Ve spisu z roku 1619 se o noci na pětadvacátého prosince píše: „… nebo Čechové ještě až posavad tu noc téměř až do jitřní o závod píti obyčej mají…“
Nejstarší zajímavý doklad o českých Vánocích pochází údajně z pera Arnošta z Pardubic z roku 1357. Pisatel bouří proti bezbožným hráčům v kostky, že prý je ohavný hřích „hráti večer před hodem narození Páně po všeobecném zvyku hru kostečnou". Dokonce prý nehrají pouze „obyčejní muži, ale také urození“, a Bože chraň, prý i „bohaprázdné ženy dávají se do kostek a tak v hříších místo zbožnosti tráví posvátný čas štědrovečerní“.
Kazatel Petr Chelčický se v 15. století rozčiluje, že se lidé starají v ten čas více o tělo než o duši. A navíc: „Čáry, kúzla a pověry jedná na ten hod a myslí, kterak všechny pokoje a chlévy zkaditi, sobě rozkoše slavné připraviti a v rúcha čistá a drahá se obléci a světu v nich se ukazovati.“
Kromě světské marnivosti vadilo Chelčickému tedy i vykuřování kadidlem, které ukazuje k pohanskému uctívání ohně.
Proti vánočním maškarám horlí zase poličský děkan Adam Kouřimský roku 1586: „Kalafaktor s mendíky na Štědrý večer do barev ďábelských se strojíce, na ohavu každému dobrému a nejvíc na potupu pánu Bohu všemohoucímu po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádějí, k čemu přijdou kradou a mocí berou prodavačkám a ještě potom po domech holdují. Sám ďábel jistě takovou koledu zavésti musel a v pekle začíti. Kdokoliv z mužů do šatů ženských anebo zase žena do šatů mužských se obláčejí, ohavní jsou před Bohem."
A co jídlo? Z celého adventního půstu se držel přísně jen Štědrý den. 1366: „Kdož ryb nemají a poříditi si je nemohou, těm půst zmírněn tak, aby jedli ovoce a syrečky.“
Za postění se ještě dodnes slibuje dětem, že uvidí zlaté prasátko, ale byly kraje, kde na věc šli tvrději: Někde chodila i Perchta, která najedeným dětem břicha párala nebo navrtávala nebozezem. Třiadvacátému prosinci se také říkalo obžerný den, protože se lidi snažili najíst i na den příští – postní. „Na Valaších … jest hojná večera. Tu sa nacúchá každý slížův, až si stěžuje, že nemože ani seděť, ani ležeť, enem strměť…“
Přátelé, nevím, jestli se nacpete zrovna „slížův“, ale přeji vám k Vánocům a do celého příštího roku, abyste raději než seděli či leželi – strměli. Strmět mezi ležícími je krásné. Strmět mezi sedícími je být hrdý a rovný. Znamená vzrušující riziko vyčnívání. Je to vertikála. Je to osmitisícovka každého z nás, o kterou se můžeme pokusit… Strměti.
(Psáno pro www.vanilka.cz)
Převzato z blogu autora na Aktuálně
