Září 25, 2011
Debata o palestinské státnosti v OSN pokračuje a pozice Mahmúda Abbáse zdá se být lehce zašmodrchaná.
Palestinci dali Radě bezpečnosti OSN dva týdny na posouzení jejich žádosti o nezávislost, stihli už odmítnout návrh tzv. Blízkovýchodního kvartetu, protože opomíjel izraelské osady a odsun izraelských vojáků z území okupovaných od roku 1967, přičemž za další důležitý krok, který ho čeká, Mahmúd Abbás označil „seriozní“ jednání s fundamentalisty z Hamasu o „stavu nejednoty“ palestinského vedení. Na jediný den to vypadá na aktivitu až hektickou, kterou nejspíš vede snaha vyvolat dojem, že „palestinské vedení“, které nyní v New Yorku žádá o samostatnost, ví, co dělá, a je legitimní, i když nevzešlo z řádných voleb. Poslední hlasování Palestinci totiž zažili v roce 2006 a například Abbásův mandát vypršel už v roce 2009, nicméně ve funkci byl udržován Izraelem a Spojenými státy coby figura sice nelegitimní, ale zato poddajná a proto vhodná.
Osud Mahmúda Abbáse tak do budoucna bude do značné míry záviset na tom, jak se svými kolegy zvládne situaci ve chvíli, kdy si obyčejní Palestinci uvědomí, že Palestina zůstane okupovaná dál, konstatoval pro Russia Today Alvaro de Soto z newyorského Ralph Bunch Institute. Lisa Albrechtová z Univerzity v Minnesotě k tomu připomněla, že Abbásova ochota jednat o hranicích z roku 1967 je vlastně souhlasem se ztrátou 70 procent historické Palestiny, s čímž nesouhlasí někteří vůdci Hamasu, palestinský Národní výbor pro bojkot, Hnutí palestinské mládeže… „Ukazovat záběry všech těch slavících Palestinců v Ramalláhu není úplně přesné, protože nevidíme obrázky těch, kdo si myslí, že taková žádost o státnost nezaručuje svobodu,“ dodala Lisa Albrechtová. Ostatně, vůdce Hamasu v Gaze Ismaíl Haníja už vyzval Abbáse, aby v OSN „nežebral“ o státnost, neboť tím jen „uráží hrdost palestinského lidu“. „Chceme stát, ale s plnou svrchovaností a nikoli na úkor palestinských práv,“ prohlásil. „Podporujeme ideu státnosti, ale nejdřív musí přijít osvobození,“ zdůraznil přesný opak toho, co požaduje Benjamin Netanjahu a k čemu USA a část Západu včetně České republiky Abbáse tlačí.
Lisa Albrechtová k vyhlídkám na „mírové rozhovory“ mezi Izraelem a Palestinci dodává, že pokud mají mít alespoň nějaký smysl a naději na úspěch, USA by už neměly být jejich součástí, protože „byly v tomto směru mnoho let neúspěšné, neboť nejsou nestranné.“
K tématu:
Střet o osud Palestinců pokračuje: projevy Abbáse a Netanjahua
Václav Klaus odmítl palestinskou státnost, Abbás předal žádost o uznání
Osadníci větší hrozbou, než Palestinci? (a žádost v OSN bude „proces“)
Palestinci vyhlašují nezávislost na USA (a fakt jsou novými Židy?)
Palestina v OSN: Obama už férovost ani nepředstírá
A mezitím se NGO Institut pro porozumění na Blízkém východě podíval na projev Benjamina Netanjahua a zkusil oddělit zrna od plev:
Netanjahu: „Dámy a pánové, Izrael svou ruku podává v míru už od svého vzniku v roce 1963.“
Realita: Vznik státu Izrael v roce 1948 doprovázelo vyhnání více než 700 tisíc Palestinců z jejich domovů, tedy dvou třetin populace. Odhaduje se, že zhruba polovina z nich musela uprchnout kvůli přímé vojenské hrozbě, další prchali v panice ze zpráv o masakrech stovek civilistů v Dajr Jasínu a Tantáře. Ve chvíli, kdy Izrael v květnu 1948 vyhlásil nezávislost, byl jejich exodus už prakticky završen. Zatímco Židé v Palestině v roce 1947 vlastnili jen asi 7 procent půdy a tvořili 33 procent obyvatel, stát Izrael byl o rok poději vyhlášen na 78 procentech území Palestiny.
Netanjahu: „A je to tady (v OSN), kde je rok za rokem Izrael neprávem odsuzován, je odsuzován nejčastěji ze všech zemí na světě.“
Realita: Izrael není nad zákonem. Mezinárodní právo vychází z principu, že si všichni lidé zaslouží stejná práva a musí s nimi být zacházeno stejně. Zákony se vztahují na všechny země stejně. Sám Izrael vznikl na základě rezoluce Valného shromáždění OSN číslo 181 a proto OSN a mezinárodní společenství jako takové nese zodpovědnost za řešení situace, přičemž se řídí mezinárodním právem.
Netanjahu: „Celkem 27 rezolucí Valného shromáždění OSN odsoudilo Izrael – jedinou skutečnou demokracii na Blízkém východě.“
Realita: Izrael už více než 43 let vojensky okupuje Západní břeh, pásmo Gazy a východní Jeruzalém, kde v současnosti žije 4,36 milionu lidí. S výjimkou několika tisíc palestinských obyvatel východního Jeruzaléma tito lidé nemají slovo v izraelské politice, naopak jsou podrobeni okupaci. Dalších 1,2 milionu Palestinců jsou občany Izraele a vztahuje se na ně více než 30 zvláštních zákonů, které je diskriminují čistě na etnické bázi a činí z nich v jejich vlasti občany druhé až třetí kategorie. V celých dějinách Izraele tak byl jeden jediný rok, kdy Izrael neovládal velké počty Palestinců bez politických nebo lidských práv, a to mezi zrušením výjimečného stavu v roce 1966 a zahájením okupace v roce 1967.
(Demystifikace Netanjahuova projevu je mnohem delší a pro zájemce je tady.)
Některé komentáře v souvislosti s palestinskou žádostí v OSN připomínají projev izraelského ministra zahraničí Abby Ebana z roku 1988, kdy v Londýně na konferenci nazvané Vyhlídky na mír na Blízkém východě k překvapení posluchačů mimo jiné prohlásil: „Paradox Západního břehu a pásma Gazy spočívá v tom, že práva jejich obyvatel nejsou určována jejich počínáním, ale tím, kým jsou.“ A k izraelské okupaci řekl: „Snaha ovládat půl druhého milionu lidí specifické a uznávané národnosti, a navíc proti jejich vůli, oslabuje naši ekonomiku, ničí naši image, komplikuje regionální a mezinárodní vztahy.“ V souvislosti s palestinskými vrhači kamenů stojícími proti tankům Eban pak konstatoval: „Stojíme tváří v tvář obrovské propasti mezi naší silou a naší psychologií své zranitelnosti.“
Nicméně důležité je právě to, že Eban (zemřel v roce 2002) o Palestincích mluvil jako o „lidech specifické a uznávané národnosti“, tedy de facto jako o státu a faktem je, že v očích OSN Palestinci už dávno jsou – „Palestina“ se účastní jednání Valného shromáždění OSN i diskusí v radě bezpečnosti OSN a má u světové organizace stálou misi. Mnohé státy Palestinu uznávají na úrovni velvyslanců… zkrátka, pokud by OSN kývla na to, co nyní Mahmúd Abbás požaduje, zdá se, že z historického hlediska by se toho tolik až nezměnilo.
Na okupovaná území už mezitím dorazila skupina ozbrojenců z francouzské Židovské obranné ligy, kteří hodlají bojovat proti Palestincům. Článek o nich i o jejich činnosti doma, ve Francii, nabízí Al Džazíra.
Co také zaznělo:
Egyptský ministr zahraničí Muhammad Kamál v OSN obvinil Izrael, že usiluje o „nekonečné rozhovory“, které jako dosud nikam nepovedou, a jménem „nového Egypta“ konstatoval, že jedině „nezávislá Palestina je zárukou spravedlivého míru mezi oběma státy“.
Na Netanjahuova slova, že OSN je „divadlem absurdna“, neboť Radě bezpečnosti předsedá „Hizballáhem kontrolovaný Libanon“, což „znamená, že orgánu, který má zajišťovat světovou bezpečnost, předsedá teroristická organizace,“ zareagoval šéf libanonského parlamentu Nabí Barrí: „Radě bezpečnosti nepředsedá Hizballáh, ani prezident Michel Slejmán, ani premiér Nadžíb Mikátí, ale Libanon, který byl Izraelem v roce 1996 zmasakrován. Ujišťujeme Netanjahua, že když jsme porazili izraelskou agresi na jihu, budeme stejně rázní i v Radě bezpečnosti OSN.“
(Mimochodem, Hizballáh má dvě ze třiceti křesel v libanonské vládě a 12 ze 128 křesel v parlamentu).
Převzato z Literárek
