Plyšánek

Reklama





Byli jednou dva manželé, muž a žena, Standa a Vláďa. Nic jim nechybělo, měli všechno, co chtěli. Jenom děťátko pořád nepřicházelo. Marně čekala v jejich ložnici krásně malovaná kolébka. Léta plynula a kolébka zůstávala prázdná. Ti dva už pomalu přestávali doufat, že se jim dostane tohoto požehnání.

Jednou však dělala Vláďa pořádek,bylo to zrovna na Dušičky, a našla na půdě starou truhlu. Oprášila ji a otevřela a prohrabovala se ve starých krámech. Najednou vytáhla ze dna kus starého růžového plyše. Byl tak měkoučký! Přiložila si ho na tvář a smutně si povzdechla.

Pak jí však zablesklo v očích a rozběhla se po schodech dolů. Za chvíli už seděla v křesle, na stolečku rozložené šití. Chvíli váhala, pak popadla nůžky a vystřihovala z látky. Nakonec kousky sešila, vyplnila pilinami a se zálibou prohlížela své dílo. Mělo to kulatou hlavu s ušisky, velké břicho a čtyři končetiny. Vláďa si pošeptala: “Ještě očička z knoflíků a pak vyšiju červenou bavlnkou pusinku!“. Neváhala a hned provedla svůj záměr. Teď už byla se svým dílem spokojená, i když očička trošku švidrala a pusinka byla dost nakřivo a vypadala pěkně proříznutá.

Něžně vzala plyšovou figurku do náruče, houpala ji a tiše jí broukala svoji nejoblíbenější písničku: „To koukáte, co jsem měl dnes k obědu“. Potom zabalila svůj výtvor do plyma, uložila ho do kolébky a šla vařit večeři. Pak se ještě se Standou dívali na televizi a šli spát, aniž si vzpomněla na své dětinské hraní s jehlou a nůžkama.

Ráno za prvního rozbřesku, dříve než začali kokrhat kohouti a řinčet budík, ozval se v ložnici hrozitánský řev: “Uááá,uááá,uááá!“. Poděšená Vláďa vyskočila z postele, až se zapotácela. Pak si uvědomila, že křik vychází z kolébky, tedy k ní hned přiskočila a už brala a objímala bílý vřeštící ranec: “No tak, no tak, Plyšánku můj malinkej!“, konejšila křiklouna, “maminka ti hned přinese teplé mlíčko.“ A strčila nic nechápajícímu Standovi ten kvílející balíček do postele:

„Zatím tě pohlídá táta.“ Podala Standovi kroužek s klíči: “Zachrasti mu trochu, nic jiného na hraní nemáme. “Ve dveřích jen zavlál cíp její noční košile, jak pospíchala do kuchyně. Standa zmateně zíral do peřinky a vnímal jen rozjívenou velkou škvíru vydávající zvuk sirény. “Můžeš mi vysvětlit,co se to děje?“, volal přes dveře na Vláďu. Ta už byla zpátky s lahví mléka v ruce, zkoušela, zda není pro její děťátko příliš horké. Popadla je žárlivě a strkala mu dudlík do pusy.

„Ten náš táta, to je ale nedovtipa, on si ani nevšiml, že máme takového krásného chlapečka,“ vrkala na naducané tvářičky. “Jen hezky papej, papej, Plyšánku, ať nám pěkně rosteš a až vyrosteš, budeš pomáhat tátovi a mámě.“ Plyšánek vysál celou lahev skoro jedním tahem a rozkřičel se znovu. Překvapená maminka ho zase odložila k tátovi a letěla znovu do kuchyně doplnit proviant. Po druhé lahvi se dítě uklidnilo, Vláďa je zase uložila do kolébky, zazpívala mu, až dítě spokojeně usnulo. Pak teprve šla připravit snídani pro sebe a Standu. Při ní mu všechno pěkně vysvětlila. Novopečený otec byl sice z toho všeho vykulený, ale pak se zašel ještě přesvědčit ke kolébce, že ho skutečně nemámí smysly. Opravdu tam leželo dítě, bylo sice chlupaté a mělo širokou a křivou pusu, ale koneckonců bylo jejich.

