Na tuto otázku se v Čechách hledá odpověď každých 20 let. Skutečně pravdivou odpověď ovšem může poskytnout jen ten, kdo tyto „historické obraty“ sám zažil.
A on je nejen prožil,ale dokázal projít svým životem ve skutečné pravdě a lásce. Arnošt Jakubec, sedlák a básník, potomek rodu, který už 505 let žije a hospodaří na své usedlosti v Čenkově, zažil za svůj 96letý život ony historické chvíle národa už pětkrát. 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. Za tu dobu se okolo něho vystřídaly desítky možná stovky karieristů, kteří měli společnou snahu ovládat ve jménu „nových pořádků“ostatní lidi a přibližně stejně dlouhý politický jepičí život.
Stejně jako za života jeho předků se přes Arnošta a jeho rodinu přehnalo mnoho bídy a útrap, střídala se léta válek a míru, neúrody a úrody, požáry, nemoci, předčasná úmrtí… Vždycky se však v tomto nezdolném plemeni našel chlapák, který popadl opuštěnou radlici a zase vyoral svou brázdu. Odkud se v nich bere ten nezlomný duch, touha po pravdě a spravedlnosti? Je to snad duch husitů a českých bratří?
Arnošt se narodil za císaře pána, rok před začátkem 1.světové války. Maminka mu zemřela krátce po porodu, otec se oženil podruhé a musel na frontu. Přestože bylo rozhodnuto, že se Arnošt stane dalším hospodářem na gruntě, dostal příležitost jít studovat. Nejprve na gymnáziu, poté na zemědělské škole. Ale všechny naděje do budoucnosti se zřítily jako stavba z karet. Přišla mobilizace r.1938. Sedlák básník tváři v tvář nadcházejícímu boji v sobě nachází slova pravdivého stavu mysli:
Slza se do oka tlačí.
Máme jen vzdor,odvahu k činu
a vůli k vítězství. Zdali to stačí?
K potření nepřátel? Máme my vinu?
Jsme to snad my, kdo učíme zlobě? /1/
Za války se stal pro své okolí přirozenou autoritou. Jeho pevný charakter a postoj chytrého rebela se stal zárukou, že ho nikdo z okolí neprozradí když skrývá u sebe dva slovenské zběhlé vojáky a pak i partyzány. Jeho strach i odvahu s ním sdílí i jeho mladá drobná žena Olga. Na tyto věci existoval v té době jediný trest – smrt pro viníka i celou jeho rodinu.
Sotva přestáli šťastně jedno nebezpečí,vtrhl na vesnici třídní boj. V roce 1952 je jako„kulak“zatčen a odsouzen na 1rok vězení a k pokutě 40 000 Kč. Na odvolání mu soud odpověděl zvýšením pokuty na 100 000. Dodnes má ještě schován jeden exemplář hanlivé „bleskovky“, na které je zostuzován jako „vesnický boháč a kamarád americké mandelinky bramborové“. Protože byl v té době postižen silným ischiasem a špatně snášel jako vězeň zimní počasí při stavbě žďárského mostu, přihlásil se ze zoufalství pro práci v jáchymovských dolech, aby se pod zemí konečně zahřál. Doma zůstala jeho mladá žena se třemi malými chlapci a snažila se zvládnout jejich hospodářství sama, bez předchozí zkušenosti.Naštěstí pro některé odsouzené s kratším trestem zemřel Klement Gottwald. A tak se po 5 měsících na uranu dostal Arnošt domů na amnestii. Protože však ani po sbírce v širší rodině nebylo možné zaplatit celou pokutu 100 000, putoval Arnošt znovu do kriminálu.
Tu se ale projevila selská solidarita.Sousedi zorganizovali výpomocnou půjčku, kterou Jakubcovi čestně všem později vrátili.
V době Arnoštova věznění vzniklo v jejich vsi JZD. Přitom byly rodině „kulaka“ Jakubce zabaveny všechny zemědělské stroje a nesměli už nikoho zaměstnávat. Nezbylo jim než zatnout zuby a dřít od rána do večera, všechno ručním nářadím. Z té dřiny za krajních podmínek pro přežití ještě navíc onemocněla Olga naTBC.
Režimní tlak na Arnoštovou rodinou se nezastavil ani před jeho dětmi.Jeho chlapci vyšli základní školu se samými jedničkami,ale na střední školu nemohli.Šli tedy do učení. Ale nakonec svou vytrvalostí přecejen prorazili. Syn Arnošt nastoupil na VŠ zemědělskou v 21 letech, Josef, který poté vystudoval s červeným diplomem, ve dvaceti.
I nejmladší syn Vítek nakonec v 17 letech mohl na střední školu, hned po prvním ročníku na školním výletě zemřel. Utopil se. Nikdo netušil,že měl nemocné srdce.
Těžce zkoušený Arnošt nachází útěchu ve verších:
Tak stávalo se.Dneska též se stává,
že padnem v sítě směšných podvodů.
Však postiženým sil se nedostává
by uplatnili pravdu důvodů,
kdy silný nazve svoji sílu právem
když svévolně smí zneužíti moci .
Pak postižený nekončí spor zdarem,
sám, opuštěný, prohrá bez pomoci
a jeho osud předem zpečetěný.
Snad na statečné spolehnout se může,
snad v tísni potká vřelé srdce ženy,
či ze sta lidí statečného muže. /2/
Jak dokázal Arnošt a jeho Olga čelit takovým životním zkouškám? S pokorou vlastní velkým duchům a hlubokou osobní křesťanskou morálkou. Dál říká:
Až děti našich dětí,jejich vnukové
se ptáti budou,jak jsme přežili,
ať odpověď jim verš můj ukove:
my krásou žili jsme, my krásu střežili
vždy ve svých srdcích,při své denní práci.
Nám růže kvetly jen za plotem našich zahrad.
Jak tažný pták se duše do nich vrací,
za smutky, ztráty, načerpati náhrad.
Nám minuta i hodina i celý den byl tísn
a hořký prach jsme denně polykali,
však vnitřní svět, co si jen srdce vysní,
ten podlostí se, blátem nezakalí. /3/
Arnošt miloval život, svou ženu Olgu, děti i přírodu a za všech okolností se choval jak se podle jeho přísných měřítek má chovat správný chlap:
Vždyť ženou být, toť slzy jídat s chlebem
a podepírat květy zlomené,
být opuštěná osudem i nebe
a ještě křísit srdce kamenná.
Vždyť mužem být,toť nésti v sázku kůži
a nepočítat svoji denní tržbu,
dál trním jít, však v srdci nésti růži
a chránit vše, co dalo se mu v držbu.
Sám čistý být a neulpívat běžně
na drobném penízku, je jen almužnou.
A silný být a přec se chovat něžně
a nehrát nikdy roli nemužnou. /4/
Arnošt Jakubec byl člověk velkého srdce. Nikdy nezaváhal, když se měl zastat slabých a bezmocných. Hned po únoru 1948 se ujal ženy se čtyřmi dětmi a babičkou rodiny celníka, který převáděl české uprchlíky přes hranici tak dlouho, až sám zmizel v kriminále. Po svém návratu z vězení poskytl útočiště bývalému spoluvězni ze Žďáru i s jeho rodinou. A tak to šlo celá léta. Ještě v roce 1987 pečovala Arnoštova rodiny o mladou ženu, která pracovala v penicilince a přitom ztratila imunitu proti nemocem. Lékaři jí nedávali naději, ona se ale vyléčila. Pomohla jí zdravá a prostá strava, čistý vzduch a bylinky léčitele Mikuláška. Opět byla schopná chůze a časem dokonce přivedla na svět 2 zdravé holčičky. Celá tato rodina žije od roku 1989 v Glasgow, otec je světoznámý vědec.
O svém životě Arnošt hovoří v těchto verších:
Jen v tvůrčí práci měl jsem klid a zdraví
a k hroudě lnul jsem, i když obzor temněl,
nad práci s půdou větší radosti nen
tak vychoval jsem i své pokolení.
Sametovou revoluci přivítal Arnošt s nadšením,ostatně jako většina lidí,ale po 10 letech smutně hodnotí zklamané naděje:
S a m e t o v á t e č k a / k 10.výročí „sametu“ /
Zas tady stojí sedlák,
jak před lety tu stál,
leč neporoučí jemu
kdo falešně s ním hrál.
Však přec mu víra hasne,
dost nebyl zbaven pout,
dál zákonnosti včasné
se nepodrží soud.
A je to sedlák český,
jenž čtyřicet let has´
a bezbranný žil v poutech
a nemoh´zvednout hlas.
A nyní zas mu vládne
těch podvodníků smečka!
A odvolání? Žádné!
A za tím má být tečka?
Že máme sehnout hlavu ?
Snad to chce někdo tvrdit ?
Za právo,čest a slávu
my nebudem se hrbit !
Jeho verše burcují, ale on sám už je odkázán na berle, definitívně předává svoje hospodářství synovi Arnoštovi a už jen vypomáhá, vášnivě chodí diskutovat do hospody, verše už může jenom diktovat své ženě Olze. Jednu z posledních básní napsal a věnoval lékařům a celému osazenstvu očního oddělení nemocnice v Jihlavě z vděčnosti za zachráněný zrak:
Vám lidem ducha v službách medicíny
dnes tento dopis v poloslepu píši.
Vám díky za ty vřelé, opravdové činy
ty, které pravdou, Boží láskou dýší.
Pak už se jen postupně uzavíral do sebe a pomalu přecházel do světa snění a vzpomínek. Až usnul spánkem tak hlubokým, že už z něho nebylo návratu. Stalo se to o polednách 20.10.2009. Jsou chlapi, kteří uměli dobře žít a dokázali dobře umřít.
V okamžiku,v němž píši tato slova začíná v Třešti Arnoštův pohřeb. Nebyl by to on, sedlák a básník, aby si nenapsal sám svůj nekrolog:
Až jednou přejdu,co mi dáno přejít,
a předám zpátky, co mi dala země,
pak na kraj lesa, co se dívá ke mně,
chci k spánku s lesy navěky se sejít.
A jestli nelze splnit tužbu moji,
mně odevzdáte na zahradu lidí,
pak věnce z lesů dejte se mnou spát.
Na památku nezdolného Arnošta napsáno v pondělí 26. října 2009 v 15 hod.
