Září 15, 2011
Už bylo na čase. Je to jasné jako facka. Někdo konečně řekl to, co už cítí celý svět s výjimkou Washingtonu a Tel Avivu, ve svém kolektivním srdci; uznání palestinského státu „není možnost, ale povinnost“.
A zázračné na tom je, že muž, který to řekl, byl turecký premiér Recep Tayyip Erdogan – v Káhiře, v Arabské lize, před všemi arabskými zahraničními ministry a prakticky celým arabským světem doslova přilepeným k satelitním sítím a bedlivě sledujícím každé jeho slovo.
Současná Erdoganova arabská jarní okružní cesta obsahující podle programu zveřejněného v tureckém tisku Egypt, Tunisko a Libyi již vymrštila jeho status na geopolitické křižovatce někam mezi zpěváka U2 Bona a argentinskou fotbalovou superstar Lionela Messiho.
Erdogan obdržel přivítání hodné rockové či fotbalové hvězdy na káhirském letišti včetně nápisů „Hrdina Erdogan“, kterými mávalo Muslimské bratrstvo. Dokonce oslovil dav v arabštině (od pozdravů egyptské mládeži a lidu, přes „Jak se máte?“, až po „Mír s Vámi“).
Erdogan opakovaně zdůraznil, že „Egypt a Turecko jdou ruku v ruce“. Ale je tu podtext, který dokonce je ještě více pobuřující. Zatímco někdejší dobří přátelé Izraele, Egypt a Turecko, jsou teď zajedno, Izrael zůstává izolován a míří do zdi. Je těžké si představit více světem otřásající vývoj v Levantě – je to něco neslýchaného od doby mírových dohod z Camp David mezi Izraelem a Egypem uzavřených v roce 1978.
Vzorný kandidát
Erdoganova cesta je prvotřídní ukázkou reálné politiky. Staví Turecko do pozice předního stoupence palestinské věci. Posunuje Turecko do jádra dění Arabského jara – jako jeho zastánce a jako inspirativní vzor, i když zatím jsme daleko od něčeho, co by se dalo nazvat završenou revolucí. Zdůrazňuje pevnou turecko-arabskou jednotu – například tím, že plánuje vytvořit radu strategické spolupráce mezi Egyptem a Tureckem.
Navíc celá věc má velký smysl i po obchodní stránce. Erdoganův průvod zahrnuje šest ministrů s téměř dvěma sty tureckými podnikateli, kteří jsou připraveni silně investovat v celé severní Africe. V Egyptě by neměli soupeřit s miliardami dolarů, které už přislíbili vojenské juntě pod vedením leteckého maršála Mohammeda Tantávího Saúdové. Už v roce 2010 však turecký obchod na Blízkém východě a v severní Africe dosahoval 30 miliard dolarů, což představovalo 27 % tureckého vývozu. Více než 250 tureckých společností již investovalo v Egyptě 1,5 miliardy dolarů.
Velmi důležitou věc řekl Erdogan egyptskému televiznímu kanálu Dream: „Nebojte se sekularismu. Doufám, že v Egyptě bude sekulární stát.“ Erdogan lehce odkázal na tureckou sekulární ústavu; a ve stejné době si dal velmi záležet na tom, aby Egypťanům připomenul, že sekularismus je kompatibilní s islámem.
Současný turecký model je v egyptských ulicích nesmírně populární, s tím, že u moci je umírněná islamistická strana (Strana práva a spravedlnosti – APK), že mají sekulární ústavu, že armáda – byť silná – je zpátky v kasárnách a že pokračuje hospodářský růst (Turecko mělo v první polovině roku 20 11 nejrychleji rostoucí ekonomiku na světě).
Tento model není přesně to, co chce zpátečnická saúdská královská rodina. Dali by přednost silné islamistické vládě kontrolované tou nejkonzervativnější frakcí Muslimského bratrstva. A co je ještě horší – co se týče Libye, Saúdové by velmi rádi viděli přátelský emirát, nebo alespoň vládu okořeněnou islámskými fundamentalisty.
Erdogan rovněž zdůraznil, že "agresivita Izraele ohrožuje budoucnost izraelského lidu". To je hudba snů pro arabskou ulici. Palestinský prezident Mahmúd Abbás se s Erdoganem setkal v Káhiře – a potvrdil, že předloží svůj návrh na plné uznání Palestiny jako samostatného státu ještě tento měsíc Radě bezpečnosti OSN.
Palestina bude určitě přijata jako stát bez hlasovacího práva na půdě Valného shromáždění OSN. Problém je s mimořádně nereprezentativní Radou bezpečnosti – která udílí plné členství v OSN s plným hlasovacím právem státu. Je to hotová věc, že to Washington bude vetovat. Rozštěpená Evropské unie (EU), se v souladu se svým skutečným charakterem stále ještě nerozhodla na jednotném hlasování. Existuje silná možnost, že Británie a Francie budou palestinský návrh v Radě bezpečnosti také vetovat.
Přesto i za cenu útěchy, jíž bude „pouze“ to, že se stane státem bez hlasovacího práva, dosáhne Palestina morálního vítězství – stane se součástí světového veřejného mínění. Palestina se navíc může stát i členem Mezinárodního kriminálního soudu a rozpoutat soudní peklo pro Izrael ohledně jeho soustavného porušování mezinárodního práva.
Následujte vůdce!
Turecká hra jde daleko za „neootomanismus“, či nostalgii oživit dobu supervelmoci ze 16. a 17. století. Je to přirozené rozvinutí politiky „nulových problémů s našimi sousedy“ ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu – přesun k navázání hlubších svazků s většinou těchto sousedů a upevnění toho, co Davutoglu sám definuje jako strategické předurčení Turecka.
Turecko, už před několika lety rázně strhlo izolacionistickou nálepku z tureckého nacionalismu. Zdá se, že země konečně překonala trauma spojené s jeho snem o vstupu do EU; byly to Francie a Německo, které zničily všechny praktické cesty k naplnění tohoto snu.
Co se týče izraelsko-tureckého spojenectví, ve skutečnosti drželo na uzdě arabské státy a vymezilo Turecku na Blízkém východě pasivní roli neschopného outsidera. To skončilo. Erdogan si nyní může dovolit poslat více souběžných zpráv do Izraele, USA, EU, nejrůznějším arabským vůdcům i většině lidí v arabských ulicích.
Davutoglu byl relativně velkorysý vůči Izraeli, když řekl, že je „mimo a není schopen vnímat změny, které v oblasti probíhají a znemožňují této zemi mít zdravé vztahy se svými sousedy.“
Mohl snad ještě dodat, že s takovými „přáteli“, jako jsou Benjamin Netanjahu jako premiér, bývalý moldavský vyhazovač Avigdor Lieberman jako ministr zahraničí a zuřiví osadníci diktující politiku, Izrael nepřátele nepotřebuje, či si spíše ve velkém své nepřátele uměle vyrábí. Je to izraelská vláda sama, která urychlila sblížení Turecka s Egyptem, což ponechává Izrael v naprosté izolaci.
Geniální na celém tom procesu je, že Erdogan reprezentuje demokracii v zemi s muslimskou většinou silně podporující jak Palestince, tak skutečné prodemokratické Arabské jaro. To umožňuje přímé spojení mezi palestinskou tragédií a duchem Arabského jara (který nemá co dělat, a to je třeba zdůraznit, s bombardováním Libye letouny NATO, ani vojenskou juntou, která vládne Egyptu).
Bude velmi důležité sledovat další směřování Erdoganovy Strany práva a spravedlnosti s islámskými kořeny. Je prakticky jisté, že v příštích egyptských volbách Muslimské bratrstvo vyjde nabité energií. Je také prakticky jisté, že Bratrstvo bude naléhat pro minimalizaci vztahů s Izraelem, včetně úplné revize dohod z Camp Davidu. Turecko bude teoreticky za ním plně stát.
Pak je tu ještě Libye jako další v řadě. Předseda přechodné národní Rady (TNC), Mustafa Abdel Džalíl ve svém prvním veřejném projevu zmínil islámské právo šaría jako to, co by mělo být hlavním zdrojem legislativy. Podstatné ale je, že dodal: „Nebude přijímat žádné extremistické ideologie, napravo ani nalevo. Jsme muslimský národ, jsme pro umírněný islám.“
Neexistuje zatím žádný důkaz, že TNC bude dokonce schopna udržet zemi pohromadě, nemluvě o prosazení "umírněného islámu". (Cizí) supi nadále krouží okolo. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen varoval, že Libye je v nebezpečí pádu do rukou islámských extremistů, kteří by se mohli „pokusit těžit“ ze současného mocenského vakua. Není jasné, jakou roli by hrálo Turecko – klíčový člen NATO – pokud by se NATO pevně uhnízdilo v Libyi.
Heavy metalové porodní bolesti
To všechno se děje v době, kdy ropní monarchové z Perského zálivu – zděšení z Arabského jara – navrhli 2 miliardy dolarů roční přímé pomoci do Jordánsku, takže se stane součástí GCC, Rady pro spolupráci v Perském zálivu, jíž se také přezdívá Kontrarevoluční klub Perského zálivu. A GCC, jako klub monarchů, chce za své nové členy Jordánsko a Maroko. Polevou na dortu by však samozřejmě byla monarchistická Libye.
Kontrarevolucionáři byli souběžně Tureckem přinuceni se přidat – alespoň verbálně – se svojí podporou Palestině. Dokonce i jordánský král Abdalláh, neochvějný americký spojenec a jediný přítel, který Izraeli na Blízkém východě zůstal, potvrdil, že „budoucnost Palestiny je silnější než je dnešní Izrael.“
Ano, Izrael si o to říkal – po invazi do Libanonu v roce 2006, masakru v Gaze v roce 2008 a útoku na tureckou flotilu v roce 2010. Z pohledu světového veřejného mínění je Izrael vyřízený – a dokonce i arabští kontrarevolucionáři si toho museli všimnout.
Včetně saúdské královské rodiny. Nebyl to nikdo jiný než bývalý šéf saúdské tajné služby Turki al Fajsal, který v komentáři pro New York Times přímo napsal, že „saúdští vůdcové budou přinuceni domácím i zahraničním nátlakem k tomu, aby přijali nezávislejší a asertivnější zahraniční politiku,“ pokud budou Spojené státy vetovat požadavek Palestinců na samostatnost v Radě bezpečnosti OSN.
Princ Turki také zdůraznil, že všechno se musí odvíjet od dvoustátního řešení, jež bude založeno na hranicích z roku 1967, o němž každé zrnko písku na Sinaji ví, že je Izrael nikdy nepřijme.
Princ Turki pohrozil, že v případě amerického veta by Saúdská Arábie mohla „přejít do opozice vůči vládě premiéra Núrí al Malíkího v Iráku“ a také „opustit Washington v Afghánistánu a Jemenu.“
A teď si představte, jak štědré financování saúdské královské rodiny zdvojnásobí partyzánskou válku napříč tím, co Pentagon označuje jako „oblouk nestability“ – Sunnité proti Šíitům v Iráku, k tomu přeplňované motory Talibánu v Afghánistánu a lobbování za islamistické vlády v Egyptě a Turecku. To všechno v době, kdy Egypt a Turecko jdou sami o sobě do kolize s izolovaným a rozzuřeným Izraelem. A tohle je celá podstata „porodních bolestí nového Blízkého východu.“
Převzato z Global Research
Překlad: Clair
