…a kdyby jinak oplývali ctnostmi nadlidskými, ryzími jak milost, úhonu berou v soudu veřejnosti jen pro tu jedinou chybu. Špetka strusky tak stačí zhanobit a zostudit nejčistší kov. Tak praví Shakespearův Hamlet na adresu pijácké vášně Dánů, která dle něj ostouzí všechny Dány a celé Dánsko. A mně při čtení těch řádků vstupuje před oči naše právě se rodící vláda.
Dlouhých deset let fungování předchozích vlád Topolánka a Nečase se naše představivost upínala k libému obrazu oné vlády příští, která přijde po nich, která už nepůjde zbrojně proti lidem, bude soucitná s nejubožejšími, bude spravedlivá a bude to vláda, o které budeme s hrdostí v srdci cítit, že je to konečně vláda naše. A všechno skutečně vypadalo, že by se naše letitá a horoucí představa mohla skutečně spnit.
Ovšem jen do mračného okamžiku, kdy se na našich televizních obrazovkách objevila jména ministerských kandidátů, jak je jmenovala KDU – ČSL, a mezi těmi jmény se objevilo též jméno Daniela Hermana coby pretendenta na ministra kultury České republiky. Protože to byla ta tragická chvíle, kdy se naše vřelá očekávání a naděje do budoucna v okamžiku nevěřícného zírání na to jméno do základů zhroutily. Protože osoba za tím jménem je přesně ona Shekespearova jediná chyba, ona špetka strusky, která stačí zhanobit a zostudit nejčistší kov. S ní se samovolně hroutí naše naděje v celou vládu, s ní ztrácí lesk a dobrou pověst celá vláda, byť třeba jinak – řečeno znovu se Shakespearem – oplývala ctnostmi až nadlidskými.
S tou osobou ve vládní lavici už to znovu nebude vláda naše, znovu na ni nebudeme moct být hrdi, zase na ni budeme nadávat, jak jsme nadávali v minulých letech na vlády předchozí, a ty nadávky se – možná zcela neprávem a též bohužel – budou dotýkat všech ministrů, kteří v té vládě budou, i těch stran, které ji budou účastny. A to vše pro tu jedinou zhanobující a zostuzející chybu. Není ještě čas, poslední osudový moment národa a státu, se jí vyhnout?
