-
Předindustriální společnosti: zemědělství, těžba surovin, rybolov, fyzická síla, určující je přírodní cyklus. Život byl hrou proti přírodě, zkrotit vodu a vítr, vydobýt si potravu z půdy vody a jiných živočichů. Chování bylo přizpůsobeno touto potřebou.
-
Industriální společnost: čas je mechanický, přesně odměřovaný hodinami, fyzickou sílu nahradila energie. Nastupují dvě postavy – inženýr a částečně vyškolený dělník, je to svět organizace, tedy hierarchie a byrokracie, ve kterém se s lidmi zachází jako s věcmi. Člověk žije stále více mimo přírodu a žije převážně pouze s jinými lidmi. A právě život ve skupině patří k nejstarším potížím lidské civilizace sahajícím do éry jeskyně a klanu.
-
Postindustriální společnost se soustřeďuje na služby, je to hra mezi lidmi navzájem, a to žádá kooperaci a vzájemnost. Dosahovat spolupráce mezi lidmi je ovšem daleko obtížnější, než bylo řídit věci. Kde chybí politika konsensu, nastává politika konfrontace. Lidé se musí navzájem milovat nebo zemřít. Člověk zde stojí sám ve strachu ze světa, který nevytvořil. Nyní je problematická sama skutečnost, i ji je třeba přetvořit. Skutečností je pouze sociální svět prožívaný skrze vzájemné uvědomování druhých lidí. A co může lidi bez přírody a techniky navzájem ještě spojovat?
-
Svět přírodní, technický a sociální. Svět přírodní ovládá osud a náhoda. Svět technický racionalita a entropie, pak sociální svět můžeme charakterizovat pouze jako život „ve strachu a chvění“.
-
Každou společnost, řečeno s Rousseauem, drží pohromadě buď síla (armáda, milice, policie), nebo mravní řád – tj. ochota lidí respektovat právo i sebe navzájem.
-
Říci Bůh je mrtev, znamená v podstatě totéž, jako říci, že sociální vazby se zpřetrhaly a společnost je mrtva.
-
Vlak dějin, poháněný akcelerací poznání, vykolejí. Lidstvo bude ve stále menší míře schopno řešit množící se problémy, protože nás stále rychlejší tempo změn přivádí blíž ke konečné energetické mezi, za níž již nebudeme schopni tvůrčím způsobem reagovat na výzvu budoucnosti.
-
Ve Starém Zákoně se klade důraz na zákon a je obava z nekontrolovatelné lidské přirozenosti. Uvolnění asociuje smyslnost, agresivní sexualitu, násilí a zabíjení. Ona obava je obavou z démonična, z horečnaté extáze, při níž člověk opouští své tělo a překračuje hranici hříchu.
-
Místo aby démoničnost krotil, modernismus ji akceptuje, zkoumá a opájí se jí a pohlíží na ni (právem) i jako na zdroj určitého druhu kreativity.
-
Faust: Protože mysl je nástrojem porozumění, je přece možné, že největší blaho člověku přináší život rozumu a nikoli život přírodní. Staré lásky se přehnaly jak bouře minulého roku a on jde jen s mlhavou vzpomínkou na minulé chyby vstříc novému dni. Avšak bez paměti není zralosti. Takový romantismus, nekonečně se táhnoucí život bez naplnění, činí lidský život leda tragédií nebo černou komedií. Pouhé neustálé hledání nových zájmů nových zábav, nových vzrušení, nových dobrodružství, nových oslav, nových revolucí, nových radostí, nových děsů, nových… To není Prométheus, nýbrž Próteus, který nikdy nespočine dost dlouho na to, abychom poznali jeho pravý tvar nebo konečný záměr. Odsud není úniku. Proto nakonec zjistíme, že Faustův život na Zemi a život lidí jemu podobných je jen odleskem sedmi stupňů pekelných.
