Rebelové: Bomby jsou důkazem lásky NATO k libyjskému lidu

Reklama


Duben 12, 2011

Ještě před pár dny si generálové z té naší aliance na Kaddáfího stěžovali, že jim kazí radost a jezdí s tanky ve městech, kde žijí lidé, z nichž se tak stávají živé štíty. Když tenhle morální apel na Kaddáfího a jeho tankisty kupodivu nezabral, z obyvatel libyjských měst živé štíty být přestaly.

 

„Nebudeme pořád s to omezovat ztráty na životech," vysvětlil změnu zorného úhlu v neděli generál Severoatlantické aliance Charles Bouchard a dodal, že by si „síly režimu měly uvědomit, že pokud budou dál plnit příkazy útočit na své vlastní lidi, stanou se terčem oni sami." Tato poměrně složitá úvaha prostě říká: budeme bombardovat i města a může za to Kaddáfí, my ne. (Rebelové mezitím odmítli mírový plán Africké unie, který nepočítal s okamžitým odstoupením Kaddáfího a jeho rodiny od moci, a tak válka — z hlediska zbrojařů — úspěšně pokračuje. Pentagon celkové náklady za 17 dní bombardování sice zatím spočítat prý nedokázal, ale v pondělí hodil na stůl cifru 608 milionů s tím, že těch peněz je podle všeho ve skutečnosti víc. (A ještě poznámka k bombardování lidí: americký bezpilotník v Afghánistánu zabil dva americké vojáky, které si prý ten, kdo ho řídil, spletl s taliby.)

Nicméně, aby pokrytectví nebylo málo, byli rebelové z Benghází donuceni omluvit se komusi za Kaddáfího a pumový útok na Lockerbie, a k tomu nedávný Kaddáfího řezník a nyní prozápadní (a Saúdy placená) loutka v čele libyjských rebelů Mustafa Abdal Džalíl na konci své tiskové konference včera poděkoval alianci za bombardování. Fakt, že NATO shazuje bomby i na rebely a civilisty, taktně vynechal, namísto toho prohlásil, že bomby jsou důkazem lásky, kterou NATO chová k libyjskému lidu. A k dosažení totálního osvobození vyzval k silnějšímu a intenzivnějšímu bombardování.

Kolik lidí už NATO v Libyi svým bombardováním „totálně osvobodilo" od trablů tohoto světa, není známo, nicméně mějme na paměti, že cílem humanitárního bombardování Libye oficiálně byla ochrana libyjských civilistů. Ze zdrojů WikiLeaks se nyní totiž objevila čísla o neochraně lidí v Iráku – civilisté tvoří celých 63 procent z oficiálně přiznávaných 109 tisíc obětí (některé odhady přitom ale mluví až o 1,2 milionu obětí americké invaze).

Ale nechme toho, vždyť tuším že už Stalin říkal, že jeden mrtvý je tragédie, zatímco milion mrtvých je jen statistika. Co že se tedy za tři dny mého stěhovacího života bez internetu stalo zajímavého? Třeba to, že jemenský diktátor Sálih znovu prohlásil, že je ochotný odejít od moci, byť za podmínek, které blíže nespecifikoval. S drobnými výhradami prý podpořil plán Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), která v režii Saúdské Arábie vymyslela předání moci v Jemenu. Ony drobné výhrady zase ale až tak malé nejsou – Sálih trvá na tom, že odejde „ústavní cestou", byť není jasné, co tím myslí zrovna on. Obecně by to znamenalo vypsání a uskutečnění voleb, v jejichž falšování je ale osvědčený spolubojovník USA ve „válce proti teroru" skutečný mistr. I proto opozice plán GCC odmítá a požaduje Sálihovu okamžitou demisi bez jakýchkoli vytáček.

O víkendu se vytáhla také neuvěřitelně neuvěřitelná Liga arabských států, která na nátlak Saúdské Arábie podpořila útok na Libyi (výměnou za ovládnutí celého arabského Perského zálivu), a teď se zničehonic rozhodla, že je třeba ukolébat rozjitřenou „arabskou ulici", a tak vyzvala OSN, aby vyhlásila bezletovou zónu i nad pásmem Gazy a zasadila se o zrušení blokády. Pokud to bylo myšleno jako uchlácholení čím dál neklidnějších Arabů, budiž – je to samozřejmě jen gesto, neb nic takového nemůže v OSN nikdy projít, ale zní to na první poslech alespoň efektně. Na druhý poslech — a s přihlédnutím k tomu, jak to chodí v Libyi – to ale může být i skrytá výzva k bombardování pásma Gazy. My optimisté věříme, že ve hře je varianta první, tedy pouhé plácnutí do vody.

