Vyprovodil jsem svého posledního syna na letiště a zase se mi udělalo hodně smutno.
Ať mizí na pár dní nebo na rok, odlétá s ním vždycky kus našeho společného života.
Momentky se míhají hlavou, dělám rychle čelem vzad a odjíždím do ztracena. Kurva, kurva, drtím mezi zuby slova silného chlapa. Něco se láme. Něco, na co nejsou žádné prášky.
Něco tě bolí, vole, řvu na sebe? Nebolí! Hlava ti neslouží? Slouží! Jsi opuštěnej? Nejsem opuštěnej! Tak co řveš?
Neřvu.
Jen se mi udělalo smutno…
Převzato z blogu autora na Aktuálně
