Quo vadis?

Reklama


masoZpoza kouře vodní dýmky v poklidné pouliční kavárně vypadá život v Káhiře stejně jako dřív. Miliony aut houkají a miliony lidí proudí sem a tam, jako by řízeni teorií chaosu. Za běžnou tváří megapole s údajně až 22 miliony obyvatel se ale dávají do pohybu masy, které mohou mít ve svém důsledku zdrcující, ale hlavně nepředvídatelný efekt El Niňa.

„Dejte si kebab!" volá usměvavý prodavač na hlavní ulici káhirského ostrova Zamalek a ukazuje na hromadu skopového nakrájeného na kostky. Od pohledu leží na pultu ve výloze jeho krámku alláh ví jak dlouho a z prázdného kvelbu kromě nich úpěnlivě zírá šestero očí řezníkových pomocníků. „Mám maso, ale nikdo ho nekupuje," vysvětluje lámanou angličtinou, zatímco už zručně napichuje marinované kousky na kovovou tyč a zároveň rozdmýchává na grilu dřevěné uhlí. „Jedna porce, jedno kilo," avizuje a rázem je po obchodu. „Maso začalo být pro naše lidi moc drahé," potřásá hlavou. „Opravdu nechcete aspoň kilo masa?"

Egypt je hned po Chorvatsku druhou nejčastější leteckou destinací českých turistů, nicméně kousky pláže před luxusními hotely s all-inclusive v turistických ghettech Hurgáda či Šarm al Šajch mají k jeho poznání daleko. V posledních dvou letech totiž v tom reálném Egyptě prakticky nemine den, kdy by se někde nestávkovalo či nebojovalo s policií. Po dekádách života ve výjimečném stavu, který v zemi platí už od atentátu na prezidenta Sadata v roce 1981, jako by se lidé najednou už přestali bát a protestují proti hromadnému propouštění, proti růstu cen potravin, proti snižování mezd. A neváhají se postavit ani hlavním policejních pušek. Podle údajů Egyptské organizace lidských práv se jen loni odehrálo na osm set stávek a protestních akcí, ale to je řeč jen o těch, o nichž se informace donesla až do Káhiry. A policie při nich postřílela bezmála stovku lidi a další tisíce jich uvěznila. Podobný nárůst intenzity demonstrací byl přitom v Egyptě naposledy v době před revolucí v roce 1919. „Je dobře, že se textiláci, učitelé nebo třeba lékaři už nebojí ozvat se za svá práva," míní můj dávný kamarád Makram. „Potíž je ale v tom, že si zakřičí, vyřvou se ze vzteku, a beztak se nic neděje. Všechno zůstává při starém. Taková demokracie je nám na nic."

„Mám neodbytný pocit, že se něco musí stát," tvrdil mi o den dříve evropský arabista, který působí na Káhirské univerzitě a pro jistotu nechce být jmenován. „Ta krize je už všudypřítomná a navíc neúnosná. Z lidí se už přece nemůže vymačkat víc trpělivosti," prohrábne si vlasy a nervózně se rozhlédne po kýčovitě barevném a hlavně neuvěřitelně zničeném interiéru kavárny Al Horeja v centru města. Je to legendární místo založené už na sklonku 19. století, jakási káhirská Slávie. Nagíb Mahfúz, jediný egyptský (potažmo arabský) nositel Nobelovy ceny za literaturu, tu prý u stolku kdysi psával své povídky, ale na kávu či pivo s vodní dýmkou sem dnes, v době krize, ale kromě pár zatvrzelých štamgastů chodí vesměs jen turisté. Lidi, od nichž by hrozil nějaký výbuch emocí, tu hledat netřeba.

