Zavřené kohoutky by – vedle proměny globálního oteplování v lokální citelné ochlazení, zejména pak v obýváku – mohly způsobit, že by českým pravičákům konečně spadly kohoutky. Nebo hřebínky. Nebo co to vůbec na svých zevnitř hodně prostorných hlavách nosí.
Fakta jsou taková: V říjnu se Putin a Timošenková dohodli na memorandu, ve kterém stálo: cena plynu pro Ukrajinu se během tří let zvedne na mezinárodně srovnatelnou cenu, z kšeftu se vyřadí překupníci, (RosUkrEnergo) a cena pro rok 2009 se zvýší ze stávajících 179,5 dolaru za 1000 m3 na 250.
Tato dohoda zanikla o silvestrovském večeru, když se předtím Gazprom a Naftogaz nedohodli na cenách. Gazprom trval na dohodnutých 250, Ukrajina nabízela 201.
Ve hře byla i cena za přepravu, Gazprom opět trval na 1,70 dolaru za přepravní jednotku, Naftogaz požadoval zvýšení. Háček je v tom, že Ukrajinci poukazují na to, že tato cena je poloviční ve srovnání s běžnými (samozřejmě velkomyslně přehlíží, že ani oni neplatí za plyn srovnatelné ceny), Rusové se ale odvolávají na smlouvu z roku 2006, která cenu za přepravu zmrazila do roku 2010 na zmíněných 1,7 dolaru. Dohodnout by se ale zřejmě nebyl problém, pokud by Ukrajinci dodrželi dohodnutých 250 dolarů, protože memorandum Timošenková/Putin předpokládalo i zvýšení této přepravní ceny.
Nesrovnalost je pak i v množství plynu, které Ukrajina odebírá na vlastní provozování kompresorových stanic: to se náhle zvýšilo z 5 na 21 milionů kubíků denně, což Ukrajinci vysvětlují technickými potížemi, Rusové pak označují za čistou krádež a tvrdí, že když Ukrajině platí za tranzit, musí tento plyn být poskytován z dodávek pro Ukrajinu, což je logické. Ukrajina potřebuje na svou vysokou spotřebu (hutnictví) 137 milionů m3 plynu denně, a z tohoto pohledu vypadá spotřeba pro kompresorové stanice jako nesmyslná.
Pak je ve hře ještě střet o dluh Naftogazu, ten tvrdí, že 1,5 mld. dolarů uhradil 30. prosince (proč na poslední chvíli?), Rusové ovšem požadují smluvní pokuty ve výši 600 mil. dolarů za opožděné platby, obě strany se pak obviňují, že kohouty první zavřela druhá strana. Poslední vývoj je popsán zde, výše uvedené údaje jsem opsal tady.
Řešení je pak jak houska na krámě: donutit Ukrajinu, aby plyn nekradla a za dodané zboží platila včas a v běžných cenách. A to by EU jistě dokázala, např. hrozbou hospodářských sankcí a dalšími důsledky, např. v odložení integrace Ukrajiny do evropských struktur.
Četli jste ale někde v našich novinách takto srovnaná fakta (jako je prezentuje FAZ), z nichž pak viník vzniklé situace vystupuje celkem plasticky? Mně se to nepodařilo a mám pro to vysvětlení: česká média mají několik hlavních úkolů: poplivat levici a odboráře, podporovat (pokud to jde) pravici, dále propagovat radar a orientaci na USA (to jim asi poněkud pokazí Obama), ze všech sil nasazovat psí hlavu Rusku. K Evropské unii se chovají neutrálně a k sobě navzájem soudružsky, kolektýf modrých šmoků se musí šanovat.
V takové atmosféře se potom premiér a vládní úředníci nemusejí bát vydávat prohlášení, za něž by je jinde ukamenovali: prý na Rusko začneme být tvrdí (Topolánek), ono se celkem nic neděje (Vondra a Bartuška), dodávky nahradíme odjinud. Škoda že neřekli, že zdroje jsou. A mezitím mohutné kejhání modrých novinářských komsomolců, že Rusko hraje politické hry, že Kreml je nevyzpytatelným a nesolidním partnerem.
Teď se povzneseme trochu výš: jakou může mít u Rusů vyjednávací pozici a kapacitu premiér země, která na svého velmi důležitého obchodního partnera (energie) kydá hnůj, kde se jenom dá, a tyto vidlácké způsoby platí snad ve všem, od radaru, který Rusko musí vnímat jako své vážné ohrožení, přes absurdní obviňování ve věci Gruzie, dodávky zbraní tomuto Rusku nepřátelskému a gangsterskému státu, stovky, tisíce blbých a především zbytečných oficiálních poznámek, šťouchanců, plivanečků? A nepřátelský postoj médií k tomu navíc, tohle každá země vnímá velmi citlivě.
Srovnejme své postavení třeba s Němci nebo Rakušany, a ti by si mohli dovolit mnohem víc, než zaprděné Česko.
Samozřejmě, že naše vztahy s Ruskem poznamenalo bývalé postavení gubernie a okupace v roce 1968. Ale z toho bolestínství se žít nedá, vždyť stejně tak dobře si můžeme říci, že bez dvaceti milionů Rusů, kteří obětovali životy v druhé světové válce, bychom tady asi nebyli. A udělat za minulostí praktický škrt, nepřenášet tyhle pochopitelné animozity do současnosti a budoucnosti, což samozřemě neznamená, že bychom na ně zapomněli a nečerpali z minulosti poučení.
Ale dnes je dnes a včerejšek jsou trosky, říká Werich v jedné poválečně renovované písni z repertoáru V&W, dnes máme elektronické mozky. Jenom na místech, kde by měly být mozky rozumné, tam se převážně vyskytují hlavy, které jsem vzpomenul v úvodu, zevnitř hodně prostorné.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