-
Úpadek společnosti začne být zřejmý tehdy, když společnost ztratí stud a možné je vše – tj. kdy již nejsou respektovány zvyky a zákony, rovnost plodí svévoli a na místa dobrých lidí přicházejí lidé nepoctiví a závistiví. Následuje zhroucení a uvržení do barbarství. (Vico)
-
Marx byl přesvědčen, že lidé mohou tvořit své vlastní dějiny, ovšem v mezích historicky daných možností.
-
(Zvlášť nabubřelý) Trockij: Člověk se stane nezměrně silnějším, moudřejším a bystřejším; jeho tělo získá soulad, jeho pohyb rytmičnost a hlas hudebnost. Život nabude dynamičtější a dramatičtější formy. Průměrný lidský typ vystoupí do výšin Aristotela, Goetha či Marxe. A nad tímto pohořím se budou tyčit nové vrcholy.
-
Napsat tragédii je snazší než vymyslet komedii, neboť všichni lidé pláčí nad stejnými věcmi, ale každý se směje něčemu jinému. (Groucho Marx)
-
Otázkou je: Kdo je Bůh a kdo Ďábel?
-
Goethe: Má-li ti patřit něco z dědictví tvých otců, musíš si to nejprve zasloužit! V modernistickém pojetí je to opačné: Má-li ti patřit něco z dědictví tvých otců, musíš to nejprve zničit. (Manifest futurismu)
-
Může být velmoc demokratická?
-
Zločin je formou „neorganizovaného“ třídního boje.
-
Evropané odešli z kolonií a místo nich tam přišly USA.
-
Aristoteles: Místo potřeb nastoupily tužby, a tužby jsou ze své podstaty neomezené a neukojitelné. (Motivem pro nabývání statků nejsou potřeby, ale tužby! Účel výroby je tedy nikoli společenský, ale individuální!)
-
Jednou z velkých hádanek XX. století je, proč masy voličů ve svobodných demokratických volbách nevyužily své hlasy k tomu, aby prosadily podstatně rovnější rozdělování. Vysvětlení si žádá přinejmenším skutečnost, že se o to ani nepokusily!
-
Veškerá moderní reklama se soustřeďuje na úkol prodávat iluze a přeludy – úkol, který se dříve přenechával čarodějkám.
-
Postmodernismus je útěkem od filosofie – to platí o Foucaltovi, Derridovi i Rortym – do kulturní historie, rétoriky a estetiky a popřením či potíráním, univerzálních a transcendentních hodnot. Pokračují spolu se sociologií Pierra Bourdieua v „demaskování“ humanismu a morálky a odhalováním mocenských vztahů, nenabízí však žádný normativní hodnotový systém. Foucault se obrací proti západní humanistické tradici a představám o úloze lidského konání v utváření dějin. „Archeologie našeho myšlení snadno dokáže, že člověk je teprve nedávným vynálezem, a můžeme s jistotou předvídat, že zase zanikne jako tvář namalovaná v písku na břehu moře. Tuto událost je třeba vítat, nikoli se jí hrozit. Volný prostor, který zánikem člověka vznikne, není mezerou, již je třeba něčím zaplnit, nýbrž prostorem, který umožňuje znovu začít myslet. Všem těm, kdo ještě chtějí hovořit o člověku nebo o jeho osvobození, můžeme odpovědět jedině filosofickým smíchem.“ Foucalt tak odepisuje buržoasní humanismus jako pouhou pomíjivou historickou epizodu.
-
Lyotard: Smrt Člověka, smrt Subjektu, smrt Autora, smrt Smyslu, smrt Já. (Je to boj proti osvícenství a proti buržoasnímu humanismu!)
