Prosinec 25, 2011
Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného
smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?
První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard
, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.
Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.
Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.
Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.
Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.
Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené
společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření
, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům
a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece
. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.
Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.
Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…
V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.
To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…
Převzato ze Slepecké hole
Foto: zdroj