Pohladil milého Plyšánka po hlavičce a zahrnul ho příval citu. Pomyšlení,že má konečně syna,ho naplnilo pýchou. Konečně se dočkal! Má novou naději!

Když Standa odjel do práce, zaskočila si Vláďa na nákup a pak se pustila do vaření. Do rozehřáté trouby vložila pekáč s husou, nakrouhala si zelí a začala zadělávat na knedlíky. Měl to být sváteční oběd na počest jejich novopečeného rodičovství a děťátka, které přišlo na svět sice až po dvaceti letech normalizačního manželství, bez bolestného porodu, krve a potu, za radostného chřestění klíčů. Děťátko sice chlupaté, ale o to hebčí a měkčí. Zato od začátku umí hezky papat a křičet.

Z dobrého rozmaru si začala šťastná maminka prozpěvovat semaforskou písničku: “Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu. Brambory pečený, byly málo maštěný…“

Vprostřed sloky se zastavila, zdálo se jí,že slyší pláč. A opravdu.Mohutné „uáááá“ stále sílilo a pak se ozvala rána. Polekaná Vláďa upustila vařečku do díže s těstem a utíkala do ložnice. Otevře dveře a údivem spráskne ruce :

„Panebože, děťátko naše, ty jsi nám vyrostlo, ani se do postýlky nevejdeš!“

Z peřinky před rozpadlou kolébkou se hrabal její Plyšánek, který jako zázrakem vyrostl za jeden den jako jiné děti za deset let, a zplna hrdla křičel:

„Mámo, hamham, brmbrm!“ a už se hrnul Vládě do náruče.

Zvedla ho, pohladila po hlavičce a pospíchala do kuchyně ohřát mléko. Dítě jí netrpělivě vytrhlo z ruky krabici s mlékem a hodilo ji chtivě do rozevřené pusy.

„Ježišmarjá, nedočkavče, vždyť si ublížíš!“ zakvílela Vláďa. Ale marně. Za pokřiku „hamham“ hrábnul Plyšánek do těsta a už se ládoval. Udiveně pohlédl na prázdné dno a pak do sebe hodil i prázdnou díži s měchačkou. Na mámu šly mrákoty a chtěla běžet k doktorovi, ale dítě pokračovalo v řevu:

„Mámo,já bych jed!“

„Počkej, miláčku“, chlácholila ho, “musím dovařit,pak si pochutnáš.“

Ale kampak s tím na nenasytu. Natotata v něm zmizel kopec nakrouhaného zelí s mísou. A to pořád nestačilo. Po čuchu vypátral husu v troubě, otevřel dvířka a šup s nedopečeným opeřencem i pekáčem do pusy!

Vláďa ho chytila do náruče a lkala:

„Vždyť se spálíš a zalkneš, vždyť tě to zabije!“

Plyšánek přemoudřele odpověděl:

„Co mě nezabije, to mě posílí.“ Vytrhl se z máminy náruče a začal znova: “Mámo, já bych jed!“

Celá zkoprnělá šla Vláďa hledat něco na zub do ledničky. Tu se Plyšánek za jejími zády ozval:

„Mámo, že já tě sbaštím i s tou ledničkou!“

Vláďa se otočila a žertovně pohrozila prstem: “To bys přece neudělal, takový hodný, takový heboučký, přece nemůžeš být tak zlý.“

Plyšánek jen roztáhl hubu a „chramst“, máma byla uvnitř i s ledničkou. Spokojeně si pohladil nabumcané břicho a šel si zdřímnout na rodičovskou postel, kam se už málem nevešel.

