Šoková terapie

Reklama


Po změnách na podzim roku 1989 bylo kromě demokratizačních reforem základním úkolem nové politické reprezentace navrhnout změnu ekonomického modelu.

Administrativní model reálného socialismu byl založen na formálním přikazování centra prostřednictvím centrálního plánování. Ve skutečnosti ale centrální plánovač vyjednával s vedením podniků, jaká „plánovaná“ produkce je pro ně akceptovatelná. Podniky v tomto vyjednávání nadhodnocovaly své požadavky na zdroje a zakrývaly reálné možnosti. Trh byl silně pokřiven a jeho nepružné ceny dávaly falešné signály, které se projevovaly deficity a přebytky zboží. Úkolem tedy bylo zavést standardní tržní hospodářství, s trhem, který dává přesnější signály a vytvořit subjekty, které se těmito signály řídí.

Termín šoková terapie se užíval pro rychlejší cestu transformace založenou na dynamických hlubokých změnách. Oproti tomu stála idea gradualistického postupu, který by krok za krokem zaváděl jednotlivé tržní instituce a opatření. Čeští gradualisté navrhovali postupné zavádění jednotlivých částí trhu a okamžité formální odstátnění podniků svěřením jejich řízení formálně nezávislé instituci, Fondu národního jmění. Až poté, po vytvoření trhu a právních institucí měla následovat privatizace. Radikálnější reforma chtěla spustit volnou tvorbu cen, svobodný zahraniční obchod a privatizaci najednou.

Teoretickým základem pro radikálně reformní záměry byl Washingtonský konsensus, souhrn závazných doporučení pro země, které žádaly pomoc od mezinárodních měnových institucí jako Světová banka a mezinárodní měnový fond. Konsensus, formulovaný v roce 1989 J. Williamsonem, původně pro latinskoamerické země, požadoval mj. fiskální disciplínu, devalvovaný měnový kurs, privatizaci, volný pohyb kapitálu, privatizaci. Ukazuje se však, že vlastním problémem byla spíše pravicová interpretace konsensu, poplatná neokonzervativním a neoliberálním proudům, které v hospodářském myšlení převládaly na počátku devadesátých let. Ty zdůrazňovaly minimalizaci státu, redukci sociálního státu a snižování daní ve prospěch majetnějších vrstev.

Po asijské krizi v roce 1997 a nástupu J. Stiglitze jako hlavního ekonoma Světové banky došlo k přehodnocování washingtonského konsensu a jeho doplnění o opatření šitá na míru jednotlivým zemím (Jedna velikost nepadne všem!). Vznikl tak širší doplněný Postwashingtonský konsensus (D. Rodrik). Ten se navíc zaměřil na budování institucí, růst produktivních sil, investice do vzdělání, budování sociálních záchranných sítí, ochranu hospodářské soutěže, ochranu spotřebitele atd.

S odstupem času lze říci, že v ČR politicky zvítězili v diskusi o tvaru ekonomické reformy zastánci rychlých reforem kolem D. Třísky, V. Rudlovčáka, T. Ježka, zaštiťovaní federálním ministrem V. Klausem a porazili gradualistickou představu zpracovanou na základě myšlenek Z. Šulce pod záštitou místopředsedy české vlády F. Vlasáka. Ačkoli scénář ekonomické reformy byl formálně syntézou obou přístupů, první přístup převládal, a zejména se pak jeho tvůrci chopili praktické realizace k obrazu vlastních představ.

Těmito představami byla extrémně rychlá privatizace založená zejména na kupónové metodě. Dále liberalizace cen, zahraničního obchodu a směnitelnost s pevným, podhodnoceným kursem. Argumentovali, že nemá cenu se zabývat řízením státních podniků, že jedinou obranou vůči rozkradení majetku je rychlá privatizace, která měla podle původních představ většinově proběhnout během pouhých dvanácti měsíců. Reformátoři se proto zabývali hlavně privatizací a zcela podcenili instituce řízení a správy podniků, zákony, výkon vlastnických práv, ochranu akcionářů, dozor finančních trhů, kvalifikované soudy, policii a státní zastupitelství.

Skutečná reforma pak netrvala rok, nýbrž déle než pět let. Po tu dobu byl prostor otevřen, a fakticky nefungovala účinná ochrana veřejného, a později ani zprivatizovaného majetku. Rozměry amorálních majetkových přesunů byly pohádkové, avšak nikdy neidentifikované, natož potrestané. Nebyly instituce, které by úniky majetku zaznamenaly, zákony, které by je trestaly, nebyli zde však ani soudci, prokurátoři a policisté, kteří by stíhání provedli. Vlastně se tu ani nic nestalo… A tak o české reformě platí roztomilý bonmot londýnského bankéře Ondřeje Jonáše (Andrew Jonas): „Privatizace? Vždyť stačí jen na chvíli zhasnout.“ Byl prorocky pronesen předtím, než celá reforma začala.

Nedá se tedy říci, že by v transformační ČR byla provedena šoková terapie. Shoda panuje spíše na tom, že uplatněná terapie byla pro mnohé účastníky, pozorovatele a odborníky šokující. Autoři české reformy a jejich fámulové samozřejmě vytrvale opakují, že to bylo úplně jinak.

Geniální humorista Vladimír Renčín privatizaci za český lid popsal slovy pana Dlabáčka asi takhle: „A pak se zhaslo. Můžete mi říct, proč zrovna mně zůstal v ruce zas jen ten pitomej krumpáč?“

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku