Kandidátky a kandidáty, kteří na nás budou v následujících týdnech jukat z plakátů a zubit se z billboardů, můžeme rozdělit do tří skupin. První z nich – politici opoziční, kteří hlasitě kritizovali dosavadní zlodějské praktiky a nabízeli alternativu – jsou autorovi těchto řádků nejméně odporní, což ovšem neznamená, že i mezi nimi se nenajdou kreatury, jejichž vyfotošopovaný škleb dokáže soudně uvažujícímu člověku pokazit náladu na celý den. Jejich argumenty, že takhle to nejde dál a je třeba to zkusit jinak, ovšem mají svou logiku. Že jinak než jinak to dál nepůjde, na tom se už shodneme skoro všichni. Riziko, že v zemi, kde politika není chápána jako správa věcí veřejných, ale výtah k moci, se bude vesele korumpovat a krást, ať bude nahoře ten, anebo ten, je nicméně vyšší než nejvyšší hora Krkonoš.
Druhou skupinou jsou „nové tváře“ – oligarchové, mírně znudění už tak nějak automatickým bohatnutím, kteří ve znechucení lidí současnou politikou zavětřili možnost osladit svůj ekonomický vliv lžičkou medu tolik lákavé moci politické. Hlavně proto, aby si ušili zákony svým obchodním zájmům na tělo, což je v české politice posledních let oblíbená kratochvíle.
Třetí skupinou, u které by naivní člověk z lidu předpokládal, že zaleze někam hodně hluboko a bude se upřímně stydět, jsou politici ODS, TOP 09, LIDEM nebo Věcí veřejných, tedy uskupení přímo odpovědných za bordel, bídu a chaos, který tu z vládních pozic s takovou vervou zasela a vypěstovala. Jenomže pes je zakopaný v tom, že tito lidé už dávno nevědí, co je to stud a slovo pokora mají za duševní poruchu. A tak se jdou zase jednou nechat pěkně vyfotit na billboard, trénují si stará dobrá hesla o tom, že jsou pevnou hrází před návratem komunistů a zlými Rusy, kteří už sedí na nastartovaných tancích a brousí si na nás zuby. Však ono se najde v krásné české zemi dost hlupáků, kteří jim na to skočí.
Ano, alternativ je zdánlivě více: křesťanští demokraté se tváří, jako že vstávají z mrtvých, zelení se ve snaze zaujmout jinakostí dokonce rozkrojili vedví. Tyto a další trpasličí hnutí ovšem nemají valné šance na úspěch, ani kdyby se stavěly na hlavu. Rozhodovat budou – jako v Česku o všem podstatném – peníze. A ty mají logicky ti, kteří si je nakradli. A tak nám nejspíš nezbude, než se smířit s tím, že pokud tady někdy dojde k zásadní změně k lepšímu, v těchto volbách to nebude. Taková změna nevznikne přelepováním nálepek, hraním hry Škatulata, hejbejte se, ani malováním čertů na zeď. K té může dojít jen změnou společenské atmosféry, návratem k pokoře, solidaritě a poctivosti. A to nám zatím v české kotlině věru nehrozí.