Vzbudilo ho velké kručení v břiše. Protáhl se,vylezl z postele a vydal se na průzkum. Mezitím tak vyrostl, že se už ani nevešel do dveří, a tak šel radši ven. Zrovna přijížděl v autě Standa ke svátečnímu obědu a začal couvat do garáže. Podívá se do zpětného zrcátka a nevěří svým očím.

„To jsi ty,Plyšánku? Cos to sbaštil,žes tak vyrostl?“

Plyšánek přistoupil k autu:

„Hádej,c o jsem měl dnes k obědu? Snědl jsem husu se zelím, těstem a snědl jsem mámu i s ledničkou. Že sním i tebe s autem a garáží?“

Táta se rozesmál, až mu vytryskly slzy. Než si je stačil utřít, zmizel s autem i garáží v rozevřeném chřtánu svého synka. Plyšánek si odříhnul benzinové páry a cítil ve svých útrobách příjemné teplíčko, ale taky spoustu volného místa. A tak šel najít si něco k snědku. Přišel na náměstí, tam byla velká samoobsluha s výlohami a před ní drbaly místní babky s plnými nákupními taškami. Zaraženě zírají na vypaseného Plyšánka, až jedna se vzpamatuje a doráží:

„Čípak ty jsi, že tě neznáme? A co tady děláš?“

Tlusťoch se rozkročil:

„Já jsem Plyšánek, syn Standy a Vládi. A jestlipak víte,co jsem dnes měl k obědu? Sněd jsem husu se zelím a těstem, mámu s ledničkou a tátu s autem i garáží. A sním i vás s celou sámoškou, pokladní s kasou a frontou před ní!“

„Chacha-„ už se tetky nedosmály a zmizely se vším sakumprásk v tom hladovci nedovřeném.

„Hmhm“, pochvaloval si, “to nebylo špatné sousto“.

Posadil se na schody k morovému sloupu a funěl námahou. Vtom ho pošimrala pod frňákem lákavá vůně. To kuchař místní hospody „U mlsouna“ otevřel okno a ven se linula vůně smažených řízků, vlašského salátu, svíčkové na smetaně a jiných dobrot. Plyšánkovi se okamžitě začaly sbíhat sliny v puse. Namáhavě se zvedl a šoural se ke kuchyňskému oknu. Houkl na kuchaře:

„Jestlipak víš,co jsem měl dnes k obědu?“ A počítal na prstech: “Husu se zelím a těstem, mámu s ledničkou, tátu s auťákem a garáží, sámošku s pokladní, kasou,frontou i drbnami na ulici. A tebe taky sním! I s kuchyní, celou hospodou a hotelem odvedle!“

Kuchař si ho pochybovačně přeměřil a pohrdavě mlaskl. Vzápětí to mlasklo podruhé, ale to už byl milý kuchař se všímvšudy uvnitř Plyšánkova panděra. Ten se protáhl a řekl si, že by malá procházka neškodila. I vydal se na kraj města. Šel a šel, až začal pociťovat žízeň. Najednou nasál lahodnou vůni, jako měl otcův auťák. Kus cesty před sebou uviděl prosklený domek s velikou boční střechou. Zrychlil krok ,až došel k benzinové pumpě ,kde pumpař napájel hadicí s protáhlým náustkem veliký náklaďák. Oslovil ho:

„Jestlipak víš,co jsem měl dnes k obědu? Husu se zelím a těstem, mámu s ledničkou ,tátu s auťákem a garáží, sámošku s pokladní, frontou i drbnami, kuchaře s hospodou i hotelem. A tebe taky sním i s pumpou a náklaďákem.“

„Hahaha“, smáli se pumpař i řidič náklaďáku. Odvážný pumpař namířil čerpací pistoli na Plyšánka a stříknul. Ten ale chutě polknul a už nasál do huby pumpaře s hadicí a přihodil k tomu náklaďák s řidičem a celou čerpací stanici, včetně nádrží. Teď mu bylo teprve dobře!Posilněný si vyšlápl na cestu a štrádoval si to do hlavního města. Tady už nebylo nic zajímavého k snědku.

