Přišel jsem k tomu lacino. Napadlo mě to.
A právě to mě napadlo.
První pokus nedopadl dobře. Pud sebezáchovy, daleko silnější než vůle, mě donutil lapnout po dechu už za minutu. Druhý pokus byl úspěšnější, protože jsem zmodral. Kocour, hnípající vedle na lavici, zvedl hlavu a zhnuseně si mě prohlížel.
To už jsem byl čilý jako rybička.
Do třetice jsem do toho dal všechno. Hrudník mi drtila nesnesitelná bolest, v učích hučel uragán, ale vydržel jsem. Najednou to jemně ruplo, jako když povolí ochrana, hrozný tlak odplynul, spláchnul se. Ze světa bolesti, ostrého světla a uřvaných kosů ocitl jsem se v tiché tůni s teplou vodou, přítmím a jemným bzučením.
Ale ne celý. Podstatná část, reprezentovaná fyzickým tělem a částí mozku, zůstala dřepět vedle kocoura. Druhá polovina, nehmotná, avšak vybavená očima, které viděly o mnoho víc, než ty původní, se pomalu vznesla, dva, tři metry nad lavici, a prohlížela si shora vlastní pozůstatek.
Naprosto běžné rozdvojení osobnosti, už mnohokrát popsané.
Realisticky řečeno: zůstal jsem na lavičce a znovu jsem dýchal. Opustily mě jenom fantazie, smysl pro humor, schopnost milovat, úcta k pravdě a ostatním lidem, pokora, soucit a ochota dojmout se také něčím jiným, než sám sebou.
Zkrátka samé voloviny.
Kravinky se shlukly do houfu, jako roj včel okolo královny, několikrát se nade mnou zatočily, a pak s obrovským zrychlením zmizely v paprscích zapadajícího slunce, obvyklé to adrese pro mizení.
Už jsem je nikdy neviděl.
Zaplaťpánbůh.
(Po pravdě řečeno, o hodně později, nakonec, těsně před smrtí, jsem se s mojí jinou polovinou zase nakrátko setkal. Vyprávěla neuvěřitelné věci, o cestování v čase i prostoru, o jiných světech, galaxiích, vesmírech. O tom, jak černou dírou tam a jinou zase zpátky, o nepopsatelných dobrodružstvích s obyvatelkami jakési planety, ze kterých se nakonec vyklubali obyvatelé, no nazdar, o tom, že velký třesk byl v podstatě jenom malý pšouk, a dokonce i to, že i v jiných galaxiích bývá vládám, když nestojí za nic, vyslovena nedůvěra. Trošku mě nudila, moje bývalá součást, ale ani ona mě neobdivovala.)
Bylo teprve sedm hodin a dala se ještě udělat spousta práce. Rázně jsem vstal a skopl z lavice chlupatého darmožrouta. Vyvalil oči a dostal ultimátum: buďto do půlnoci přinese dvě myši, nebo mi bude v zimě zahřívat ledviny.
Vešel jsem do domu a pohlédl na vlastní ženu novýma očima. Stála u dřezu, rachtala s nádobím a kvílela nejakou odrhovačku. Společně s rádiem, avšak jenom přibližně. Vypadala docela šťastná, ovšem to je přece naprosto neprofesionální, neasertivní a iracionální, nevýdělečný stav mysli!
Štíhlé, dlouhé prsty se zdůrazněnými klouby, které se mi na ní, teď už bůhvíproč, tak líbily. Kůže na nich je však trochu svraskalá, zřejmě pro sebe neumí objevit tu správnou kosmetiku. Vlasy vzadu jednoduše svázané do ocásku, vpředu ofina, džíny, ve kterých chodí nejraději, také postava už není úplně bez chyby. Samozřejmě se vymlouvá na dvě děti, ale od čeho jsou fitnesy?
Otočila se od nádobí, chvíli se na mne překvapeně dívala, a pak řekla: „Co čumíš jak žába, vejre?"
Navíc vulgární a nezorientovaná v zoologii. Měla to spočítané dřív, než otřela talíř. (U rozvodu se vyjadřovala stejně výstředně a řekla tam doslova, že mi jednoho krásnýho dne prdlo v kouli.)
Po té její hlášce jsem se podíval do zrcadla – a také jsem se trochu zarazil. Podmračený, vševědoucí pohled, strnulá tvář, tvrdá a nepřístupná betonová zeď. Později jsem zaznamenal, že i můj úsměv je jenom výhrůžný škleb.
Začínal jsem se sám sobě líbit.
Do zimy jsem se rozvedl, jak naznačeno, zakrátko vydělal první miliony a do tří let seděl v příslušných funkcích a křeslech. Moje nová žena nosí kostýmky i doma.
Lidé se před mým povýšeneckým obličejem kroutili jak žížaly a já je jenom napichoval na háčky. Šplhal jsem po žebříčcích společenského uznání vzhůru, jako by do mě někdo napumpoval helium; dole hluboko pode mnou stále narůstala hromada politických i obchodních mrtvol.
Jak jsem tak stoupal, prostředí znatelně houstlo. Přibývalo obdobně vyzbrojených protivníků, prosadit se bylo těžší a těžší. Jednoho dne jsem se zúčastnil (pochopitelně v předsednictvu) jednání důležitého nejmenovaného orgánu. Řečník u pultu ze sebe tlačil obvyklou směs na vytírání zraku, měl jsem tedy vypnuto a prohlížel si shromáždění. Desítky tváří v sále, jedna podobná druhé, jako by sjely ze stejného montážního pásu téže automobilky. V první jako v poslední řadě neproniknutelné obličeje, podchlazené držky, sjezd buldozerů.
A pak jsem pochopil.
Jeden zadržovatel dechu vedle druhého.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
