Ne, nemám na mysli skandály (ať psáno s a nebo s u). Naopak mám na mysli to, co se dnes stává stále zjevnější a zjevnější, a totiž, že ve společnosti, ze které vymizel sex, zachází na úbytě i demokracie.
Demokraticky smýšlející jedinci, natož národy, vždy vadily mocným. Proto po celou evropskou historii probíhá drang nach osten, neboli genocida k demokracii tíhnoucích slovanských národů.
A národům, které byly již zpacifikovány, byla hozena kost, která se sice také nazývá demokracií a demokracii dokonce vzdáleně připomíná, ale rozhodně tak nemůže fungovat. Je pro to hned několik důvodů.
Lidé, kteří nežijí sexuálně, nebo i žijí, ale podstatně méně, než by si představovali, obecně mají nízké sebevědomí, je snadné je zastrašit, manipulovat s nimi pomocí strachu. Postupně rezignují jak na svůj sexuální život, tak celkově, a přestávají být schopni uvažovat způsobem, že by mohlo být lépe, a „žijí“ jen strachem, že by mohlo být ještě hůř. Mají strach z jakékoli změny, a tak volí vždy ty, kteří již jsou u moci. Jejich obvyklým „argumentem“ je, že jiní by mohli být ještě horší.
Když se sexualita potlačí ještě víc, mnoho lidí sexualitu nahradí sadomasochismem. Těm pak mohou figurky mocných i otevřeně říct, že když je zvolí, tak jim co nejvíc znepříjemní život, a oni je stejně budou nadšeně volit a radovat se z utahování pásů cudnosti. Zejména drobní podnikatelé volí v převážné většině ty strany, u kterých je jisté, že jim znesnadní nebo znemožní podnikání. Ale podnikání v našich podmínkách je samo o sobě masochismem, takže se není co divit.
A když se pak psychika lidí k tomu ještě zdeformuje monogamní propagandou o hledání „toho pravého“, hledají „toho pravého“ i v politice, a ztratí schopnost volit ty strany, ty politiky, kteří pro ně představují menší zlo. Buď volí na základě kultu pseudoosobnosti, a pokud se nikdo takový nenaskytne, nejdou k volbám vůbec. Jejich oblíbeným „argumentem“ je, že jsou všichni stejní. Ani není třeba je propagandou dále zpracovávat. Vyřadí se sami. Systém nad nimi vítězí kontumačně.
K tomu ještě přistupuje problematické volební právo žen. Volební právo žen samo o sobě problematické není, problém je v tom, že ženy, které sexuálně nežijí, jsou nezralé, a projevuje se to na jejich způsobu volby. Pro svou nevyzrálost mají strach z mužů, a tak upřednostňují homosexuální kandidáty. V ženách zase vidí svou konkurenci, a tak ženám moc hlasů také nedají.
Toho využili již v roce 1933 jezuité ve Španělsku, kde se pak, po nasazení takovýchto pro ženy přitažlivých kandidátů, dostali fašisté k moci. U nás se tímto způsobem – hlasy žen – dostala k moci jediná polistopadová pravicová vláda vzešlá z voleb. (Bylo to v roce 1996, vláda vydržela jediný rok. Ostatní polistopadové pravicové vlády byly ustanoveny jiným než demokratickým způsobem.)
Žijeme ve společnosti strachu. Propaganda nám cpe strach do hlavy, počínaje kostely, kde se na základě rozhodnutí tridentského koncilu musejí světci zobrazovat buď mrtví nebo umírající, a televizními horory konče. Tato výroba strachu má za cíl, aby se lidé utěšovali tím, že jiní na tom byli nebo jsou hůř než oni. …A aby nezůstalo jen u propagandy, občas se hodí nějaká skutečná válka nebo neomezovaná zločinnost.
Nejhlavnější místo ovšem v propagandě i v realitě zaujímá „tématický strach“, strach spojený se sexem, přehnaný strach z pohlavních nemocí, z otěhotnění, z mateřství, otcovství, strach z toho, co by řekli jiní, pámbíčka nevyjímaje. A nejde jen o šíření strachu propagandou, ale také přímo o represe ze strany režimu, spojené s nechtěným početím a nechtěným otcovstvím.