-
Subjekt neví, co říká, a to z toho pádného důvodu, že neví, čím je. (Lacan)
-
Lidské já nemůže nikdy být víc než slátaninou umělých jazykových konstruktů, které slouží k zakrytí a zamlžení nevědomí. Skutečný subjekt je tedy nedosažitelný, neboť snaha o jeho uchopení je vždy zprostředkována jazykem, který jako médium pokřivuje skutečnost, kterou reprezentuje. Poctivým přístupem k vlastní subjektivitě by tedy bylo přijmout ji v její původní roztříštěnosti. Je-li toto člověk (odmítneme-li představu lidského činitele jako jakousi metafyzickou iluzi), jakou koncepci mravní odpovědnosti si lze ještě uchovat?
-
Věda je rétorika, které nepřísluší žádná privilegia oproti jiným rétorikám a která neposkytuje žádný objektivní test pravdivosti.
-
Znepokojivý názor Václava Havla: Komunismus byl realizací vědy. Pád komunismu je znamením, že moderní myšlení založené na předpokladu, že svět je objektivně poznatelný, dospělo do své konečné krize. Novověká věda zabíjí Boha a usedá na uprázdněný trůn, aby to byla nyní ona, kdo má v rukou řád bytí a je jeho legitimním správcem, aby to byla ona, kdo bude nadále jedinou oprávněnou majitelkou veškeré relevantní pravdy, protože jen ona to přece je, kdo se povznáší nad všechny subjektivní pravdy a nahrazuje je pravdou lepší: nadsubjektivní a nadosobní, vskutku objektivní a univerzální. (Politika a svědomí a Do různých stran) Musíme přijmout závazný význam osobní zkušenosti a prožitek tajemna a absolutna, a v politice musíme najít novou postmoderní tvář. Na výzvu, aby objasnil své pojetí postmodernismu, odpověděl článkem v New York Times 8. 7. 1994: Naši ztracenou integritu by mohla obnovit věda, která bude nová, postmoderní, jako je např. entropický kosmologický princip nebo hypotéza Gaia (Země je živý organismus). Nicholas Wade reagoval slovy, že přístup ke světu založený na entropickém principu a hypotéze Gaia by nebyl postmoderní vědou, nýbrž návratem do říše číselné magie a astrologie, z níž nás éra racionalismu dosud zcela nevysvobodila.
-
Havlova potřeba individuální spirituality a důvěry ve vlastní subjektivitu jako hlavní pojítko se světem…
-
Fyzik Victor Weisskopf: „Umění a hudba na jedné straně a věda na druhé straně představují zásadně odlišné přístupy k lidské zkušenosti se zcela odlišnými ambicemi. Ráno odcházím ze světa Tajemství do světa Reality a večer se zase vracím zpět.“
-
Umění nezastarává, stává se trvalým depozitářem morálního repertoáru lidstva, gotická socha, Mozartova hudba… Ve vědě však pokrok očividně reálně existuje.
-
Hovoříme-li o naší době jako o postmoderní, chceme tím vyjádřit pocit nekonečné podmíněnosti a pokřivenosti historie, její bezednosti a odhmotněnosti, popsat svět náhodných a pluralitních citací, mísících se mýtů a námětů. Žijeme v kultuře, která v tradičním smyslu již kulturou není.
-
Přisuzovat kultuře nižší vývojový stupeň a tedy méněcennost? Něco takového se stalo nepřípustným. Jaká alternativa tedy zbývá? Uznat, že všechny kultury mají stejnou hodnotu, že samy v sobě skrývají vlastní měřítko hodnocení a že soudit a odsuzovat je zvnějšku s pomocí domněle objektivních norem (ve skutečnosti však nástrojů ovládání a vykořisťování) je zavrženíhodné. Respekt k odlišnosti tak s sebou nutně nese relativismus.
-
Letí hejno ptáků určitým směrem. Najednou se jeden oddělí, a letí jinam. Kdo posoudí, čí směr je správný, zbytku hejna, či samotného jedince? (Zastánci antipsychiatrie)
-
Vlády jsou politickými komisaři ekonomické moci.
-
Strategie pavoučí sítě? Nevím, kdo je pavouk. Zato vím, že mouchy, to jsme my.
-
Poslední soud už proběhl – pravda byla uznána jen za okamžik lži. Poslední soud v jazyce a Valpuržina noc spektáklu se dokonale ztotožňují.
-
Vykonstruovaná situace? Život se stává uměním a umění se stává životem. Tuto situaci můžeme pochopit jen pokud ji zařadíme na to místo v historii, které ji přísluší, tedy místo po konci a sebezničení umění a poté, co život prošel zkouškou nihilismu. Kapitalismus záměrně a konkrétně organizuje prostředí a události, přičemž jeho cílem je zbavit život potencionality.
-
Jazyk už nic nesděluje, nebo přesněji, sděluje nic o všem.
-
Klavírista Klánský: Dnes jedině najít manažera, který mne prodá. Tím, že něco umí, se bez manažerství nikdo neprosadí. Když mi žák Kasík (už dnes slavný!) vypráví, co všechno musí a jakým způsobem s ním agentura manipuluje, jdou na mne mrákoty. Je pryč doba, kdy čím větší bláznivost, tím lépe. Dnes to chce solidnost a racionalitu.
-
Bertram Russel jako mladý muž dospěl k takovémuto poznatku: „Lidé tak strašně trpí, že by bylo nejlepší pozabíjet co největší množství lidí, abychom snížili na co nejmenší míru masu jejich utrpení.“
-
Umění vytváří ostrůvky krásna uprostřed moře hnusu a ošklivosti. Umění se snaží tuto ošklivost utajit a zakrývá její tvář hezkou maskou. Na roztrhaných a obnošených botách není nic krásného, ale Vincent van Gogh dokázal přeměnit tento pár bot v esteticky dokonalý hodnotný objekt.
-
Umění, které se snaží napodobit skutečnost, je rovněž lživé, protože tak či onak nezobrazuje svět, ale pouze zakrývá jeho špatnost a ošklivost optimistickou maskou.
-
Nejméně snad byl postižen film. Film je určen pro lidi a má promlouvat k masám, jeho výrobní náklady jsou nákladné a všichni, kteří se na tom podílejí, chtějí vydělat hodně peněz, a lidem či masám se umění, které jim bere iluzi reality, nelíbí a tvrdí, že mu nerozumějí.
-
Je to umělecké dílo, a ne skutečnost! (Brecht)
-
Na levém břehu Temže v Londýně se nachází velké kulturní centrum, kde jsou divadla, galerie a muzea. Architektonicky odporné dílo. Když je život ohyzdný, musí být ohyzdná i architektura.
-
Diogenes ze Synope pohrdal uměním a říkal, že hodnotné věci jako obilí se prodávají levně, a nepotřebné věci jako sochy, velmi draze.
-
Jestliže pravda znamená totéž co nezakrytost, pak z toho ovšem vůbec nevyplývá, že bychom měli žít v nezakrytosti čili nazí. (Heidegger)
-
Je vždy dosti světla, aby bohem vyvolení mohli být osvíceni a zavržení zbaveni výmluv, ale i dosti tmy, aby jedni mohli být poníženi a druzí oslepeni. (Pascal)
-
Pravda v tradičním slova smyslu je předsudkem a jako taková neexistuje.
-
Namyšlené blekotání francouzských neo – pre – paleo – post – modernistických myslitelů.
-
Nějaký autor namísto toho, aby nějakou myšlenku vyjádřil prostými slovy, zaměňuje tato slova za různé symboly, takže celý jeho text vypadá na první pohled jako matematické dílo, ale když si dáme tu práci, abychom prozkoumali jeho smysl, zjistíme, že je to banální a naprosto neseriózní záležitost.
-
Knížák chce propagovat vstup do EU stejným způsobem jako dámské vložky. Na obálce propagační brožurky Ne, Ne, Ne! je znak Unie zdeformován do kosočtverce, známého z veřejných záchodků.
