. To, co je pro plže nesmírně vzdálené, to se pro sondu Voyager nachází nesmírně hluboko pod hranicí její rozlišovací schopnosti. A ani pro Viktora nejsou rozměry Slizoňova životního prostoru (a koneckonců ani rozměry této republiky) něčím, před čím by si sednul na zadek.
Nepodceňujme však výkony maličkých. Slimák měří na délku osm centimetrů (umí se však natáhnout i srazit jako tričko z tržnice), v průměru obnáší asi patnáct milimetrů, k oběma koncům špičatí. Slizoň je poměrně macek. Jestliže si předsevzal překonat okresní silnici od příkopu příkopu, tedy přeplazit vzdálenost 450 centimetrů, je to stejný výkon, jako kdyby se 180 centimetrů vysoký, bezruký a jednonohý muž plazil na vzdálenost 101,25 metru, cestu pod sebou si mydlil nějakým příhodným slizem, a po překonání této trasy ještě dokázal intenzivně smilnit, což všechno plánoval vykonat Slizoň.
S plánováním máme smutné zkušenosti, zakrátko ji udělá i slimák. V uměleckých kruzích byl znám pod pseudonymem Dolejš-Veltrubský, to sem ale nepatří. Dolejš totiž netušil, že hvězdy nejsou výpravě nakloněny, jeho aura že světélkuje jako týden leklá ryba a karma podobně zapáchá. Když tedy společenství Slizoň-Dolejš-Veltrubský-Macek vyrazilo, přes všechna nepříznivá znamení, od jednoho příkopu k druhému, přichystal mu Osud takovýto osud: na metě 116 centimetrů od startu měla plže převálcovat radiální pneumatika 185/65 R 14, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou. Pokud by se ale přece jenom někde zdržela, zadřené ložisko, hřebík a tak podobně, slupne ho na kótě 269 centimetrů ježek Tomáš, jeho nejoblíbenější predátor. Vyhlídky polských kavaleristů útočících s tasenými šavlemi na německou tankovou divizi byly proti šancím sdružení Slizoň a spol. poměrně nadějné.
Slimák však do budoucnosti nevidí, a tak si asi půl metru od výchozí domovské krajnice představuje, jak dorazí k protějšímu břehu, smykem zabrzdí, chvilku si oddechne a pak si vybere tu nejkrásnější a nejuslintanější samici ze sousedního, z jeho hlediska už zahraničního Plžákova.
„Čím to,“ přemýšlí na značce tři čtvrtě metru, „že se nám cizinky zdají přitažlivější a žádoucnější, než samičky z vlastního stáda?“ Popolezl pět centimetrů a napadlo ho: „Možná proto, že mají trochu jinačejší nosy?“ Pak ale myšlenku zavrhl a místo filozofování začal plánovat útok: „Skočím na ni zezadu a pevně ji sevřu do náručí.“ Trošku se při té představě vzrušil, a hned mu to lépe jelo. „Ona se asi bude bránit, bude sebou zmítat, pokouší se vyprostit. Nejspíš se zdráhá proto, že je ještě panna,“ fantazíruje slimák a cesta mu ubíhá. Rovný metr. „Já ji ale držím pevně, pokrýváme se slizem radosti a rozkoše, už ani není poznat, kde jsem já a kde začíná ona, tak pevně jsme spojeni.“ 112 centimetrů od kraje. „A teď už začíná vášnivě sténat a křičet,“ sto patnáct a půl centimetru, „ale i já jsem unášen mocnou silou, všechno se se mnou točí, už to bude, teď, teď…“
Radiální pneumatice 185/65 R 14 se ložisko nezadřelo, benzin nedošel, byla na místě přesně včas. Püntklich, řekli by Němci, just in time Američané.
Strašně vystříknul.
Převzato z blogu autora.