Před kavárnou na chodníku už je to ale jiné. Hospodářská krize Egyptu ubrala na zahraničních investicích, které poklesly o třetinu na zhruba dvě miliardy dolarů, snížení lodní přepravy snížilo příjmy z poplatků za Suezský průplav a i turistů jezdí stále méně. Loni propad turistického ruchu, z něhož pocházejí hlavní egyptské příjmy, dosáhl dvaceti procent a letos to nebude lepší, spíš naopak. A do toho všeho přišel drastický růst cen potravin, který před třemi lety nastartoval světový boom biopaliv, a prohloubil míru chudoby. OSN dnes odhaduje, že pod hranicí chudoby – tedy s méně než dvěma dolary na den — žije asi 20 procent Egypťanů, což Egypt řadí na 119. místo ze 173 hodnocených zemí. Skutečná čísla ale budou podle všeho mnohem pochmurnější. Ony dva dolary na den totiž představují v přepočtu asi šest egyptských liber, přičemž třeba čtyři nejmenší chlebové placky přijdou na libru a kuře stojí dvacet liber a víc, zatímco kilo hovězího dokonce padesát. „Rodiny, které si ještě před dvěma lety mohly dovolit kuře alespoň jednou týdně, to už dnes udělat nemohou," říká Daúd, asi třicetiletý obrýlený projektový manažer stavební firmy. Je kopt, egyptský křesťan, a očividně ještě neztratil sociální cítění. „V posledních měsících se začaly dovážet kuřata až z Brazílie. Jsou o něco levnější než domácí, a když se dostanou do obchodů, lidé se o ně skutečně perou. Někdy teče i krev. Tu hranici chudoby by měli oficiálně zvýšit, protože se pod ní nachází mnohem víc lidí, než se zdá. Je tu prostě nesmírná chudoba, kterou svět nechce vidět." Ví, o čem mluví. Jeho firma se podílí na zakázkách v rámci každoroční více než miliardové americké pomoci Egyptu. Ta ale není určena pro lidi, ale na nákup zbraní a pro armádu a bezpečnostní orgány, a tak nyní Daúdova firma opravuje záchodky v kasárnách kdesi na jihu země. „Obyčejným lidem tyto peníze nepomáhají ani trochu. Spíš pomáhají státu, aby mohl svým lidem čelit."

A ještě pár statistických čísel: Osmatřicet milionů Egypťanů má přístup jen k vodě z kanalizace a 76 procent vody v sedmi tisících egyptských vesnicích je kapalina promíšená s vodou odpadní. Chudoba je tu navíc jasně provázána s negramotností. Oficiální údaje Světové banky tvrdí, že asi 45 procent egyptských chudých je negramotných, přičemž nejvíc se to týká žen. Ve vesnických oblastech jich je negramotných 85 procent, zatímco ve městech je to prý nadějnější, číst a psát jich neumí „jen" 57 procent. Skutečnost ale bude, jako obvykle, horší.

Egyptská organizace lidských práv nyní hlasitě bojuje za návrh zákona, který zakazuje transplantaci orgánů Egypťanů cizincům. Na první pohled lehce rasisticky znějící formulka má ovšem zabránit ilegálnímu obchodu s orgány, do něhož se dobrovolně hlásí stále více zdejších chudých. „Může to znít cynicky, ale v bezvýchodné situaci může prodaná ledvina rodině pomoci přežít. Bez této možnosti však chudí dál zůstanou chudými, nikdo jim nepomůže," říká Ibrahim, asi padesátiletý lékař, kterého Makram přivedl na společné posezení u vodní dýmky. „Připomíná mi to trochu jako pokus donutit latinskoamerické rolníky, aby přestali pěstovat koku. Oni to udělali a výměnou nedostali nic. A začali umírat hlady." Raději se neptám, co všechno o ilegálních odběrech orgánů vlastně ví.

 

Hra na demokracii

Pochyby o demokratičnosti režimu v Egyptě jsou vcelku na místě. Cožpak o to – mají tu parlament, prezident se nechává volit ve volbách, tisk kritizuje všechno a všechny a znají tu i institut politické opozice. Je tu ale pár velkých ALE. Parlament prakticky monopolně ovládá Národní demokratická strana letitého prezidenta Husního Mubaraka a sekulární opozice — mentálně, početně i svým významem — ze všeho nejvíc připomíná naši někdejší ODA a pokud se jí náhodou začíná dařit, skončí její předáci ve vězení – nějaký paragraf se vždycky najde. Skutečnou opozici tak představuje vlastně jen Muslimské bratrstvo, nejstarší islamistická organizace v arabském světě, která je proto pro jistotu rovnou postavena mimo zákon.


Tisk, a to i ten vládní, sice neváhá kritizovat i předsedu vlády a kdejaký šlendrián, nicméně jakmile si někdo troufne na samotného prezidenta, musí počítat s problémy, všudypřítomnou tajnou policií a s vězením. Ročně tak v Egyptě končí za mřížemi desítky novinářů a bloggerů, a to vesměs pod všeobjímajícími paragrafy o pobuřování. Ti ostatní větami typu „Pane prezidente, jste nejlepší z nás všech, první občan a nejmoudřejší muž ve státě" někdy připomínají naše dřívější rudoprávnické Kojzary šmrncnuté severokorejským kultem tamní Kimovské dynastie.


Možná proto nebude ani tak velká „náhoda", že prezidenta Mubaraka po 28 letech v čele státu podle všeho ve volbách v roce 2011 vystřídá, samozřejmě přísně podle pravidel demokracie, jeho syn Gamál. Četní opoziční představitelé a intelektuálové se proti tomu bouří a vzniklo dokonce i hnutí Kifája (Dost!), které pořádá masové demonstrace. „Nevím, jestli pro tu událost bude ´volba´vhodné označení, spíš to bude obyčejný cirkus," postěžoval si v novinách bývalý Mubarakův ministr zahraničí a šéf Ligy arabských států Amr Músa. Kromě něj o kandidatuře ještě uvažovaly také další známé tváře, jako například bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus Ghálí, donedávna předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradej nebo třeba nositel Nobelovy ceny za chemii Ahmad Zuvajl, všichni už ale couvli. „Egypt je jako každá jiná země na světě, nemůže otevírat dveře nekvalifikovaným, nevhodným kandidátům," odmávl tyto osobnosti jeden z lídrů vládní strany a připomněl, že 76. článek ústavy všem kandidátům předepisuje povinnost mít nominaci od alespoň 250 poslanců parlamentu. A tu může v de facto systému vlády jedné strany získat jen Gamál, který je navíc už od roku 2002 generálním tajemníkem politického výboru NDP. Na mysl se na jedné straně nutně vtírá skutečnost, že americké ministerstvo zahraničí už roky hodnotí egyptskou demokracii hůře než tu v nenáviděném Íránu, ale na druhou stranu i fakt, že po sérii zpackaných voleb v palestinské autonomii a Afghánistánu a při nejistých vyhlídkách na volby v Iráku si už Bílý dům další blamáž u „svých" muslimů dovolit nemůže.

 

Hrozba Palestiny

To ale nijak neoslabuje americkou podporu Mubarakovu režimu, právě naopak. V době „dálkového" kolonialismu, kdy už bílý muž kvůli ovládnutí území nechce osobně riskovat nákazu žlutou zimnicí a podobnými nepěknými chorobami, se vzdálené končiny ovládají nejlépe právě prostřednictvím „svých" lidí. Zatím naposledy se síla těchto vazeb projevila počátkem ledna, kdy skupina asi 1400 aktivistů ze 43 zemí světa zkusila projet s konvojem humanitární pomoci přes egyptský přechod Rafah do zablokovaného pásma Gazy. Egypt, věrný vazal USA a tím i Izraele, je ale přes hranice nepustil. A zatímco se míroví aktivisté potýkali s tisícovkami policistů, ať už při demonstraci na centrálním káhirském náměstí Tahrír (kde ovšem policie nejvíc zbila Egypťany, kteří se k akci na pomoc Gaze chtěli přidat), nebo v letovisku El Aríš nedaleko Rafahu, zjevil se v prezidentském paláci v Káhiře izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Mubarak ho pochválil za blíže nespecifikovaný přínos k míru na Blízkém východě, za neexistující zmrazení výstavby ilegálních židovských osad a nechal si od něj posvětit svůj nejnovější blízkovýchodní „mírový" plán, který stručně shrnuto navrhuje, že Izrael nemusí udělat nic, zatímco Palestinci musejí uznat Izrael a začít jednat. Budiž světlo!