-
Televizní obrazovka vymývá mozky lépe než Vizír. Ve filosofických kruzích se duševní činnost pojí hlavně s kávou a cigaretami. Intuitivní géniové lidstva ve zmíněném podniku tklivě a s přemírou energie rozprávějí o tématech, o nichž mají pouze velmi mlhavé ponětí. Nekladou si za cíl pilovat svou myšlenkovou obratnost, nýbrž ohromit soupeře bezobsažným proudem slov. S čím obtížněji uchopitelným námětem člověk přijde, tím větší naděje mu kyne, že protivníka úplně zmate a připraví o řeč. Celé hodiny jsme se nechávali unášet city a nadšením v hlubokomyslných debatách o nejnepředstavitelnějších nicotnostech.
-
Postmodernismus. Celý ten postismus se stal svědectvím prázdnoty ducha. Terminologie se doplňuje všemožnými dutými slovními tvary: posthistorie, postdivadlo, postsexuální doba, postmoderní diktátoři, ale také postdveře, postkočárek, kávový postšálek….
-
V Rusku filosofie neexistuje, ale filosofuje tu kdekdo, i rybí potěr.
-
Hudba začíná chřadnout, když se příliš oddálí od tance. Poezie začíná chřadnout, když se příliš oddálí hudbě.
-
Umění vzniklo proto, aby potěšilo lidské srdce. (Sterne)
-
Vážnost, záhadné chování těla, které má zakrýt nedostatky duše. (Ezra Pound)
-
Nevzdělaní talentovaní lidé neustále znovuobjevují „zákony“ umění, které akademici neuměli nebo nechtěli vyložit.
-
Hlavní příčina špatného psaní je ekonomická. Mnoho spisovatelů potřebuje nebo chce peníze. Těm spisovatelům by bylo možno odpomoci přísunem bankovek.
-
Touha některých lidí vyprávět o tom, co neznají, a prázdnotu vydávat za obsah. Samá neobvyklá slova, čtenář musí sáhnout po slovníku, aby porozuměl.
-
Malířské cechy existují vlastně dodnes. Okolo prodeje výtvarného umění se točí skoro stejné množství peněz jako kolem prodeje narkotik.
-
Corot namaloval tři tisíce obrazů, ale v muzeích jich visí na sedm tisíc. Rembrandt prokazatelně namaloval 700 obrazů, vedl si poctivě účetnictví, a v muzeích je Rembrandtů několik tisícovek. Picassů je nespočetné množství, většina falzifikátů.
-
Pod jejich vedením nesčetné zástupy lidí zpívaly hymny k poctě sviní. Tisíce a tisíce dalších se učily pod pohrůžkou bodnutí do zad optimismu a dařilo se donutit je, aby se smáli jako pominutí, když je bičovali, když je vraždili. (Ionesco)
-
Alena Nádvorníková: Fatální šat! / A jeskyním klíčením / vzlíná a vyje tříselný hlas stav / věcí! / Sehni se, setnu ti hlavu.
-
Nádvorníková o kresbách Karla Havlíčka: Co vidíme, se něčemu podobá, něčemu přibližuje, a přitom je to naléhavě jen samo sebou.
-
Jáchym Topol: Všechna ta čtení, festivaly, kulturní výměny, veletrhy tvoří defilé do sebe uzavřených, nekontaktních a nepropojitelných individualit bez čehokoli společného, mimo těkání z místa na místo.
-
Václav Klaus 6. 12. 2004: Multikulturalismus je módní levicové zlo, nebezpečná módní ideologie: konečně naštěstí díky těm jevům, které nastaly, dostává vážné trhlinky. Než Evropa a západní svět řekne „ideologie multikulturalismu byla tragický omyl!“, nehneme se vůbec nikam dál.