Ani to netrvalo dlouho, už tam byl a rozhlížel se, čím začít. Byl tam takový vysokánský dům samá výloha a v ní knihy a velký nápis „S námi se poučíte i pobavíte!“. To se Plyšánkovi moc líbilo, taky by rád okusil trochu vzdělání i kultury. Když tam tak okouněl, vyšel ven pán v modrém plášti a ptal se,co si přeje.

„Je dobré to vzdělání a kultura?“, dychtil Plyšánek.

Pán se usmál. “No ovšem.“

Hladovec si založil ruce: “Jestlipak víte,co jsem měl dnes k obědu?“ Nečekal na odpověď a hned spustil. Já vám to však nebudu opakovat, zkuste to sami,ať si pocvičíte historickou paměť. Nebo zase všechno zapomenete a z ničeho se nepoučíte. Tak jestli jste to všechno zopakovali v pořádku, já jen dodám, že Plyšánek nakonec pohrozil:

„A sním taky tohle knihkupectví i s knížkami i tebou!“

Pán se vážně podíval a zakroutil hlavou:

“To by prosím nešlo. Sice vypadáš jako řádný macek, ale my jsme knižní velkoobchod, patří nám tisíc prodejen, sto skladů a padesát domů.“

„Chachacha,“ zasmál se tentokrát Plyšánek a rozevřel hubu pěkně doširoka, až tam všechno zmizelo, jako když plivne na rozpálenou plotnu.

Trošku se unavil, a tak se natáhl na trávník v blízkém parku a přemítal. Moc se mu v tom hlavním městě líbilo, bylo tam pro něj spousta příležitostí. Když pěkně vytrávil, dostal chuť na maso, tak si našel jatka a shltnul je jak malinu. Pak se šel napít do pivovaru a ten taky skončil v té jeho bezedné hubě. Potom přišla na řadu čokoládovna „Sladká hvězda“, sbaštil Státní banku s trezorem, kontokorentem a investičními fondy i s představenstvem. Ti úředníci s razítky mu ale moc nejeli. Od toho okamžiku se radši vyhýbal všem úřadům a bystřil si chuť a vkus.

Když už vyzobal největší pochoutky v hlavním městě,vydal se na severní Moravu, kde se prý nalézá velká průmyslová aglomerace. Tam by se snad taky našlo něco k snědku!

Aby cestou netrpěl hlady, uklovl si tu sklárny, tu textilku, taky pekárny, sežral nějakou tu nemocnici a školu. Ale to bylo jen jako slonovi rozinku. A tak mu před Ostravou zase začalo kručet v břiše.

Přišel tam, viděl kouřící komíny, cítil líbeznou vůni železa. To bude pochutnání! Sotva to zmizelo v jeho útrobách, byl znovu lačný. Na pohled se mu zalíbily těžní věže s točícím se kolem. Řekli mu,že to jsou uhelné doly. Vycházel z nich jemu příjemný uzený pach. I vydal se tam. U vchodu byla spuštěná závora a osopil se na něj sršatý dědek v uniformě,že tam nemá co pohledávat.

Milý Plyšánek ho popadl za kožený řemen,na kterém se dědkovi klimbala pistolka, zašilhal na něho a zařval:

„Jestlipak víš, co jsem měl dnes k obědu?“ A všechno to vypočítával, na nic nezapomněl a doufám, že vy taky ne. A nakonec dodal strašlivým hlasem:

„A tebe sním taky i s celým dolem!“

Vhodil si staříka do huby a roztáhl ji tak, že v ní zmizela těžní věž i s budovami a haldami vytěženého uhlí. Spodní čelist natáhl jako obrovský bagr, zaryl s ní až do hloubky tisíc metrů.