Je příznačné, že Mubarak se s Netanjahuem v poslední době vždy setkával v Šarm al Šajchu či na jiných místech ležících co nejdále od zalidněných center. Změna tohoto zvyku tak podle všeho značí posílení významu vztahů mezi oběma zeměmi. Napovídá tomu ostatně i Mubarakův dárek Netanjahuovi – souhlas s tím, aby stovky Izraelců vyrazily do egyptského Damanhúru pomodlit se u hrobu rabína Jaakova Abú Haceiry u příležitosti 130. výročí jeho smrti. Je v tom cosi symbolického – blokování propalestinských aktivistů na cestě do Gazy (nakonec byli po několika dnech střetů přece jen přes přechod v Rafahu vpuštěni a jejich šéf, britský poslanec George Galloway, vypovězen ze země), budování ocelové zdi, která by ukončila pašování zboží do Gazy, a souběžné pozvání Izraelců do Egypta…


Na první pohled macešský postoj Egypta vůči „bratrům" z Palestiny má přitom ale svou hlubokou logiku. „Egypt, stejně jako většina arabských zemí, nemají na samostatném palestinském státu zájem," vysvětloval mi už před mnoha lety s cynickým úsměvem bývalý tiskový tajemník prezidenta Násira Tahsín Bašír. „Vládne tu totiž strach z představy, že by se do svobodné Palestiny vrátili lidé z diaspory, lidé s doktoráty z Oxfordu či Harvardu, a se svým know how a kontakty by Palestinu proměnili v centrum arabského světa. Káhira, která se stále označuje za lídra arabského světa, by pak už nikoho nezajímala. A navíc – co bychom si počali s těmi tisícovkami diplomatů, kteří vystudovali vlastně jen slovní kritiku státu Izrael a nic moc jiného neumějí. Jen by nám kvůli tomu ještě vzrostla nezaměstnanost…" Vše napovídá tomu, že tato praxe platí dál.

 

Útěk k Alláhovi

Připočteme-li k tomu všemu na odiv dávaný pompézní životní styl mocných, kteří se ulicemi prohánějí v luxusních mercedesech (jejichž cena mimochodem nyní kvůli finanční krizi poklesla o 30 procent na milosrdný zhruba milion egyptských liber) a všudypřítomnou korupci, která má až pohádkové rozměry a spolehlivě dokáže zazdít jakýkoli smysluplný krok kupředu, lze vcelku pochopit, proč Egypťané od importované „demokracie" stále více utíkají k tradičním hodnotám, jakými jsou v arabské společnosti rodina nebo víra. Islám přitom ale začali vyhledávat nejen pro jeho nezanedbatelný sociální obsah, ale i jako obranu před vlivem Západu, který je v každodenním životě zklamal. Před mešitami v chudinských čtvrtích se vytvářejí dlouhé fronty na jídlo zdarma a v ulicích je stále více mužů s modřinami na čele – na modlitební kobereček si dávají kamínky a tlučou o ně hlavou, aby vzniklou modřinou dokázali sílu své víry. Dříve to byla výsada jen vousatých pánů v tradičních bílých hábitech, ale dnes jsou takto zmordovaní i jinak sympaticky vyhlížející chlapíci v džínách. Egyptská vláda tak dnes paradoxně řeší totéž, co vlády například ve Francii či v Německu – zahalování. Prozatím dostaly zákaz nikábu, tedy zahalení od hlavy až k patě, například studentky v areálech univerzit.


Proamerická a proizraelská politika vlády přitom ale příklon k islámu jen dále prohlubuje, stejně jako osvědčená praxe z posledních let, v jejímž rámci policie a armáda při hledání například pachatelů atentátů vždy uvěznila pro jistotu celé vesnice v naději, že v sítu uvízne i skutečný terorista. Výsledky se dostavily. Pumový útok z před dvou let, při němž mladík amatérskou náloží zabil u bazaru Chán Chalílí v Káhiře francouzskou turistku, svědčí o tom, že velké ryby schopné sestrojit funkční výbušninu jsou skutečně za mřížemi. V opačném případě by se tehdy v přelidněném stínu mešity al Azhar odehrál opravdový masakr. Zásadní otázkou ovšem zůstává, zda je eliminace několika desítek či stovek teroristů za cenu dlouholetého věznění desítek tisíc lidí bez soudu, tou nejlepší možnou cestou k řešení problémů.


