Proč nebýt policistou za této vlády?

Reklama


Hned vám to osvětlím. Představte si, že jste řadovým pracovníkem jisté dílny a máte tu smůlu, že máte nejen oči a uši, které vidí a slyší, ale současně ve vás pracuje cosi jako společenské svědomí. A to svědomí vnímá, třídí a hodnotí – a činí závěry. Např. takové, že v dílně vládne šlendrián, v němž jako do bezedné jámy padají prostředky, které – kdyby byly řádné využity – ušetřily by desetitisíce korun – vaší dílně, fabrice i státu. Už to samo o sobě ve vás vzbouří tužbu s tímto nepořádkem něco udělat, vyhodnocujete jednotlivé ztráty a sčítáte je vduchu dohromady, a při tom pinožení dojdete jednoho dne k šokujícímu poznání: že na mnoha místech není ten šlendrián pouze důsledkem běžné lidské lenosti, pohodlnosti či lhostejnosti, ale že je jistou partou v dílně – ba dokonce i několika partami – vytvářen uvědoměle i cíleně. Se záměrem zkomplikovat či dokonce znemožnit kotrolu – aby se pak lépe a zabezpečeji mohlo KRÁST.

To vás nadzvedne, vaše smysly se zostří, najednou se ocitnete jakoby ve spravedlivém transu, už nezaznamenáváte všechny ty prohřešky a na ně navazující krádeže jen do paměti, začnete si je i zapisovat, a když dojdete k názoru, že jste jich už shromáždil dostatek na to, abyste s nimi vyšel ven, uděláte to. Zamíříte do kanceláře dílovedoucího, na cestě k jeho dveřím si představujete, jak vás za zaznamenané a prověřené důkazy o zlodějně v dílně pochválí, jak si Vás i na prsa přivine a poděkuje vám, ale ono proběhne všechno opačně. Protože on pan dílovedoucí, když pochopí, kam to míříte, nemilosrdně váš výklad přeruší a docela na vás i zařve, co si to dovolujete někoho obviňovat, a vpálí vám do zděšené tváře, že poměry v dílně poběží tak, jak až dosud, a v žádném případě ne tak, jak vy byste si asi představoval, že by běžet mohly. Nebo snad dokonce měly.

Vypotácíte se z jeho kanceláře jako opařený a slibujete si, že od tohoto okamžiku zavřete oči uši před vším lupičstvím a chmatáctvím v dílně na tisíc zámků – a opravdu to pak nějakou dobu plníte. Ale přece jen to vaše zatracené svědomí se po čase začne zase ohlížet po tom či po onom už docela otevřeném dílenském kradláctví, a když pak svého představeného uslyšíte, jak na dílenském shromáždění za přítomnosti ředitele burácí, že jej – my zaměstnanci – ne dost razantně potíráme, začne ve vás hlodat naděje, že možná už mezitím změnil názor. A že kdybyste tedy teď za ním přišel se svým seznamem nových a prověřených důkazů o docela už vážných kriminálních činech v dílně, které jste od vašeho prvního jednání zaznamenal, dopadnete líp, než posledně. A tak zaklepete znovu na dveře jeho kanceláře a dočkáte se tentokrát nikoliv řevu, ale výsměchu. Ale nejen výsměchu. Též výstrahy – řečené sice jen mezi řádky, ale přesto naprosto zřetelné – že když nepřestanete obtěžovat, budete si muset hledat místo jinde. Máte rodinu. A tak máte od té doby oči, uši i svědomí umrtvené možná už až do konce života.

Laskavý čtenář jistě podobenství mého příběhu pochopil. Vy – to byla a je naše policie – a dílovedoucím je premiér Nečas. Ten který v časech kauzy Casa zhulákal policii slovy, že to nebudou její plukovníci, kteří budou určovat co a jak se bude v naší republice dít, či nedít. A v současné kauze Julínek se zas policii vysmívá a předpovídá jí největší blamáž v její dosavadní historii. Že je v tom výsměchu obsažena i výhrůžka případných vyhazovů, je jasné každému, zvláště pak ale oněm policejním vyšetřovatelům, kteří ve snaze odkrýt všechny zločiny z posledních let i z našich nejvyšších pater, potí v probíhajích dnech doslova krev. Oni jsou veledůležitým údem výkonné státní moci a jakou odměnu za svoji práci sklízejí od hlavy této moci, sledujeme nyní všichni jakoby v přímém přenosu. A právě v tomto přesmutném i stěží uvěřitelném dění je odpověď na otázku: Proč nebýt policistou za této vlády.

Přejít do diskuze k článku