Tam zrovna sfárala parta havířů připravit odstřel skály. Navrtali díry do podloží a do nich naládovali šulky dynamitu. Když odvíjeli zápalnou šňůru, pocítili záchvěvy.

„A sakra, chlapi, to se mi nějak nechce líbit,“ svraštil čelo parťák, „Kurňa, aby nás to nezasypalo!“

Vzápětí se otřesy ustálily a havíři měli pocit, že se ta jejich jáma zvedá. Najednou to huplo a oni se ocitli ve velikánské temné sluji, kde se ve velkém zmatku potáceli lidi kolem ohromného smrdutého smetiště. Všichni k nim spěchali: “Konečně světlo!“ , protože havíři mají na přilbách rozsvícené lucerničky.

Havíři se ptali: “Kde to jsme? Spadli jsme do nějaké Macochy, nebo nás pozřela velryba jako Jonáše?“

A ti druzí jim vyprávěli, co je potkalo. Havíři dali hlavy dohromdy a pak parťák rozhodl:

„To si na to posvítíme! My tu velrybu pěkně pošimráme. Jen si zalezte všichni hezky dozadu, až ke vstupu do jícnu, zacpěte si uši a pěkně se tam přikrčte!“

Počkal, až ho poslechli, natáhl zápalnou šňůru, zatočil kličkou železné krabičky a zmáčkl knoflík odpalovače.

A pak to buchlo! Velké zajiskření, ohromná rána a tlaková vlna. Za chvíli se usadil prach a oni ucítili závan vzduchu. Dovnitř problesklo denní světlo, nejdřív jen paprsek, pak se štěrbina rozšiřovala víc a víc. Ti odvážnější se vydali tím směrem a pobízeli ostatní:

„Pojďte zpátky na svět, narodili jste se podruhé. Pojďte se nadýchat čerstvého vzduchu, pohlédnout na modré nebe a zahřát se na sluníčku! Je tu pro nás pro všechny!“

Radostně se hrnuli ven a blahořečili havířům za záchranu a děkovali jim, že zničili zlo.Tu se protlačil dopředu bělovlasý pán, posunul si brýle na nose a pravil:

„Lidé,nenechte se zmýlit. Já jsem profesor dějepisu a zrovna jsem vyprávěl svým žákům o krásných ideálech v historii lidstva a žalostných chybách, které vedly ke katastrofám. Lidstvo zdá se nepoučitelné vlastními chybami, jakoby ztrácelo paměť. A proto se na vás obracím s prosbou, abyste nezapomněli, že zlo a pokušení jsou věčné. Vždyť i ten Plyšánek ztělesňoval naši vlastní chtivost a chamtivost, která vede k bezohlednosti. Začněme, prosím, každý u sebe. Všichni jsme děti přírody a naším společným domovem je Země. I rozumní paraziti šetří svého hostitele, protože vědí, že by jeho smrt byla i jejich smrtí. Souhlasím s těmi, kteří hlásají život v pravdě a lásce, pokud to není jen prázdné heslo. Lež má totiž krátké nohy a my brzy zjistíme, že jsme obelhali sami sebe a připravili se o možnost řešení. Lež řešení jen oddaluje a přitom zvětšuje hrozivost dopadu nepříznivých následků.“

Nato k němu přistoupil jeden z havířů a řekl:

„To my známe, pane profesore. Kdybychom se pod zemí nedrželi holé pravdy, už bychom ani nemohli splakat nad výdělkem. Tam se totiž každá chyba platí draze, celým životem. Na to si ale každý musí přijít sám. Žádná přednáška není nic platná. Teď si ale připijme na zdraví a štěstí.“ Vytáhl ze záňadří placatici s kořalkou a nabídl profesorovi. Ten upil a podal flašku dál. Každý si loknul, ale jen tak, aby vybylo na všechny, poslední ten starý havíř. Dopil poslední kapku, utřel si pusu a řekl: “Tož do roboty! Slovy nic nespravíme! Zdař Bůh!“

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku