Pilíře moci, politická rozhodnutí a politické procesy

Reklama


Ve Wikipedii se praví: "Autokracie je často chápána jako mechanismus moci založený na mocenské dominanci jednoho člověka nebo výrazně vymezené skupiny osob, ve kterých je legitimita ostatních státních orgánů závislá na jeho/její vůli." Podle jistého pana Giovanni Sartoriho je dokonce autokracie přímým opakem demokracie.


Často se v médiích jen "politologicky" žvaní a tlachá o demokracii, leč pouze jen žvaní a jen tlachá. Navenek přitom všichni mluví o dvou druzích demokracie, o té přímé a o té zastupitelské a přou se, která z nich je prý ta nejlepší. Zdá se přitom, že všichni jako by zapomněli, že za politicky spravedlivý systém oni pokládají v dané době vždy jen systém takový, jenž je právě platný, protože on přece mocensky funguje, což postačí. Slovo spravedlnost se jim pak z politické teorie rychle vytratí obzvlášť tehdy, jestliže by to slovíčko mělo být ještě doplněno o přívlastek společensky smírnéhou třídního soužití – o pojem spravedlnosti sociální.

Kdy se nejčastěji mluví o podstatě a smyslu demokracie? Obvykle zejména tehdy, když v mocenském systému něco zaskřípe a když držitelům moci začnou chybět zdroje, čili peníze. Jinými slovy – oč víc skutečná logika všech těch řečí chybí, o to víc je nahrazována mlžením a odváděním zřetele od příčin existujícího stavu, má-li ten mocenský status právě problémy. Činí se tak proto, aby propaganda legitimizovala i to, co je už příliš dlouho povážlivě nelegitimní, a tudíž ani není podepřeno přirozeným právem. A ještě jednou a jinými slovy – činí se tak v okamžiku, kdy se už kamsi vytratila funkce soustavy tradic a zvyků a s nimi propojených zákonů, obecně přijatelných za základ lidských životních jistot, bezpečí, spravedlnosti a sociálního smíru.

O demokracii se pak často mluví i tehdy, když praktická politika státu má z demokracie už jen fasádu a její vlastní stavba je dávno zcela autokratickou pevností nějaké celkem malé skupinky osob. Skupinky osob, které samy sebe nazývají elitami a navenek se obvykle prezentují jako politické strany. Osob, v jejichž rukách je vždy po určité období soustředěna rozhodovací a výkonná moc, jejímž kvazi-demokratickým zbytkem je jen občasné prostřídání oněch mocenských skupinek u státního kormidla způsobem, který se obyčejnému lidu mediálně prezentuje jako akt místních či parlamentních voleb.

A v čem vlastně spočívá ten zásadní rozdíl mezi podstatou různých politických systémů? Je to snad jen ve výrobních vztazích a ve s nimi souvisících vztazích a operacích finančních, anebo je to ještě v něčem jiném? Může vůbec někdo začít podnikat a něco začít vyrábět, když nemá suroviny a finance a nemá k nim ani jakýkoliv přístup? Může on pak vůbec něco změnit na zisk, když nemá teritorium trhu a odbytu? A také zejména: Může mít vůbec přístup k moci ten, kdo jej nemá zabezpečen systémem organizace a práva?

Je proto celkem očekávatelné, že lidé živící se vládou nad těmi druhými chtějí mít vždy zdání své elitářské výlučnosti. Ti v politickém spektru napravo (a sem řadím i církve), obvykle demonstrují své údajné politicko-organizační schopnosti svým majetkovým bohatstvím, přičemž zejména podvodům a krádežím z bohatství společného koláče s oblibou říkají svoboda a spravedlnost. Ti nalevo naopak v individuální centralizaci bohatství vidí zdroj pravicové zpupnosti, která se v jejich očích od demokracie vzdaluje tím víc, čím víc pravičáci prosazují sílu, kterou nazývají svobodou podnikání.

Ironik by řekl, že pravičák má zásadu "protože jsem silnější, budu soustřeďovat svá privilegia a jako slabšímu ti budu tvrdě vládnout, i kdyby se ti to nelíbilo", zatím co levičák má zásadu "budu ti činit dobro prosazováním rovnosti v přerozdělování bohatství a výhod, což se ti určitě bude líbit, i když se to podvodníkům a zlodějům líbit nebude".

Jedni nespravedlnosti oslavují a korupci a kriminalitu od práva imunizují a druzí kriminalitu a korupci chtějí pronásledovat, ale vlastně v reálu i po staletích dějin stále neví jak, protože násilí se jim nezdá přijatelné, nemá-li prý sklouznout k fašismu či bolševismu.

A tak, zatímco náckovští holohlavci pilně cvičí své potetované svaly v tělocvičnách a střílejí bouchačkami na střelnicích holuby, a levičáčtí intoši v kavárnách nekonečně diskutují o výkladu dějin, o úchylkách trockismu či tvrdosti stalinismu a maoismu, tak ti opravdu skuteční vládci tiše a skutečně rozhodují – a všem těm násilnickým fanatikům a intošským teoretikům se jen ve skrytu smějí. Vědí totiž, že pro zajištění a udržení moci je nejdůležitější systém generování účelového práva, jeho definování, jeho legitimizace pomocí zákonů a jeho vynucování pomocí armády, policie, justice a soudů. Vědí, že skutečným pilířem moci jsou jen banky, falešně vygenerované dluhy a vůbec peníze a skutečným držitelem moci je jen ten, kdo těmi penězi živí mocenské složky státu a tím de facto vládne.

Jenom ten pak i rozhoduje, který trestný čin bude od chvíle určitého politického převratu nadále považován už jen za pouhé politické rozhodnutí a která politická rozhodnutí budou naopak nově považována za závažné trestné činy.

A právě tam, a právě jen tímto způsobem, v těch maličkých a personálně velmi úzkých gremiích opravdu skrytých elit, jen tam se rodí budoucí tragické politické procesy s těmi různými Heliodory Píky, Rudolfy Slánskými, Miladami Horákovými a Davidy Rathy. Jen právě tam se také rodí výhody poslaneckých imunit a mocenských pardonů pro různé Smetky, Berky, Drábky, Bémy, Tluchoře, Melčáky, Šnajdry nebo Fuksy. Nejgeniálnější ovšem potom je, když i nějaký ten prezident má občas onu přímo nebetyčnou drzost, dokonce sám sobě faktickou generální amnestii udělit. Ale jak je vidět, ani to historicky není nic nového pod sluncem, přičemž slovy jedné reklamy – také v politice nic není nemožné.

Je tudíž nabíledni, že odhalovat ve veřejném životě kauzalitu znamená, dávat laikům příležitost, nahlížet do kuchyně a špajzky politiků, kde to občas vůbec vábně nevoní. Ostatně, jak praví dnes už zlidovělá moudrost: Tavené sýry, klobásy, salámy a zákony mohou lidem někdy docela zachutnat. Jít ale za každou cenu na exkurzi právě tam, kde se ty salámy a zákony vyrábějí, to ať raději nikdo nezkouší. A už vůbec si pod tím nemusíme představovat jen tu politickou kuchyni a špajzku jisté paní Hanákové, která u sebe doma na ministerstvu tak pilně vařila a nastavovala ony známé a chutné procesy. Jenže tam nešlo o život. Nu a když nejde o život, tak vlastně …

Foto: Banksy

Přejít do diskuze k článku