-
Ceník prezentací knižních novinek v televizi: 30 vteřin stojí 4.500 korun pro člena Svazu knihkupců, pro nečlena o 500 víc. Reportáž o chystaném křtu knihy či knižním veletrhu vyjde na deset tisíc korun. Cena za stopadesátivteřinový rozhovor 17 tisíc korun pro člena, pro nečlena o dva tisíce víc. Za pořad v délce 23 minut dostane Svaz nakladatelů 110.000 korun, a to se na financování pořadu podílí pouze jednou čtvrtinou, pokryje to právě jeho náklady. Dvacetitříminutový pořad tedy stojí 440 tisíc korun, skoro půl miliónu!
-
Byl jsi v Sovětském svazu? Nebyl. Tak neraď!
-
Včela, která sedí na okraji skleněné misky a pilně z ní saje med, je touto činností tak zaujata, že ani nezpozoruje když se pomalu přiblíží nůžky a oddělí jí zadeček od přední části těla. Včela pokračuje dál v téměř nekonečném sání, přestože med z přestřiženého místa ihned vytéká. Včela určitě nepocítila bolest, do jejího mozku už pouze nedošlo žádné hlášení: mám dost, které by mohlo zakončit její nekonečnou chuť k jídlu. Není třeba se zmiňovat, že včela přesto žila už jenom krátce. (Karl von Frisch)
-
Když člověk na světě již nějakou tu chvíli viděl, jak se nejmoudřejší věci hatí a největší absurdnost často dovádí k šťastnému cíli, rozmyslí si chtít někomu radit. (Goethe)
-
Nietzsche o své knize Tak pravil Zarathuštra: Dal jsem lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha, jejíž hlas jde přes tisíciletí, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravá a vlastní kniha vzduchu velehor – celá věc člověk leží v nesmírné dálce pod ní – je také nejhlubší z knih. (Papini se o téže knize vyjádřil takto: Ožralecké krkání!)
-
Budoucnost se bude podobat minulosti jako kapka vody kapce vody. (Ibn Chaldún)
-
Zdá se samozřejmostí, že autor má psát pravdu v tom smyslu, že ji nemá potlačovat nebo zamlčovat a že nemá psát nic nepravdivého. Nemá se sklánět před mocnými nebo podvádět slabé. Je ovšem velmi těžké nesklánět se před mocnými a velmi výhodné podvádět slabé. Nelíbit se majetným znamená zříci se majetku. Zříci se zaplacení za vykonanou práci znamená za jistých okolností zříci se práce vůbec a nepřijmout slávu od mocných znamená začasté nepřijmout slávu vůbec. K tomu je zapotřebí odvahy. (Brecht)
-
Doby největšího útlaku jsou namnoze dobami, kdy se mnoho mluví o velikých věcech. Je zapotřebí odvahy mluvit v takových dobách o tak nízkých a nepatrných věcech jako je jídlo a bydlení pracujících, uprostřed mohutného křiku, že hlavní věcí je odříkání.
-
Mnozí si dnes myslí, že není o čem psát, neboť doba je dokonalá.
-
Říkat, že dobří nebyli poraženi proto, že byli dobří, nýbrž proto, že byli slabí, k tomu je také zapotřebí odvahy.
-
Někteří umělci zaměřují svoji pozornost na pravdy toho druhu, že židle mají sedací plochy a že déšť padá seshora dolů. To jsou sice také výroky pravdivé, vyvstává však otázka, zdali stojí zato je pronášet. K čemu jsou jejich pravdy, když z nich není možné odvodit důsledky pro konkrétní jednání vedoucí k nápravě stavu věcí? Podobní básníci se pak podobají malířům, kteří pokrývají stěny potápějící se lodi zátišími. Nezviklatelni mocnými, ale nezvikláni ani křikem znásilňovaných, malují si své obrázky.
Foto: Portrét na výšku, autor Jan Kadubec
