Revoluce v Tunisku a Egyptě nespravedlivě zastínily fakt, že se lidé bouří i v Maroku, kam mnozí z našich spoluobčanů jezdí na dovolenou, tedy (ostatně stejně jako v Egyptě nebo Tunisu) uvelebit se na pláž před hotelem s all inclusive a nic z té země ve skutečnosti ani nezahlédnout.
Jasně, protesty v Maroku jsou oproti jatkám v okolních zemích takřka nudné a dokonce ke dnešnímu dni ani nepožadují pád krále Muhammada VI., ale… přesto, že jsou na první pohled tak nějak rekreační, možná dokážou v monarchii, která v zemi vládne od 60. let, prosadit změnu. (Kéž by Obama to slovo tolik nezprofanoval, sakra!) Protesty propukly 20. února a většinou se poctivě odehrávají v neděli, kdy je v Maroku den volna. Hnutí si říká „Hnutí 20. února", ale prý to nemá nic společného s tím, že v týž den OSN slaví „Světový den sociální spravedlnosti".
Demonstruje se ve velkých městech jako jsou Casablanca nebo Rabat, ale i v těch menších, jejichž výčet je asi zbytečný. Nicméně, všech sedm doposud mrtvých demonstrantů bylo zabito právě v těch malých městech. Protestuje, podle mustru z okolních zemí, směsice levicových sekularistů, islamistů, odborářů, obhájců lidských práv, feministek, nezaměstnaných vysokoškoláků, státních zaměstnanců… a co je marocké specifikum, přidali se k nim i berberští válečníci. Z politických stran se v neděli pravidelně přidávají stoupenci různorodé a roztříštěné levice, které – z našeho pohledu možná neuvěřitelně – nevadí ani ad hoc aliance s náboženskými fundamentalisty, kteří prý ale v Hnutí 20. února tvoří zanedbatelnou menšinu. Různorodost hnutí se odráží v různorodosti požadavků, mezi nimiž je vedle sociálních a politických otázek třeba i požadavek uznat berberštinu za oficiální jazyk. Mluvit jí umí prý až 28 procent Maročanů.
Maroko má v dějinách zapsána několikerá krvavá povstání – poslední s více než tisícovkou obětí se odehrálo v roce 1981 — ale nyní je vše čistě nenásilné. Vše se totiž soustřeďuje na koordinaci frontálního tlaku na nedemokratickou ústavu, zkorumpované elity a na požadavek nastolení striktně konstituční monarchie s omezenými pravomocemi panovníka.
Král Muhammad VI. nastoupil na trůn v roce 1999 a zprvu sliboval liberalizaci, ale pak si uvědomil, že je přece král, a tak začal zavírat novináře a celé noviny a k tomu nechával mučit lidi, kteří se mu znelíbili. Je zvláštní, že si přitom všem u svých poddaných udržel vcelku oblibu, protože hněv lidu dokázal zaměřit na své nehodné ministry a premiéry (a po mubarakovsku je za trest pravidelně obměňoval, aniž by je ovšem trestal třeba vězením)…
Král na nynější protesty reagoval obezřetně: první tři týdny mlčel. Pak na počátku března slíbil ústavní reformy, ale přitom odmítl požadavek, že by se poslanci do jeho „parlamentu" měli volit davem, čili lidem. Namísto toho raději zdvojnásobil státní dotaci na základní potraviny, jejichž ceny neustále rostou, a to včetně nezbytností životního stylu, tedy cukru a čaje, a navíc propustil i 196 politických vězňů, včetně těch, co seděli za údajný terorismus. V té chvíli se ale nechtěně provalilo, že právě král je většinovým akcionářem v mnoha potravinářských firmách… Následně se ale cosi zvrtlo a proti pravidelným pokojným nedělním demonstracím 22. a 29. května zasáhla armáda a policie a začala téct krev.
Referendum o ústavních změnách se má konat na začátku července a možná až ono Maročanům opravdu otevře oči. Ať už se ale stane cokoli, marocká monarchie už nebude stejná jako loni. Obyčejní lidé jí totiž poprvé v moderních dějinách ukázali, že vůbec existují a že se absolutistické monarchie už nebojí. A to je – zvlášť pro monarchy – prozření. Nebo taky podnět k vydání příkazu: „Palte!"
A pár aktuálních odkazů:
— Začněmež s americkým válčením. USA využívají mocenského vakua v Jemenu a zintenzivňují tam tajné nálety na lidi, kteří jim připadají nepohodlní. V Afghánistánu by pak rády měly „společné" a trvalé základny s tamní armádou, protože je to prý pro Afghánce přijatelnější, než kdyby to byly základny americké. A k tomu varují, že pokud by američtí vojáci z Afghánistánu odešli, byla by to pro Afghánistán ekonomická katastrofa. A do toho konstatují, že netuší, jak dlouho jim ještě potrvá válka v Libyi.
— Kaddáfího dcera podala v Belgii žalobu na NATO kvůli válečným zločinům. Svatá prostoto!
— V Bahrajnu sice zrušili výjimečný stav, ale nikdo si toho nevšiml, protože napětí je vzduchu stejné jako předtím. Mimochodem, zpráva, na jejímž základě automobilová federace onehdy kývla, že se v Bahrajnu pojede závod formule 1, je fakt zábavná. A bahrajnská policie ukázala světu animovanou figurku, která má mezi občany šířit „optimismus, odpuštění a loajalitu". To je fakt na hlavu.
— Egypt přes víkend bez vysvětlení uzavřel přechod do Gazy a zase ho už otevřel, zase bez vysvětlení.
— USA dál odmítají zmrazit účty patřící diktátorovi Mubarakovi.
— Kuvajtská politička míní, že by muži měli mít sexuální otrokyně a vězni ve válkou zmítaných zemích, jako třeba Čečna, by měli mít k dispozici vhodnou konkubínu… Konečně slovo do pranice!
