Britský premiér vyhlásil volby na 6. května. K překvapení Čechů je zatím ani žádný britský soud nezrušil. Británie to má zařízeno tak, že volby prostě jsou, když si to předseda vlády vzpomene, a nikomu to nepřijde divné. Jsou totiž země, kde si myslí, že vláda má být stabilní. Právo předsedy vlády zvolit si datum voleb, dává vládním silám jistou výhodu. Proč ne, každá změna stabilitu jistě vychýlí. Je to i trochu spravedlivě: Kdo vládne, dělá i nepopulární kroky a kdo kandiduje z opozice, určitě může vtipněji kritizovat a víc slíbovat.
Gordon Brown nastoupil do stranické i premiérské funkce po Tony Blairovi. Bylo kdysi překvapením, že do té funkce Blaira vůbec pustil. Brown byl starší, měl odslouženo, a byl pokládán za přirozeného šéfa Labour Party. Ale při společné večeři se ti dva překvapivě dohodli jinak, Vyhodnotili, že s optimistickým rétorem Blairem bude šance porazit konzervy vyšší.
Deset let stál tvrdohlavý Skot Brown za Blairem. Občas mu sice okopával kotníky, aby ukázal, že má vlastní hlavu a hýždě připravené usednout na trůn. Ale v zásadních věcech jednotu strany podpořil a byl klid. Až po třetích vyhraných volbách sáhl Brown po nejvyšších funkcích a Blairovi fanouši mu asi nikdy nezapomenou, že božskému Tonymu v závěru nepodržel židli. Tony nebyl zdaleka mrtvý, ale Brown po deseti letech čekání už tu židli chtěl.
S pověstí opatrného ministra financí nastoupil Brown do Downing street 10. Nebylo to velké stěhování, protože správce kasy sídlí ve vedlejším domě č. 11. Všichni předvídali, že si ten nudný farářský synek brzy natluče nos. Jenže vypukla krize a zkušený fotr Brown se najednou jevil v lepším světle, než konzervativní mediální elegán Cameron.
Dokonce se uvažovalo, že by Brown mohl vyhlásit předčasné volby. Ale Brown vsadil na jistotu. Jeho popularita se propadla, protože všem přišlo, že se bojí. A propadla moc. Konzervativci to dotáhli na náskok dvaceti procent a Camerona si všichni předcházeli jako budoucího premiéra.
Labouristé to nevzdali. Trpělivě sbírali body a nudný patron Brown získával zpět důvěru přísného tatíka. Dva měsíce před volbami byl náskok konzerv asi 4 %, avšak po přepočtu na mandáty by už byl těsně zvítězil Brown! Aby překvapením nebyl konec, Britové uspořádali poprvé v historii diskusi lídrů a přizvali do ní i šéfa třetí britské strany liberálních demokratů. Po první televizní debatě už v průzkumech vedli liberálové a poráželi torye (konzervativce) i socialisty (labouristy)! Pak ale znovu zasvítila Brownovi hvězdička naděje. Není sice televizní hvězda ale pracovitý premiér, že? Ale smůly nebylo dost: Brown poznamenal do omylem zapomenutého mikrofonu na klopě o nějaké voličce, že je to bigotní babšle, a pak ji musel čtyřicet minut na kolenou odprošovat… A noviny ho sežraly s křenem a dijonskou hořčicí.
Současná situace vypadá tak, že podle prognóz asi nikdo nebude mít většinu a Británie poprvé od druhé světové války bude sestavovat koalici. Může se stát, že královna Alžběta bude poprvé po půlstoletí panování plnit politickou funkci. Možná, že bude muset rozhodnout, zdali pověřit sestavením vlády šéfa strany s největším počtem hlasů nebo s největším počtem mandátů. Teoreticky je totiž možné, že třeba labouristé budou mít z velké trojky nejméně hlasů ale nejvíc mandátů.
Pokud jde o sestavení koalice, liberální demokraté mají blíže k labouristům než ke konzervativcům, strany kdysi uvažovaly i o sloučení. Nelze vyloučit, že v budoucí koalici už nebude místo pro Gordona Browna. Bude tedy překvapivým premiérem výmluvný liberál Nick Clegg nebo vycházející labouristická hvězda David Miliband? Anebo přece přijde rozhodný závěr Davida Camerona?
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Foto: zdroj
