Jaderné zbraně postavily vojenskou konfrontaci na hlavu.
Ve světle událostí okolo Ukrajiny se znovu otevřela pradávná otázka, možnost vypuknutí jaderného konfliktu. Dlouhá léta jsme byli přesvědčeni, že na Zemi je už jen jedna supervelmoc, které se všichni musí podřídit. Najednou slabší strana, padlá supervelmoc, jasně ukázala, že tomu tak nemusí být. Přesto, že má Amerika nepřekonatelný útočný potenciál, tak nemá dostatečný obranný potenciál, aby ochránila vlastní zemi od zničení a proto na ruskou akci malého rozsahu umí odpovědět pouze planým žvaněním. To je paradox jaderných zbraní.
Hrozba vzájemného zničení je to jediné, co brání v jejich užití, co nás drží při životě. Není to moudrost politiků, není to humanismus, není to zdravý rozum. Jediné fungující je strach, který drží naši globální superelitu, schovanou ve svých bunkřících, v civilizovaných mezích. Je to paradoxní, ale zárukou naší bezpečnosti je ruská (ale také čínská či indická) schopnost jaderně zničit USA. Protože těžko přesvědčíme Ameriku, aby se vzdala své vojenské nadvlády, je v našem životním zájmu, aby bylo Rusko, dnes definované jako nepřítel, dostatečně strategicky (jaderně) silné. Zároveň však je pro nás důležité, aby Rusko nemělo dostatečný konvenční potenciál k obsazení cizího území, což při nákladech na konvenční síly a ruské ekonomické slabosti mohlo fungovat.
I z tohoto důvodu je stavba zařízení typu radar na českém území z našeho pohledu hrubá chyba. Jen nenarušit rovnováhu strachu, která v tomto momentě jediná chrání lidstvo před udělením globální Darwinovy ceny.
Převzato z Nautila
