Paradoxní pravda po 28.říjnu 1918

28.10. Zápis z deníku žáka obecné školy: „Pan řídící měl projev a vysvětloval nám, co to je republika.“

29.10. Zápis z deníku žáka obecné školy: „Dnes ráno jsme nezpívali Zachovej nám Hospodine, císaře a naši zem a pan učitel nás narychlo učil píseň Kde domov můj.“

V Praze se pálí rakousko-uherské symboly.

30. 10. K novému státu se přihlásila tzv. Svatomartinskou deklarací i nová politická reprezentace tehdejšího Slovenska.

Zápis z deníku žáka obecné školy: „Pan učitel nám ráno řekl, že se nebudeme učit a půjdeme na výlet. Moc se nám ven nechtělo, padal sníh s deštěm a byla hrozná zima. Došli jsme na nejbližší kopec, kde pan učitel mával praporem a nadšeně volal, že skončilo Rakousko. Při cestě domů pan učitel dovolil, že kdo vymrzl, může se zítra kurýrovat v peřinách. To se ví, že jsem taky zůstal doma!“

3.11. Socialistické strany svolávají na počest výročí bitvy na Bílé hoře (8.11.) na místo bitvy tábor lidu. Lidé po bojovných projevech táhnou na Staroměstské náměstí. Tam stojí mariánský sloup. Ačkoli vůbec nebyl symbolem bělohorského vítězství, dav potřeboval demonstrovat své vlastenectví. Mariánský sloup postavený 30 let po bitvě na Bílé hoře na počest uhájení Prahy před Švédy, přišel vhod jako symbol třistaleté habsburské poroby. Kdo dal bezprostřední podnět ke stržení sloupu, po jehož pádu na dlažbu náměstí plné vlastenců jásá?
Historické prameny se neshodnou. Jedni udávají, že vůdcem davu byl jistý redaktor sociálně demokratického deníku Právo lidu, jiná verze, doložená i ve spisech členů skupiny pražských bohémů, tvrdí, že iniciátorem byl známý žižkovský anarchista, spisovatel, pijan a kamarád Jaroslava Haška, Franta Sauer. Existují zapsaná svědectví i o tom, že po přistaveném žebříku vylezla k soše Panny Marie jakási dívka a navlékla soše oprátku, za kterou byla světice i se sloupem stržena. Po dopadu se hlava Panny Marie údajně skutálela právě k nohám mladého básníka Jaroslava Seiferta. Podle básníka Jaroslava Durycha a dalších, byla tou dívkou tehdy šestnáctiletá anarchistka Milada Horáková, později nespravedlivě popravena komunistickým režimem.

14.11. Volba prezidenta se obešla bez hlasování, volilo se potleskem, výkřiky a halasem. Předseda Národního shromáždění Karel Kramář volbu nejprve uvedl slovy: „Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána…Prosím vás, abyste prvním prezidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka.“ Sál propukl v jásot. Kramář dodal: „Prohlašuji tedy profesora dra Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným prezidentem Československé republiky.“ Hlasy nikdo nepočítal, část slovenských poslanců dokonce v sále chyběla.

V listopadu ale lidé vyšli znovu do ulic. Hodně z nich mělo pocit, že s nadcházející svobodou skončí automaticky bída. Hněv ulice se obrací proti lichvářům, ale rabování nezná bratra. Svůj díl nespokojenosti dostávají i neoblíbení šéfové. Jeden z málem zlynčovaných je i německý ředitel plzeňské Škodovky, který se shodou okolností jmenuje Karabatschek. Jiné šéfy vyvezli v Praze na kolečku před brány továrny. Zboží vyrabované v obchodech se prodává pod rukou.

Ministerský předseda Karel Kramář posílá do Paříže ministru zahraničí exilové vlády Edvardu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádá, aby se vláda vrátila do vlasti.

1.12. V Praze se strhnou pouliční bouře proti lichvářům s potravinami (keťasům), Němcům a Židům.
Karel Kramář opět píše do Paříže a dožaduje se hlavně prezidenta Masaryka.

21.12. Masaryk se vrací z exilu do Prahy. Příjezd prezidenta oznamují dělové salvy, v čele slavnostního průvodu jede četa jízdních sokolů s trubači.

Je vydána první československá poštovní známka – Hradčany, od Alfonse Muchy.

(Z dosud neuveřejněného rukopisu Jana Krůty Velký historický přehledník)