V této společnosti strachu byli lidé zcela odnaučeni uvažovat způsobem, že by mohlo být lépe, ale jen, že by mohlo být ještě hůř. V této společnosti, která také potlačuje mužský princip, zoufale chybí mužské: „tohle už ne“, bez ohledu na to, jak bude, jestli lépe nebo hůř. Chybí touha po změně, naopak převládá strach z jakékoli změny, hniloba, nadneseně nazývaná status quo.
Lidé oslabení strachem pak ze strachu z jakékoli změny u nás „paradoxně“ volí právě ty zkompromitované představitele dřívějšího režimu, na které dříve – kdy se ještě tolik bát nemuseli – nejvíc nadávali. A nejenže si na tyto kreatury, které mezitím přestoupily do pravicových stran, už nedovolí nadávat, ale místo toho nadávají na KSČM, stranu, která má víc členů, kteří nebyli v komunistické straně před rokem 1989, než všechny ostatní parlamentní strany dohromady, a vedou řeči, jak by se měla reformovat, i když moc dobře vědí, že je také reformovaná víc než všechny ostatní strany dohromady.
Ti, co si hrají na podnikatele, masochisticky volí právě ty strany, které jsou nejvíc spjaté s velkými firmami, a které proto budou drobné podnikání jakožto jejich konkurenci nejvíc potlačovat, místo aby volili jedinou stranu, která by dnes drobné podnikání skutečně podporovala – KSČM.
A skoro všichni už ztratili schopnost volit ty, co jim nejmíň uškodí. Dávno již zapomněli na prvorepublikové volební heslo: „Volte voly, volte krávy, jen nevolte klerikály!“ (Používalo se také ve volbách v roce 1946.) Místo toho se nechávají – také masochisticky – kontumačně válcovat.
Hlavně ženy, které jsou více zblbnuty propagandou o „tom pravém“, ztrácejí schopnost volit podle principu menšího zla. Muži si tuto schopnost spíše uchovají. A není snad třeba připomínat, že všichni „ti praví“ úspěšní princové a prasečkáři, jsou samozřejmě také v naprosté většině pravicoví.
S tím také souvisí, proč si tolik žen stěžuje, že se muži milovat neumějí. Je to právě tím, jaké muže si vybírají. Sex je o duši, pravicovost je o potlačování individuality. Pravičák do sexu nemůže dát duši, protože ji prostě nemá. Stačí se zeptat žen, které mají více zkušeností, a řeknou vám, že pravičáka je vždy možné nahradit vibrátorem.
Samozřejmě, v tom, co je pravicovost a levicovost panují velké nejasnosti. Dnes najdeme hodně lidí, kteří si myslí, že jsou pravičáci a smýšlí levicově, a naopak.
Nikdo, kdo žije uspokojivým sexuálním životem, by pravici nevolil. (Také jde samozřejmě o to, jestli se tomu jeho/jejímu sexu dá říkat sex.)
Ve společnosti, ze které vymizela sexualita, nemůže existovat demokracie, protože lidé volí na základě strachu nebo masochismu. V monogamní společnosti pak nemůže existovat navíc proto, že lidé volí na základě jakéhosi kultu nebo vůbec ne.
Potlačení sexuality tak dnes nejen u nás, ale v celé EU vede k sadomasochistickému volení pravice nebo nevolení vůbec – což je totéž v bledě modrém.
Demokracie je systém, který může fungovat jen v sexuálně volné společnosti. Jinak se jedná jen o zneužití principu.
Když se podíváme na strany, které jsou řazeny nalevo, KSČM má ve svém logu poněkud falicky provedené třešně, ČSSD růži, která má svými trny ženám připomínat, co by měly dělat. (ODS má ve svém logu naopak pravý opak sexuality, symbol rozmnožování – hnízdního parazita kukačku.) …Pokud však má dojít opravdu k nějaké změně, nesmíme zůstat jenom u symbolů.