Ostatně, radikální islám je dalším důvodem neochoty Káhiry pomoci lidem v Gaze. Tamní hnutí Hamas, kdysi výhonek egyptského Muslimského bratrstva, jde totiž svému zakladateli v mnoha ohledech příkladem, účinným bojem s kriminalitou a drogami počínaje, a neústupností vůči Západu a Izraeli konče. A právě tuto infekci nehodlá egyptská vláda na své území vpustit za žádnou cenu. Proto na jedné straně proti islamistům tvrdě zasahuje, zároveň se ale snaží upouštět ventily lidového hněvu tím, že umožňuje médiím ostře kritizovat Izrael či označovat USA a jejich proizraelskou politiku za vlastně jedinou překážku nastolení míru v izraelsko-palestinském konfliktu. Přitom se snaží vyhledávat v Muslimském bratrstvu „umírněné" osobnosti, s nimiž by navázala oficiální kontakty, příliš to ale nezabírá. Muslimští bratři právě kvůli vyjednávání s vládou počátkem ledna zbavili funkcí ve svých orgánech dva významné členy, což místní média označila za další krok k radikalizaci hnutí. „Jistě," komentuje to generální tajemník Egyptské organizace pro lidská práva Háfiz Abú Siada, „vláda se všemožně snaží udržet ve společnosti klid a přitom dělat dojem, že je se svým lidem, ale u dna společnosti to vře. Protiamerické nálady jsou silné a je jedno, jestli mají racionální jádro, nebo ne. Výbuch může přijít kdykoli." Co by takový výbuch znamenal a jestli by opravdu přinesl změnu k lepšímu, si ovšem nikdo netroufne odhadnout.

 

Mír, v němž se bojuje

Procházíte-li ulicemi Káhiry nebo jiných egyptských měst bez ochranného obalu početné turistické výpravy, nemůžete si toho napětí nevšimnout. Tradiční volání všemožných prodejců čehokoli, kteří donekonečna omílají své „Which country are you from?" se často mísí s přímými dotazy „Amrikíja?" Nemám chuť zkoušet roli Američanky v davu Egypťanů, a tak trpělivě vysvětluju, že s USA nemám nic společného. Asi dělám dobře, protože gloriola údajné nové Ameriky pod Barackem Obamou na káhirské ulici očividně nefunguje.


„Víš, my vás nemáme rádi," snažil se mi vcelku přátelsky podat situaci jeden obchodník v přelidněném centru města nedaleko náměstí Tahrír. „Jsme teď ale hrozně chudí, a tak jste pro nás zdrojem peněz. Nenávidíme vás, bílé, ať jste z Ameriky, nebo ne, protože držíte naši vládu u moci, ale zároveň vás teď potřebujeme. Jen pojď dál," mávl rukou ke své výloze. „Mám pro tebe skvělé parfémy. A když jsi z Prahy, udělám ti cenu…" Obchodní duch zase jednou zvítězil nad emocemi, nicméně tato hra na nenávist a nutné zlo zapustila v egyptské společnosti kořeny. Jsi-li bílý, musíš platit bez ohledu na to, jakou cenu ti řekneme, protože jsi oproti nám beztak bohatý a neublíží ti to. Pokud nebudeš hrát tuhle hru, nemáš pro nás význam.


Asi nejnázorněji to vyjádřil malý ušmudlaný klučina na ulici, který se svou stejně starou sestřičkou zkoušel prodat kolemjdoucím oschlý svazeček máty. Vzhlédli i ke mně, a když jsem se na ně usmála a zavrtěla hlavou, kluk se zamračil, chvíli mě propichoval pohledem a sehnul se pro kámen…


„Ať už bude příštím prezidentem kdokoli, měl by se konečně začít starat nejen o sebe a svou rodinu a přátele," říká na rozloučenou Makram, „ale o celý Egypt." Vláda přitom své kritiky odmítá častým poukazem na to, že svou politikou v turbulentním regionu dokázala zajistit svým občanům dekády míru. Je to ovšem mír, v němž mnozí lidé musejí každý den bojovat o holé přežití. A o svou důstojnost.

 

Publikováno v Literárních novinách

 

Převzato z Czech Free Press!

 

Foto: Hurghada

Přejít do diskuze k článku