A když zmiňuju čím dál neklidnější Araby, myslím tím – ano, mí čtenáři už vědí – Egypťany (kteří by mě za termín „Arabové" hnali – z jejich pohledu jsou totiž Arabové jen ti v kalábijích zahalení velbloudáři z Arabského poloostrova, a ostatní jsou prostě jen Egypťani, Syřani, Libanonci, Tunisani atd atp. My o sobě, koneckonců, taky nemluvíme jako o Slovanech, že?). No ale… v Egyptě už nějakou dobu vládne armáda a jak se zdá, začíná si pod sebou řezat větev. Na jedné straně si podle všeho uvědomuje, že zvládnout masy může jen s použitím Mubarakových metod, nicméně jakmile se k takovému kroku odhodlá, může být svržena. Šéf vojenské junty a Mubarakův pudlík (v hodnosti polního maršála) Tantáví už je hlavní hvězdou sloganů burácejících náměstím Tahrír, a tak se ještě mohou dít věci. (Nejen pro ty nejhorší arabské režimy, ale s nimi i pro Izrael, samozřejmě.) Armáda přesto brutálně rozehnala demonstraci na Tahríru k připomínce dvou měsíců od pádu Mubaraka: výsledkem 1 mrtvý, 71 zraněných. „Začínáme si uvědomovat, že armáda je bohužel naším nepřítelem," cituje LA Times jednoho z demonstrantů. „Byla nedílnou součástí Mubarakova režimu a teď jen odhazuje masku. Už nemůžeme říkat, že lid a armáda jsou jedna ruka," dodal v narážce na jedno z nejhlasitějších hesel únorové revoluce. (Faktem ale je, že zájmy prostých vojáků záklaďáků, jejichž holé přežití často zajišťují příbuzní dodávkami balíčků s jídlem, a vysokých důstojníků jsou diametrálně odlišné a je tak otázkou, do jaké míry a jak dlouho se vůbec velení může spoléhat na to, že je velením. Ale to teprve uvidíme.) Junta zatím stihla recyklovat 75 procent důstojníků Mubarakovy tajné policie, které přeřadila do jiných složek ministerstva vnitra – lidé, kteří znásilňovali, mučili i zabíjeli tak budou sloužit své vlasti dál.

A junta si hraje s ohněm dál – vojenský soud odsoudil jednoho bloggera za „urážku armády" a „šíření nepravdivých informací" na tři roky (škoda, že ten kluk není Číňan, už by se kvůli němu sepisovaly po celém světě petice).

Do toho všeho začíná být lidem divné, jak může svržený diktátor Mubarak, který je podle armády v domácím vězení ve svém paláci v Šarm al Šajchu, pronášet projevy v saúdské televizi Al Arabíja (patří královu švagrovi) a v nich tvrdit, že se ničeho nedopustil a ještě vyhrožovat médiím žalobami za urážky na cti.

A poslední kuk do Egypta: video z demonstrace před izraelskou ambasádou v Káhiře. Protestovali proti izraelským útokům na Gazu. Izrael má v Káhiře velvyslanectví v 10. patře (nebo snad ve dvanáctém, třináctém? už si to moc nepamatuju) jednoho z činžáků v Gíze, pár desítek metrů od Nilu. Všude spousta vojáků, policistů v uniformách i tajných, ale přesto – v okolních patrech žijí prověření Egypťané. A do té demonstrace teď někteří z nich začali hned pár metrů od oken velvyslanectví mávat palestinskými vlajkami. To někomu mohlo připomínat… blokádu?

Ticho – protože se to nestalo v Číně nebo někde v Rusku nebo tak – vládne nad Bahrajnem, kde v neděli policie ve vězení umučila dva účastníky prodemokratických protestů. No a dva bloggery odsoudili za mříže i ve Spojených arabských emirátech – chtěli přitom jen politické svobody a možnost volit parlament.

Mezitím se ale do formy znovu dostává Světová banka – ve své pondělní zprávě doporučuje Blízkému východu budovat stabilní vládu, justici a policii…a teprve až někde vzadu je zmíněno školství a zdravotnictví. Jupí, jsme zpátky, jako by se vůbec nic nestalo.

Jo, a na samý závěr: Zaznamenali jste, že v sobotu bylo výročí Dajr Jasínu?


Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku